Divergent - 6.kapitola

Zaměřím své oči na podlahu. Stojím mezi rozenými Dauntlesskými, kteří se rozhodli vrátit do své frakce. Všichni jsou vyšší než já, takže když zvednu hlavu, vidím jenom na ramenou jejich černé oblečení. Když poslední dívka mění svou volbu - Amity - je čas odejít. Dauntless odchází první. Projdu kolem šedě oblečených muže a ženy, kteří byli v mé frakci, odhodlaně se dívají na něčí hlavy dozadu.
Ale musím vidět své rodiče, ještě jednou. Dívám se přes rameno na poslední chvíli, než je míjím a vím, že jsem se neměla dívat. Oči mého otce se dívají do mých, s výrazem obvinění. Zpočátku, když jsem cítila teplo za mýma očima, myslela jsem, že našel způsob, jak mě postavit na oheň a potrestat mě za to, co jsem udělala, ale ne - je mi k pláči.
Vedle něj, má matka se usmívá.
Lidé za mnou mě tlačí dopředu, pryč od mé rodiny, která bude poslední z ostatních, a odcházíme. Můžou dokonce zůstat u skládání židlí a čištění mís. Otočím hlavu kolem a vidím Caleba v davu Erudite za mnou. Stojí mezi ostatními, s třesoucíma rukama a s těmi, kdo změnili frakci. Úsměv, který nosí, je aktem zrady. Žaludek mi škube a já jsem zase pryč. Pokud je to jednoduché pro něj, mohlo by to být jednoduché i pro mě.
Dívám se na chlapce po mé levici, který byl v Eruditské frakci a nyní je bledý a nervózní, jak bych se měla cítit. Celý život jsem strávila starostmi o to, jakou stranu budu volit a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych si vybrala Dauntless. Co na mě čeká v Dauntlessu?
Dauntlesský dav nás vede na schody, místo k výtahu. Myslela jsem, že jen Abnegationští chodí po schodech.
Pak všichni začínají běžet. Slyším "jejda" a výkřiky a smích všude kolem mě, a desítky burácejících nohou v pohybu v různých rytmech. Není to obětavý zákon pro Dauntless jít po schodech; je to divoký zákon.
"Co se to tu sakra děje?" kluk vedle mě křičí.
Jen jsem zavrtěla hlavou a pokračuji v běhu. Popadám dech, když jsme doběhli do prvního patra a Dauntless proběhl skrz východ. Venku je vzduch svěží a chladné nebe je oranžové od zapadajícího se slunce. Odráží se od černého skla Hubu.
Dauntlesská skupina je rozprostřena po ulici, blokuje cestu k autobusu a já sprintuju, abych se dostala k zadní části davu. Můj zmatek se rozplývá, když běžím. Nechodím běhat všude a dlouho. Abnegation odrazuje něco dělat výhradně pro své vlastní potěšení, a to je to, co se teď děje: plíce mě pálí, svaly bolí a mám divoké potěšení z našeho sprintu. Přidávám se k naší skupině a za rohem je slyšet známý zvuk: vlak za rohem.
"Ale ne," bručí chlapec z Erudite. "Máme na vlak naskočit?"
"Ano," říkám, udýchaně.
Je dobře, že jsem strávila tolik času sledováním Dauntlessu, když přichází do školy. Dav se rozprostírá v rovné řadě. Vlak přijíždí k ocelovému zábradlí, jeho světlo bliká a siréna řve. Dveře každého vagonu jsou otevřené, čeká se na shromáždění Dauntlessu, po skupinách, než začne nové zahájení. Ti, kteří se narodili v Dauntlessu, jsou zvyklí dělat toto zahájení teď, takže jiný krok je jen odejít z frakce.
Držím krok s ostatními a zase začínám běžet. Běžíme s vlakem na několik kroků a pak se vrháme do stran. Nejsem vysoká nebo stejně silná, jako někteří z nich, takže nemůžu skočit do vagonu. Držím se vedle dveří a ramenem narážím do vlaku. Třese se mi rameno, a nakonec se natáhne Candorská dívka a vtahuje mě dovnitř. Lapám po dechu, děkuju jí.
Slyším křik a podívám se přes rameno. Krátký chlapec z Eruditské frakce s červenými vlasy se natahuje po držadle, jak se snaží dohnat vlak. Dívka, taky z Eruditské frakce, se snaží chytit chlapce za ruku, napíná se, ale je příliš daleko. Padá na kolena vedle trati, kde projíždíme, a dává si hlavu do dlaní.
