Forbidden - 1. kapitola (2/2)

Konečně. Mířím k Bexhamu, škola se za mnou rychle ztrácí. Jsou sotva čtyři hodiny, a slunce stále praží, jasné bílé světlo se odráží od stran vozidel, která odrážejí nesouvislé paprsky, teplé a lesknoucí, mimo asfalt. Na hlavní třídě je veškerý provoz, výfukové plyny, vřeštící sirény, školáci a hluk. Čekal jsem na tento okamžik od doby, kdy mě ráno ze spánku vytrhl budík, ale teď jsem konečně tady a cítím podivně prázdný. Připadám si znovu jako dítě, které běží dolů po schodech a zjistí, že Santa zapomněl naplnit naše punčochy; ten Santa je ve skutečnosti opilý na gauči v obývacím pokoji, tvrdě spící se třemi dalšími přáteli. Byl jsem tak zmatený tím, že se musím dostat ven ze školy, až se mi zdá, že jsem zapomněl, co jsem chtěl udělat, když jsem teď konečně venku.

     Čekal jsem euforii, ale ta se neuskutečnila, mám pocit, že jsem prohrál a byl bezbranný, jako bych předvídal něco úžasného, ale najednou jsem zapomněl, co by to mělo být. Jdu dolů po ulici, proplétám se skrz davem a snažím se myslet na něco – na cokoliv – na co bych se mohl těšit.

     Ve snaze setřást ze sebe divnou náladu, se rozběhnu přes popraskané dlažby kolem lemovaného příkopu. Klidný zářijový vánek mi zvedá vlasy na zátylku a mé tenké podrážky tenisek se tiše pohybují po chodníku. Uvolním si kravatu, zatáhnu za uzel na mé hrudi a odepnu vrchní knoflíky na košili. Je dobré si vždy protáhnout nohy na konci dlouhého, nudného dne v Belmontu, vyhýbat se a přeskakovat přes shnilé ovoce a rozmačkanou zeleninu ze zapomenutých z tržištních stánků. Zahnu za roh na známou úzkou cestu se dvěma řadami malých, zchátralých, cihlových domů, táhnoucími se postupně do kopce.

     Je to ulice, ve které žiju posledních pět let. Stěhovali jsme se pouze do městského bytu poté, co se otec přestěhoval do Austrálie s jeho novou ženou a přestal posílat alimenty. Do té doby jsme měli pronajaty zchátralý dům na druhé straně města, ale za to býval jeden z nejhezčích v této lokalitě.

     Nikdy jsme nebyli nějak bohatí, ale v mnoha směrech to bylo jednodušší. Ale to už je hodně, hodně dávno. Dům je teď číslo 62, Bexam Road: dvoupodlažní, tři pokoje, obložený šedými, silně obloženými krychlemi, v dlouhé řadě s ostatními domy, s lahvemi koly a plechovkami piva zarostlými mezi plevelem mezi rozbitou bránou a vybledlými oranžovými dveřmi.

     Cesta je tak úzká, že auta s jejími zatlučenými okny nebo promáčklými blatníky, musí parkovat s dvěma koly na chodníku, takže je lepší chodit do centra po silnici než po chodníku. Skopnu zmačkanou plastovou láhev z příkopu, třísknu botou a stoupnu na kousek rozbitého plastu, který se odrazí od asfaltu a udělá rámus. Brzy se připojí kakofonie štěkajícího psa, křik z dětské fotbalové hry a ječení reggae z otevřeného okna. Moje taška poskakuje a chrastí o mé stehno, a cítím, že některé z mých nevolností se začnou postupně vytrácet. Jak běžím kolem fotbalistů, známá postava přestřelí brankovou tyč a já vyměním plastovou láhev za míč, snadno uhýbám malým chlapcům v o číslo větších dresech Arsenalu, jak mě následují po cestě a křičí na protest. Blonďatý kluk se za mnou střemhlavě pustil: hipísák s vlasy po ramena, jeho, kdysi bílé školní tričko, je nyní pruhované s nečistotami, a visícím nad šedými kalhotami. Podaří se mu dostat se přede mě, běží pozpátku tak rychle, jak může, a hořečnatě křičí,

     „Mně, Lochu, Mně. Dej ho mně!“

     Se smíchem mu ho dám, a on udělá vítězoslavné zavýsknutí, můj osm let starý bratr popadne míč a běží zpět ke svým kamarádům, křičí, „Vzal jsem mu ho! Vzal jsem mu ho! Viděli jste to?“

