KAPITOLA DVĚ
Maya
Klíč
znovu uvízne v zámku. Kleju a mým obvyklým způsobem kopnu do dveří. Ve
chvíli, kdy jsem vešla z pozdního odpoledního slunce do potemnělé chodby,
cítím, že věci jsou už trochu divoké. Jak se dalo očekávat, předsíň vypadá jako
chlívek – zmuchlané papíry, batohy, školní dopisy a nedokončené domácí úkoly
rozházené po koberci. Kit jí *Cherios rovnou z krabice, zároveň
se pokouší jeden hodit Wille přímo do úst přes celou místnost.
„Mayo, Mayo, dívej se, co Kit dělá!“ zvolá na
mě vzrušeně Willa, když ze sebe ve dveřích shodím sako a kravatu.
„Snaží se mi to hodit do pusy až odtamtud!“
Navzdory
z nepořádku lupínek rozšlapaných po koberci se nemůžu ubránit úsměvu. Moje
pětiletá sestřička je ta vůbec nejsladší. Na tvářích se jí udělají ďolíčky,
z celého namáhání je má narůžovělé, ještě zaoblené dětskou baculatostí,
její tvář se rozzářila s jemnou nevinností. Protože jí vypadly přední
zuby, strčí špičku jazyka do mezery, když se usmívá. Její po pas dlouhé vlasy
má volně rozpuštěné na zádech, rovné a jemné jako zlaté hedvábí, barva odpovídající
jejím vystupujícím uším zpod vlasů. Pod
dorůstající ofinou jsou její velké, neustále polekané oči, které mají barvu
hluboké vody. Vyměnila si školní uniformu za květinové, růžové letní šaty,
které právě teď patří mezi její oblíbené, poskakuje teď z nohy na nohu,
potěšená dováděním s jejím dospívajícím bratrem.
S úsměvem se otočím na Kita. „Vypadá
to, že jste dneska odpoledne byli vy dva velice produktivní.“
„Doufám, že si vzpomínáš, kde máme
vysavač.“
Kit reaguje tak, že hodí hrst cereálií
směrem k Wille. Na okamžik si začínám myslet, že mě bude ignorovat, ale pak
řekne, „Není to hra, je to záměr. Máma se nestará – dneska večer je zase venku
se svým milencem, a když pracuje doma, bude příliš zaneprázdněná, než, aby si
všimla.“
Otevřu pusu, abych něco namítla proti
Kitovým slovům, ale Willa ho ponouká a on ani netrucuje a ani se nedohaduje,
rozhodnu se to nechat přejít a dopadnu na gauč. Můj třináctiletý bratr se
v posledních měsících změnil: jeho pískové vlasy byly ostříhané, aby šel
vidět v uchu jeho falešný diamant a jeho oříškové oči ztvrdly. Něco
v jeho chování se změnilo taky. Stále je tam dítě, ale ukryto pod neznámou
tvrdohlavostí: změna kolem očí, vzdorovité držení čelisti, krutý, nucený smích
dávající mu cizí, rozeklaný náskok. Někdy během krátkých a skutečných chvílí,
kdy se prostě jen tak baví, jeho maska trochu sklouzne a já vidím znovu svého
mladšího bratra.
„Dělá dneska Lochan večeři?“ zeptám se.
„Jasně.“
„Večeře…“ Williny ruce vyletí k puse.
„Lochie řekl poslední varování…“
„Jenom si dělal srandu – “ Kit se jí
v tom snaží zabránit, ale ona tryskem vyběhne z kuchyně do dlouhé
chodby, vždy toužíc po prosení. Sedím pořád na gauči a zívnu, a Kit začne na mé
čelo házet lupínky.
„Dávej si pozor. Tohle je všechno, co máme
na ráno, a nemyslím si, že to budeš jíst z podlahy.“ Vstanu. „Pojď.
Půjdeme se podívat, co Lochan uvařil.“
„Zasrané těstoviny – co jiného někdy
udělal?“ Kit hodí otevřenou krabici lupínků na křeslo, polovina jejího obsahu
se rozsype na polštáře, jeho dobrá nálada se vmžiku vytratí.
„No, možná by ses měl začít učit vařit.
Pak bychom se mohli střídat všichni tři.“
Kit na mě střelí povýšeným pohledem a
kráčí přede mnou do kuchyně.
„Padej, Tiffine. Říkal jsem, abys ten míč
odnesl z kuchyně.“ Lochan má v jedné ruce vařící hrnec a druhou se
snaž dostat Tiffina dveřmi pryč z kuchyně.