Cítím se nesvá. Selhal na Dauntlesském zasvěcení. Nyní je méněcenný. Může se to stát kdykoliv.
"Jsi v pořádku?" Ptá se energicky Candorská holka, která mi pomohla. Je vysoká, s tmavě hnědou kůží a krátkými vlasy. Hezká.
Přikývla jsem.
"Jsem Christina," říká, podává mi ruku.
 Dlouhou dobu jsem si s nikým nepodávala ruce. Abnegationští se zdravili tím, že skloní hlavu, na znamení úcty. Beru jí ruku, nejistě a dvakrát s ní potřepu s obavou, že tlačím příliš tvrdě, nebo ne dost.
"Beatrice," říkám.
"Víš, kam jedeme?" Křičí přes vítr, který fouká skrz jedny otevřené dveře do druhých. Vlak nabírá rychlost. Posadila jsem se. Bude jednodušší, abych získala rovnováhu, když jsem na zemi. Zvyšuje na mě obočí.
"Rychlý vlak znamená vítr," říkám. "Vítr znamená spadnutí. Pojď dolů."
Christina jde ke mně a opírá se o zeď.
"Myslím, že jedeme na Dauntlesské ředitelství," říkám, "ale nevím, kde to je."
"Ví to někdo?" zavrtěla hlavou a usmála se? "Je to něco podobného, prostě vyskočili z díry nebo tak něco."
Vítr se žene přes vagon, další frakce přesedávají, udeří s praskáním vzduchem a padají přes sebe. Sleduji Christinin smích, aniž ji slyším a oplacuji jí usměv.
Přes levé rameno svítí oranžové světlo od zapadajícího slunce, které se odráží od skleněných budov, a já mohu slabě vidět řadu šedých budov, které bývaly mým domovem.
Byl by teď Caleb na řadě, který by připravoval večeři. Kdo vezme jeho místo - máma nebo táta? A když budou vyklízet jeho pokoj, co tam objeví? Dovedu si představit ty knihy zaseknuté mezi prádelníkem a zdmi a knihy pod matrací. Erudovaní touží po poznání všech skrytých místech v jeho pokoji. Vždycky věděl, že si vybere Erudite? A kdyby ano, jak jsem si toho nemohla všimnout?
Jak dobrý byl herec. Jen na to pomyslím a dělá se mi zle od žaludku, protože i když jsem odešla taky, alespoň jsem nebyla dobrá v předstírání. Aspoň všichni věděli, že jsem nebyla obětavá.
Zavírám oči a vidím, jak má máma a táta sedí tiše u stolu. Je to přetrvávající náznak obětavosti, že se mi při pomyšlení na ně svírá hrdlo, nebo je to sobectví, protože vím, že nikdy nebudu jejich dcerou?

"Oni skáčou ven!"
Zvedám hlavu. Krk mě bolí. Otočila jsem se zády ke zdi alespoň na půl hodiny, poslouchám řvoucí vítr a sleduju město, které se mění ve skvrnu kolem nás. Sedím v přední části. Vlak zpomalil v několika posledních minutách a vidím, že chlapec, který křičel, má pravdu: Dauntless skáče s předstihem na střechy budov tak, když vlak kolem nich projíždí. Dráhy jsou sedm poschodí nahoře.
Představa, že vyskočím z jedoucího vlaku na střechu, tak mi je na zvracení, protože vidím mezeru mezi okrajem střechy a okrajem trati. Vstávám a klopýtám na druhou stranu vozu, kde stojí ostatní frakce v řadě.
"Musíme taky tak skočit," říká Candorská dívka. Má velký nos a křivé zuby.
"Skvěle," odpovídá Candorský chlapec. "protože to dává dokonalý smysl, Molly. Vyskakují z vlaku na střechu."
"To je typ, ke kterému jsme se přihlásili, Petere," upozorňuje ho dívka.
"No, já to dělat nebudu," říká kluk z Amitské frakce. Má olivovou pleť a hnědou košili - on jediný přišel z Amity. Jeho tváře září slzami.
"Musíš," říká Christina, "nebo selžeš. Pojď, bude to v pohodě."
"Ne, to nechci! Raději budu méněcenný, než mrtvý!" Amitský chlapec kroutí hlavou. Znělo to panicky. Pořád vrtí hlavou a dívá se na střechu, která se téměř blíží k nám.
Nesouhlasím s ním. Raději budu mrtvá, než nepatřit nikam, podobně jako méněcenný.