     Domů přijdu relativně v pohodě, a opřu se zpátky o dveře, abych popadl dech, sundávám si mokré vlasy z čela. Napřímím se, jdu chodbou, moje nohy automaticky strkají stranou sbírku pohozených sak, batohů a školních bot, které jsou všude po úzké chodbě. V kuchyni najdu Willu nahoře na barovém pultě, jak se snaží dosáhnout nahoru na krabici Cheerios lupínek na kredenci. Ztuhne, když mě vidí, s jednou rukou na krabici, její modré oči, s pocitem viny, pod její ofinou. „Maya dneska zapomněla na moji svačinu!“

     Se zavrčením se vrhnu směrem k ní, jednou rukou jí popadnu kolem pasu a zhoupnu s ní nohama vzhůru, když píská se směsicí hrůzy a radosti, a její dlouhé zlaté vlasy visí pod ní. Pak jí bez dlouhých řečí položím na kuchyňskou židli a sundám krabici s cereáliemi, láhev mléka, misku a lžíci.

     „Půlku misky, ani o trochu víc,“ varuju ji se zdviženým prstem. „Dneska máme dříve večeři– “

     „Musím udělat hodně úkolů.“

     „Kdy?“ Willa zní nepřesvědčeně, hrstka pocukrovaných koleček se rozsype po otlučeném dubovém stole, který je středobodem v naší chaotické kuchyni. I navzdory upravenému domovnímu řádu, na který Willa poklepe na dveře lednice, je jasné, že Tiffin se už dny nedotknul přetékaného koše, že Kid ještě nezačal mýt nádobí, které je ve dřezu už od snídaně a že Willa zase jednou založila její zmenšený smeták a podařilo se jí drobky smést na podlahu.

     „Kde je máma?“ ptám se.

     „Připravuje se.“

     Hluboce jsem si povzdech a odešel z kuchyně, beru úzké dřevěné schody po dvou, ignorujíc matčin pozdrav a hledám jedinou osobu, se kterou, mám pocit, musím mluvit. Ale když si všimnu otevřených dveří do jejího prázdného pokoje, vzpomínám si, že dnes uvízla na nějaké mimoškolní akci, a má hruď splaskne. Místo toho se vrátím po známém zvuku rádia Magic FM, ozývajícího se na plné pecky z otevřených dveří koupelny.

     Máma se naklání přes umyvadlo k zašpiněnému, popraskanému zrcadlu, pečlivě dotvářející řasenku a stírající neviditelné žmolky pryč z jejich stříbrných šatů. Vzduch je plný se zápachem laku na vlasy a parfému. Jak mě spatří za svým odrazem, její zářivě namalované rty se pozvednou a část v úsměvu se zdá být patrnou radostí. „Ahoj, krasavče!“

     Ztlumí rádio, obejme mě a natáhne ruku k polibku. Bez pohybu od dveří, políbím vzduch a bezděčný zamračený výraz se objeví mezi mým obočím.

     Začne se smát. „Podívej se na sebe – zpátky v uniformě a skoro stejně špinavý jako děti!

     Potřebuješ ostříhat, zlato. Och bože, co to je za bouřlivý vzhled?“

     Opřu se o zárubeň dveří, vleču za sebou po podlaze sako. „Tohle už je potřetí v tomto týdnu, mami,“ protestuju unaveně.

     „Já vím, já vím, ale nemohla jsem si to nechat ujít. Davey nakonec podepsal smlouvu na novou restauraci a chce jít ven a slavit!“ otevře ústa s radostným zvoláním, když se můj výraz uvolní, rychle změní výraz. „Jaký byl tvůj dnešní den, zlatíčko?“

     Podaří se mi ironický úsměv. „Dobrý, mami. Jako obvykle.“

     „Úžasné!“ zvolá, rozhodne se ignorovat sarkasmus v mém hlase. Pokud existuje jedna věc, ve které má máma vyniká, tak to je starání se o své vlastní podnikání. „Teď už je to rok – ani to ne – a budeš venku ze školy a moct dělat všechny hlouposti.“ Její úsměv se rozšíří. „Už brzy ti bude konečně osmnáct a budeš opravdový muž domu!“

     Hlavu si opřu o zárubeň. Muž domu. Takhle mě nazvala, když mi bylo dvanáct a odešel od nás táta.

     Otočí se zpátky k zrcadlu, stiskne si ňadra spolu se svým hlubokým výstřihem.