„Gól!“ zakřičí Tiffin, když kopne míč pod
stůl. Popadnu ho, hodím do předsíně a chytnu Tiffina, když se kolem mě pokouší
rychle proběhnout.
„Pomoc, pomoc, ona mě škrtí!“ křičí a
napodobuje dušení.
Posadím ho na jeho židli. „Seď!“
Při pohledu na jídlo vyhoví, popadne nůž a
vidličku a začne jimi mlátit do stolu jako napodobení bubnování. Willa se směje
a svůj příbor vezme do ruky taky.
„Ne…“ varuju ji.
Její úsměv zmizí a vypadá potrestaně.
Pocítím pocit viny. Willa je milující a poslušná, zatímco Tiffin vždycky
překypuje energií a potížemi. Následkem toho je vždy svědkem toho, jak její
bratr unikne trestu. Rychle projdu kuchyní a vrhnu se na talíře, naliju na ně
vodu a vrátím všechny použité ingredience tam, kam patří.
„Dobře, pusťte se do toho, všichni.“
Lochan naservíroval jídlo na stůl. Čtyři talíře a jedna růžová miska
s motivem Barbie. Těstoviny se sýrem, těstoviny se sýrem a omáčkou,
těstoviny s omáčkou ale bez sýru, brokolice – které se ani Kit ani Tiffin nechtějí
dotýkat – lstivě skrytá po stranách.
„Ahoj, ty.“ Chytnu ho za rukáv dříve, než
se vrátí zpátky ke sporáku, a usměju se. „Jsi v pohodě?“
„Byl jsem doma dvě hodiny a oni už byli
dočista zbláznění.“ Střelí po mně pohledem s přehnaným zoufalstvím a já se
zasměju.
„Máma už odešla?“
Přikývne. „Nezapomněla jsi na mléko?“
„Jo, ale musíme nakoupit pořádně.“
„Zajdu zítra po škole.“ Lochan se otočí,
aby chytil Tiffina utíkajícího ke dveřím.
„Hej!“
„Už jsem skončil, už jsem dojedl! Já už
nemám hlad!“
„Tiffine, mohl by sis prostě sednout ke
stolu jako každý normální člověk a sníst své jídlo?“ Lochanův hlas začíná
stoupat.
„Ale Ben a Jamie můžou být venku už jenom
půl hodiny!“ zakřičí na protest, jeho jasně červená tvář pod kšticí
neupravených barevných vlasů.
„Je půl sedmé! Dneska večer už ven
nepůjdeš!“
Tiffin se zpět v zuřivosti vrátí na
svou židli, se založenýma rukama, kolena zvednuté. „To není fér! Nesnáším tě!“
Lochan úmyslně ignoruje Tiffinovo dovádění
a místo toho obrátí svou pozornost k Wille, která vzdala snahy o použití
vidličky a jí špagety prsty, skloní hlavu a saje všechny špagety po dně talíře.
„Podívej,“ Lochan jí ukazuje. „Musíš je obtáčet kolem ní takhle…“
„Ale to stejně spadne!“
„Jenom se chvilku snaž.“
„Nemůžu,“ zakňourá. „Lochie, nemůžeš mi to
nakrájet?“
„Willo, potřebuješ se to naučit – “
„Ale prsty jsou jednodušší!“
Kitovo místo zůstává prázdné, jak rachotí
kolem kuchyně, otevírá a zavírá dveře šatní skříně.
„Nech mě, ať ti ušetřím nějaký ten čas –
jediné jídlo, co nám zbylo, je na stole,“ říká Lochan a zvedne svou vidličku.
„A nedal jsem do ní jakýkoliv arzén, takže je nepravděpodobné, že by tě mohla
zabít.“
„Skvělé, takže ona nám znovu zapomněla nechat
nějaké peníze do *Asdy. No,
samozřejmě, u ní je to naprosto v pořádku – milenec ji bere do Ritzu.“
„Jeho jméno je Dave,“ Lochan upozorňuje
zpoza vidličky. „Tím, že ho budeš takhle nazývat, ze sebe neuděláš
v žádném případě nikoho skvělého.“
*Cherios - dá se přeložit jako „lupínky“, a nebo se taky nepřekládá, je to značka cereálií (něco jako u nás Nesquik)
*Asda - supermarket v Británii prodávající jídlo, oblečení, různé smíšené zboží, hračky, poskytující taky finanční služby.
0 komentářů:
Okomentovat