"Nemůžeš ho nutit," říkám a podívám se na Christinu. Její hnědé oči jsou doširoka otevřené, a rty k sobě tiskne tak pevně, až mění barvu. Nabízí mi ruku.
"Tady," říká. Zvedám obočí na její nabízenou ruku, že nepotřebuji pomoc, ale dodává, "Já jen…nemůžu to udělat, pokud mě někdo nezatáhne."
Beru ji za ruku a stavíme se na hranu vozu. Při naklánění na střechu počítám, "Jedna…dva…tři!"
Na tři jsme se pustily vagonu. Chvíli jsme ve stavu beztíže, pak mi bouchnou nohy o zem a já cítím bolest na mé holeni. Prudké přistání mě rozplácne na střeše, štěrk pod mou tváří. Pouštím Christininu ruku. Ona se směje.
"Byla to zábava," říká.
Christina zapadne do Dauntlessu vzrušením. Sundávám si štěrk z tváře. Všichni zahájí skákání na střechu kromě Amitského kluka, všichni s různou mírou úspěchu. Candorská dívka s křivými zuby si drží kotník a škubne sebou, a Peter, Candorský chlapec s lesklou pletí, se hrdě šklebí - přistál na nohou.
Pak slyším nářek. Otáčím hlavou a hledám zdroj zvuku. Dívka stojí na okraji střechy, dívá se dolů na zem a křičí. Za ní stojí Dauntlesský kluk a drží ji v pase, aby jí zabránil od pádu.
"Rito," říká, "Rito, uklidni se. Rito - "
Stojím a dívám se přes okraj. Je tam tělo kluka na chodníku pod námi; dívka, její ruce a nohy jsou ohnuté v nestandardních úhlech, její vlasy jí vlají ve vějíři kolem hlavy. Žaludek mám jako na vodě a zírám na železniční koleje. Ne každý to zvládne. A ani Dauntless není bezpečný.
Rita klesá na kolena a vzlyká. Odvrátila jsem pohled. Čím déle bych se na ni dívala, tím je pravděpodobnější, že bych se rozbrečela taky, ale nechci brečet před těmi lidmi.
Říkám si, jak vážně je to možné, jak takhle tady věci fungují. Děláme nebezpečné věci a lidé umírají. Lidé zemřou a my přejdeme k další nebezpečné věci. Čím dříve poučení zeslábne, tím větší šanci máme na přežití do zahájení.
Nejsem si jistá, že přežiju do zahájení.
Říkám si, že budu počítat do tří, a když jsem to udělala já, budu pokračovat. Jedna. Vidím obrázek dívčího těla na chodníku, a zachvěju se. Dva. Slyšela jsem, jak Rita vzlyká a ujišťuje chlapce za ní. Tři.
Našpulím rty, odcházím od Rity a hrany střechy.
Loket mě pálí. Vytáhnu rukáv a zkoumám mou chvějící ruku. Nějaká kůže se odlupuje, ale není to krvácení.
"Ooh, skandální! Stiffovi se pálí nějaká kůže!"
Zvedám hlavu. "Stiff" je slang pro Abnegation a já jsem tady z něj jediná. Peter se na mě ušklíbne. Slyším smích. Mé tváře hoří, nechám rukáv spadnout.
"Poslouchejte! Jmenuji se Max! Jsem jedním z vůdců vaší nové frakce!" křičí muž na druhé straně střechy. Je starší než ostatní, s hlubokými záhyby na jeho tmavé pleti a šedými vlasy na spáncích, a stojí na římse, jako by to byl chodník. Jako někdo, kdo už zažil více pádů. "Několik pater pod námi jsou členové a vstup do našeho areálu. Pokud se nemůžete sebrat a neskočíte, nepatříte sem. Naše zahájení má mít tu čest a jít první."
"Chcete, abychom skočili z římsy?" ptá se Erudovaná dívka. Je o pár centimetrů vyšší, než já, s hnědými vlasy a plnými rty. Ústa jí visí otevřená.
Nevím, proč je tak šokovaná.
"Ano," řekl Max. Vypadal pobaveně.
"Je tam dole voda, nebo něco?"
"To říkal kdo?" zvedl obočí.
Dav se před zahájením rozdělí na dvě poloviny, kvůli široké cestě. Dívám se kolem sebe. Nikdo nevypadá, že by chtěl skočit z budovy - jejich oči jsou všude, až na Maxe. Někteří si léčí drobná zranění nebo sundávají štěrk z oblečení. Podívala jsem se na Petera. Vybírá si štěrk z kůže. Snažím se vypadat bezstarostně.
