Polykám mé sousto, podaří se mi zachytit
Lochanův pohled a neznatelně zavrtím hlavou. Vytuším, že Kit si připravuje
argument, a Lochan, jako vždy, mistr ve vyhýbání se konfliktu, vypadá unaveně a
na pokraji sil.
Kit bouchne poslední skříňkou nad
kredencem, až každý nadskočí. „Ty si myslíš, že se pokouším znít stylově? Já
nejsem ten, kdo uvíznul v zástěře, protože jeho matka je příliš
zaneprázdněna roztahováním noh – “
Lochan bleskově vyletí ze své židle. Sáhnu
po něm, ale nestihnu ho chytit. Vrhne se na Kit, chytne ho za límec a
přibouchne ho k ledničce. „Mluvíš takhle znovu před dětmi a já – “
„Ty co?“ Kit má ruku svého staršího bratra
kolem krku, a i přes jeho nafoukaný úsměv vidím v jeho očích záblesk
strachu. Lochan mu nikdy dříve fyzicky nevyhrožoval, ale v posledních
měsících se jejich vztah zhoršil. Kit začal Lochana nenávidět více a více kvůli
důvodům, které jsem se snažila pochopit. Přesto, navzdory jeho prvotního šoku,
se mu podaří udržet převahu s posměšným výrazem, pohled povýšenosti
házející na o pět let staršího bratra.
Najednou Lochan vypadá, že ví, co dělá.
Nechá Kita jít a je ohromen svým vlastním výbuchem.
Kit se narovná, na rtech se mu vkrade
pomalý úšklebek. „Jo, přesně, jak jsem si myslel. Zbabělý. Stejně jako ve
škole.“
Zašel příliš daleko. Tiffin mlčí, pomalu
žvýká, oči na pozoru. Willa se úzkostlivě dívá na Lochana, nervózně si tahá za
ucho, na své jídlo zapomněla. Lochan se dívá do prázdných dveří, kterými Kit
právě vyšel. Otře si ruce a džíny, a trvá dlouho, než se nadechne a obrátí se
k Tiffinovi a Wille. „No tak, lidi, pojďme to dojíst.“ Jeho hlas se třese
falešným veselím.
Tiffinovy oči se na něj nejistě podívají.
„Praštil bys ho?“
„Ne!“ Lochan vypadá hluboce šokován. „Ne,
samozřejmě že ne, Tiffe. Nikdy bych Kitovi neublížil. Nikdy bych neublížil nikomu
z vás. Kristepane!“
Tiffin se vrací zpět ke svému jídlu,
nepřesvědčený. Willa nic neříká, vážně ocumlá každý prst do čistoty,
v jejich očích vyzařuje tichý odpor.
Lochan se nevrátí na své místo. Místo toho
je v rozpacích, žvýká koutek svých rtů, jeho obličej pracuje. Nakloním se
ze židle a natáhnu se po jeho paži. „Snažil se tě jen rozčílit, jako
obvykle.“
Nereaguje. Místo toho se zhluboka
nadechne, než se na mě podívá, a říká,
„Nevadilo by ti, kdybych to už nechal na
tobě?“
„Samozřejmě, že ne.“
„Díky.“ Přinutí se k povzbudivému
úsměvu, před tím, než opustí místnost. Po chvilce slyším zavření jeho dveří do
jeho ložnice.
Podařilo se mi přesvědčit Tiffina a Willu,
aby dojedli, a pak jdu dát Lochanovo sotva dotčené jídlo do ledničky. Kit může
mít starý chleba na pultě za jeho veškerou péči. Okoupu Willu a přes protesty
Tiffina ho donutím se osprchovat. Po vysátí obýváku jsem se rozhodla, že jim
neublíží dřívější večerka a záměrně ignoruju Tiffinovy zuřivé protesty ohledně
přetrvávajícího večerního slunce. Když je políbím v lůžkách, Willa mi
omotá ruce kolem krku a na chvíli mě drží blízko u sebe.
„Proč Kit nenávidí Lochieho?“ zašeptá.
Trochu se odtáhnu, abych nepodívala do
jejích očí.
„Zlatíčko, Kit má rád Lochieho,“ říkám
opatrně. „Kit má jen poslední dobou špatnou náladu.“
Její hluboce modré oči se zaplaví úlevou.
„Takže se mají opravdu rádi?“
„Samozřejmě, že mají. A každý má rád
tebe.“ Znovu ji políbím na čelo. „Dobrou noc.“
Zabavím Tiffinovi GameBoye, ale nechám jim
tam každému audio knihu, a odcházím, pak dojdu až na vzdálený konec chodby, kde
vede žebřík do podkroví a zakřičím na Kita, aby ztišil hudbu.