     „Jak vypadám? Dnes jsem dostala zaplaceno a udělala jsem si radost tím, že jsem si zašla na nákupy.“ Rychle se na mě usměje, jako bychom byli nějací spiklenci v téhle marnotratnosti. „Podívej se na tyhle zlaté sandály. Nejsou úžasné?“

     Nejsem schopný jí oplatit úsměv. Zajímalo by mě, kolik už z její výplaty bylo utraceno.

     Terapie maloobchodního prodeje byla její vášeň už léta. Máma má zoufalou touhu udržet si stálé mládí, dobu, kdy se za její krásou otáčejí na ulici lidi, ale její vzhled rychle mizí, obličej předčasně stárne z jejího tvrdého živobytí.

     „Vypadáš dobře,“ odpovím automaticky.

     Její úsměv trochu povadne. „Lochane, no tak, nebuď takový. Dnes večer potřebuju tvou pomoc. Dave mě bere na nějaké zvláštní, speciální místo – znáš právě otevřené místo na Straatton Road, naproti kinu?“

     „Dobře, dobře. To je v pohodě, užij si to.“ S velkým úsilím se přestanu mračit a podaří se mi udržet zlost v mém hlase. Není tu nic zvlášť špatného s Davem. S dlouhé řady mužů, se kterými byla má matka zapletená, od té doby, co jí táta opustil kvůli jedné z jeho kolegyň, je Dave nejméně neškodný. O devět let mladší a majitel restaurace, kde teď máma pracuje jako hlavní servírka, se rozvedl s jeho manželkou. Ale jako každý se na mámu vrhne, vypadá, že má stejnou podivnou moc, jako všichni ostatní muži mají nad ní, a to přeměnit ji na chichotající, flirtující a podlézající dívku, která se snaží zoufale utratit své těžce vydělané peníze na zbytečných dárcích pro její „muže“, a pro sebe na těsných, přiléhajících, odhalujících oblečeních. Dnes večer je sotva pět hodin, a její tvář už je vzrušená očekáváním, když se naparádila na tuto večeři, není pochyb o tom, že strávila poslední hodinu vztekáním nad tím, co na sebe. Zatáhne zpátky svou čerstvě zvýrazněnou blonďatou trvalou, teď experimentuje s nějakým exotickým účesem a požádala mě, abych jí připnul její falešný diamantový náhrdelník – dárek od Dava – a přísahá, že je skutečný. Její zakřivená postava se sotva vejde do šatů její šestnáctileté dcery, která by neměla být považována za mrtvou, a komentář „ovce převlečená za jehně“, který pravidelně slýchávám od sousedů vedle ze zahrady, se mi ozývá v uších.

     Zavřu za sebou dveře do mé ložnice a na chvíli se o ně opřu, vychutnávám si tuhle chvíli, která je jenom moje. Ložnice je malá komora s oknem bez záclony, ale podařilo se mi sem před třemi lety vecpat skládací lůžko, když jsem si uvědomil, že sdílení patrové postele se sourozenci mělo vážné nedostatky. Je to jedno z mála míst, kde můžu být úplně sám: žádní spolužáci s vědoucíma očima a uštěpačným uculováním; žádní učitelé na mě nevypalují žádné otázky; žádné křičení, vrážení těl. A ještě je tu malá oáza času, předtím, než jde naše matka ven a večeře probíhá v plném proudu a začínají hádky o jídle, domácích úkolech a večerce.

     Popadnu tašku a sako z podlahy, skopnu boty a posadím se na postel, zády ke stěně a kolena tyčící se přede mnou. Můj obvykle uklizený prostor nese všechny zoufalé známky zaspání: hodiny shozeny na zem, povlečení rozházené, židle pokryta starými věcmi, podlaha poseta knihami a články, rozsypané z hromady na mém stole. Na oprýskané zdi jsou holé poličky s malými fotografiemi ze sedmi z nás, během naší poslední každoroční rodinné dovolené v Blackpoolu, dva měsíce předtím, než táta odešel. Willa, stále ještě dítě, sedící na maminčině klíně, Tiffinova tvář je zašpiněna čokoládovou zmrzlinou, Kit visí hlavou dolů z lavičky a Maya se ho pokouší vytáhnout zpátky. Jasně viditelné tváře jsou mě a táty – máme ruce přehozené jeden druhému na rameni, široce usmívající se na kameru. Málokdy jsem se podíval na fotografii, přestože jsem ji chránil před máminým ohněm. Ale líbí se mi ten blízký pocit bytí: připomenutí, že tyto šťastnější časy nebyly jen výplodem mé fantazie.