Jsem hrdá. Jednoho dne mě to zavede do potíží, ale dnešek je pro mě statečný. Jdu k římse a slyším chechot za mnou.
Max uhne stranou, takže moje cesta je jasná. Jdu až na okraj a podívám se dolů. Vítr bičuje přes oblečení, takže se blíží rupnutí látky. Budova tvoří jednu stranu náměstí s dalšími třemi budovami. V centru náměstí je obrovská díra v betonu. Nemůžu vidět, co je v ní.
Jedná se o zastrašovací taktiku. Bezpečně přistanu na dně. Zvědavost je jediná věc, která mi pomáhá, abych udělala další krok k římse. Zuby mi drkotají. Nemůžu couvnout. Ne před všemi lidmi. Ruce mi sahají na límec, aby našly knoflík, který zajišťuje, aby se límec zavřel. Po několika pokusech, rozepínám háčky z límce a vytahuju si ho na ramena.
Pod tím mám šedé tričko. Je to přísnější než ostatní oblečení, a nikdo mě v něm dříve neviděl. Zabalím vnější část košile do klubka a podívám se přes rameno, na Petera. Se zaťatými zuby mu hodím míč látky tak tvrdě, jak jen mohu. Zasáhne ho to tvrdě do hrudi. Opřeně se na mě podívá. Slyším pískání a výkřiky za sebou.
Dívám se znovu na díru. Na mé bledé ruce vzniká husí kůže a žaludek se potácí. Když to neudělám teď, nebudu moct to udělat vůbec. Ztěžka jsem polkla.
Nepřemýšlím. Jen pokrčím kolena a skáču.
Vzduch mi píská v uších, když se blížím k zemi, roste a rozšiřuje se, nebo když padám směrem k zemi, mé srdce buší tak rychle, že to bolí, každý sval v mém těle se napíná a mám pocit padajícího žaludku. Otvor mě obklopuje a nechám se padat do tmy.
Dopadla jsem na něco tvrdého. Připadám si, že mé tělo je kolébka. Dopad mi vyrazí dech a já sípám, abych mohla opět dýchat. Ruce a nohy mě pálí.
Síť. Na dně jámy je síť. Dívám se na budovu nade mnou a směju se, napůl úlovou, napůl hystericky. Mé tělo se třese a zakrývám si obličej rukama. Jen jsem skočila ze střechy.
Musím znovu stát na pevné zemi. Vidím několik rukou protahujících se pro mě na okraji sítě, tak se chytám první, kterou nahmatám a táhnu se napříč. Drmolím, a abych měla zakrytou tvář - první se soustředím na dřevěnou podlahu, kdyby mě nechytil.
"On" je mladý muž, se kterým mám spojenou ruku. Má volný horní ret a plný dolní ret. Jeho oči jsou tak hluboké, že se mu řasy dotýkají kůže nad obočím, a jsou tmavě modré, vysněné, spánkové, čekající barva.
Jeho ruce mě svírají v náručí, ale pustí mě, když stojím pevně na nohou.
"Děkuju," říkám.
Stojíme na stupínku, deset metrů nad zemí. Kolem nás je otevřená jeskyně.
"Nemůžu tomu věřit," říká hlas za ním. Patří tmavovlasé dívce se třemi stříbrnými proužky přes její pravé obočí. Usměje se na mě. "Stiff skočil první? Neslýchané."
"Existuje důvod, proč je opustila, Lauren," říká. Jeho hlas je hluboký a dunivý.
"Jak se jmenuješ?"
"Um…" Nevím, proč váhám. Ale "Beatrice" prostě nezní právě každodenně.
"Přemýšlej o tom," říká, lehce se pokřiveně usměje. "Ty to nechápeš, můžeš si vybrat znovu."
Nové místo, nové jméno. Tady můžu být předělána.
"Tris," říkám jistě.
 "Tris," Lauren opakuje s úsměvem. "Činím oznámení, Čtyřko."
Chlapec se podívá přes rameno a křičí, "První skokan - Tris!"
Dav se zhmotní ze tmy, když si mé oči zvyknou. Povzbuzují a pumpují jejich pěstmi, a pak další osoby dopadají do sítě. Její křik následuje její pád. Christina. Všichni se smějí, ale k smíchu přidávají více povzbuzení. Ruce Čtyřky mi dopadnou na záda a říká, "Vítej v Dauntlessu."