Minulý rok, jedna žalostná stížnost za
druhou, kvůli nutnosti sdílet pokoj se svými mladšími sourozenci, Kit pomáhal
Lochanovi vyklidit z dříve nevyužitého malého podkroví veškeré zbytečné krámy
od bývalých majitelů. I když je prostor příliš malý na narovnání se, je to
Kitovo doupě, soukromá nora, ve které stráví většinou jeho času doma, její šikmé
stěny natřeny načerno a polepeny rockovými hvězdami, suchá, vrzající prkna
potažena perským kobercem, který Lochan objevil v nějakém charitativním
obchodu. Odříznutý od zbytku domu strmým žebříkem, kde je Tiffinovi a Wille
přísně zakázano lézt, je ideální úkryt pro někoho, jako je Kit. Hudba slábne do
monotónního basového zadunění, když konečně zavírám dveře do mého pokoje a
začínám dělat domácí úkol.
Dům je konečně tichý. Slyším, jak jsou
audio knihy u konce, a vzduch umlkne. Můj budík ukazuje dvacet minut po osmé a
zlatý soumrak babího léta rychle bledne. Nastává noc, pouliční lampy se
rozsvěcují jedna po druhé, vrhající pohřební světlo na sešit přede mnou. Skončím
s cvičením a najdu svůj vlastní odraz v tmavém okně. Na popud vstanu
a přijdu na podestu ke dveřím.
Moje klepání je nezávazné. Kdybych to byla
já, asi bych vypochodovala z domu, ale Lochan takový není. Je příliš
vyspělý, příliš rozumný. Ani jednou, ve všech nocích od tátova odchodu, neodešel
rozzuřeně – ani, když měl Tiffin celé vlasy od bláta a pak odmítal jít do vany,
nebo když Willa hodiny plakala kvůli toho, že jí někdo dal panenku s účesem
pankáče.
Nicméně, věci šly poslední dobou
z kopce. Ještě před jeho pubertální proměnou, Kit měl sklony k záchvatům
vzteku, kdykoliv šla máma večer ven – poradce školy tvrdil, že obviňoval sám
sebe z tátova odchodu, a stále měl naději, že by se mohl ještě vrátit a
proto se cítil hluboce ohrožen každým, kdo se pokusil dostat na tátovo místo.
Sama jsem si vždycky myslela, že to bylo
něco mnohem jednoduššího: Kit není jako ti nejmladší, kteří dostávají veškerou
pozornost za to, že jsou malí a roztomilí a já všem říkám, co mají dělat,
zatímco se zasekl v ničí zemi, typické období dítěte bez společníka
s trestnou činností. Teď Kit dostal potřebný respekt ve škole přidáním se
do gangu, který se plíží za brány školy do místního parku, aby kouřil trávu
přes obědovou přestávku, a hořce nesnáší fakt, že doma je stále považován za jedno
z dětí. Když je máma pryč z domu, což je stále častěji, Lochan je jediný vhodný
dozor, jako tomu bylo vždycky; Lochan, když se máma vykašle na všechno,
kdykoliv má přesčas nebo náladu na noci venku s Davem nebo kamarádkami.
Na mé zaklepání neslyším žádnou odpověď,
ale když jdu dolů, najdu Lochana spát na gauči v obývacím pokoji. Tlustá
kniha mu leží na hrudi, její stránky otevřené, a počmárané papíry různými
výpočty poházené po koberci. Odháknu mu prsty z knihy, shromáždím všechny
věci na konferenční stolek, vezmu deku z opěradla pohovky a přikryju ho.
Pak se posadím do křesla a přitáhnu si nohy k hrudi, bradu opřu o kolena a
sleduju, jak spí pod slabou oranžovou září pouliční lampy dopadající přes
záclonu.
Předtím, než tu bylo cokoliv, byl tu
Lochan. Když se podívám zpátky do mého života, celého šestnáct a půl roku
zpátky, Lochan tady vždycky byl. Chození se mnou do školy, ježdění závratnou
rychlostí se mnou v nákupním košíku po parkovišti, mé zachránění na
dětském hřišti poté, co jsem způsobila povstání třídy zvoláním „Slečna hloupá a
populární“. Pořád si pamatuju, jak tam stojí, ruce v pěst, na jeho tváři
neobyčejně tvrdý pohled, vyzývání do boje všechny chlapce, přesto, že byli
v přesile. A najednou jsem si uvědomila, že tak dlouho, jak jsem měla
Lochana, nic a nikdo mi nemohl ublížit. Ale pak mi bylo osm. Z těchto dní
jsem vyrostla. Teď vím, že Lochan tady vždy nebude, nebude mě moci chránit na
věky. Přestože chce studovat na Vysoké
škole v Londýně a říká, že bydlet bude i nadále doma, může si to rozmyslet
a uvidí, že tohle je jeho šance uniknout. Nikdy předtím jsem si nedokázala
představit svůj život bez něj – jako tento dům, on je jediný záchytný bod v tomto
složitém životě, v tomto nestabilním a děsivém světě. Myšlenka, že opustí
domov, mě naplňuje hrůzou, a je tak silná, že mi bere dech. Připadám si jako
jeden z těch racků, pokrytý olejem z louže po mořské havárii, topící
se v černém dehtu strachu.
Když spí, vypadá Lochan znovu jako chlapec
– prsty obarveny inkoustem, zmačkané šedé tričko, ošoupané džíny a bosé nohy.
Lidé říkají, že tu vládne silná rodinná pohoda – to nevidím. Pro začátek, on je
jediný z nás se zelenýma očima, jasné jako broušené sklo. Jeho černo černé
střapaté vlasy pokrývající zátylek a přesahující oči. Jeho paže jsou z léta
stále opálené, a dokonce i ve volnějším tričku můžu rozeznat obrys jeho
bicepsu. Začíná růst do atletického vzhledu. Puberta u něj přišla později, po
nějakou dobu jsem dokonce byla vyšší, než on, nemilosrdně jsem ho škádlila voláním
„bráško“, myslela jsem si, že jsou takové věci vtipné. Vzal to všechno hrdě,
samozřejmě, jako dělá vždycky všechno.
Ale v poslední době se věci začaly
měnit. Přes skutečnost, že je až příšerně stydlivý, většina dívek v mých letech
ho přitahují. Přesto, je stále schopný mluvit s jeho vrstevníky, málokdy
se usmívá mimo zdi domu, a vždycky, vždycky nosí ten samý, odměřený,
strašidelný pohled, s náznakem smutku v jeho očích. Každopádně doma,
když děti nejsou těžko zvládnutelní nebo když si s nimi dělá srandu, a
cítí se uvolněně, někdy ukáže zcela jinou tvář: lásku k nezbednostem,
ďolíček z úsměvu, sebekritický smysl pro humor.
Ale i během těchto krátkých chvílí, cítím,
že se v něm schovává tmavší, méně šťastnější část sebe sama – část, která
se snaží zvládnout školu, celý svět; svět, ve kterém z neznámého důvodu
nikdy nepocítil klid.
Na ulici zapraská motor u auta, a to
narazí do mých myšlenek. Lochan trochu vykřikne a vmžiku se posadí,
dezorientovaný.
„Usnul jsi,“ informuju ho s úsměvem. „Myslím,
že bychom mohli prodávat trigonometrii jako nový lék na nespavost.“
„Sakra. Kolik je hodin?“ Na chvíli začne
panikařit, odkryje deku a položí nohy na podlahu, prsty si prohrábne vlasy.
„Jenom něco po deváté.“
„A co – “
„Tiffin a Willa rychle usnuli a Kit je
zaneprázdněný být naštvaným puberťákem u sebe v pokoji.“
„Ach.“ Trochu se uvolní, promne si oči
rukama a ospale zamrká na podlahu.
„Vypadáš vyčerpaně. Možná bys měl pro
dnešek už zapomenout na domácí úkoly a jít si lehnout.“
„Ne, jsem v pohodě.“ Ukáže směrem ke
hromadě knih na konferenčním stolku. „Každopádně, musím to ještě poupravit před
zítřejším testem.“ Sáhne po vypínači na lampičce a na zemi se objeví malý kužel
světla.
„Měl jsi mi říct, že budeš mít test.
Udělala bych večeři!“
„No, udělala jsi všechno ostatní.“ Trapná
pauza. „Díky za – za jejich uklizení.“
„Žádný problém.“ Zívnu, přehodím si nohy
přes opěrku a shrábnu si vlasy z obličeje. „Možná, že bychom měli od téhle
chvíle nechávat Kitovo jídlo na podnose pod žebříkem. Můžeme tomu říkat
pokojová služba. Pak bychom všichni dostali trochu klidu.“
Na jeho rtech se objeví náznak úsměvu, ale
pak se podívá ven z okna a ticho upadá.
Ostře se nadechnu. „Dneska z něj byl
hajzlík, Lochu. Ty věci o škole…“
Vypadá jako přimražený. Skoro můžu vidět jeho
napjaté svaly, jak ke mně sedí bokem na gauči, jednu nohu položenou na zemi a
druhou pod ním. „Radši bych to nerozváděl…“
Poznala jsem svou narážku. Chci mu něco
říct, něco, co mám v mysli: Je to všechno přetvářka.
Všichni ostatní to stejně předstírají. Kit
může být obklopený skupinou puberťáků, kteří plivou do tváře autoritě, ale jsou
stejně vyděšení, jako všichni ostatní. Dělají si z ostatních srandu a
vybírají si samotáře, kterými jsou oni sami. A já nejsem o moc lepší. Můžu se
ukazovat jako jistá a upovídaná, ale většinu svého času trávím smáním se nad vtipy,
které ani vtipné nejsou a říkáním věcí, které ve skutečnosti nemyslím vážně –
protože na konci dne to je, co se všichni snaží dělat: zapadnout, ať tak či
onak, zoufale se snažit předstírat, že jsme všichni stejní.
„Pak teda dobrou noc. A nebuď moc dlouho
vzhůru.“
„Dobrou, Mayo.“ Najednou se usměje, v koutcích
úst se mu objeví ďolíčky. Ale když se zastavím ve dveřích a znovu se na něj
podívám, rychle listuje učebnicemi, jeho zuby okusují spodní ret, který vypadá bolestivě
červený.
Myslíš si, že ti nikdo nerozumí, chci mu
říct, ale mýlíš se. Já ti rozumím. Nejsi sám.
0 komentářů:
Okomentovat