Divergent - 5.kapitola

PŘIJÍŽDÍ AUTOBUS, abychom se dostali na Výběrový Obřad, který je plný lidí v šedých košilích a šedých dlouhých kalhotách. Světlý kruh slunce pálí do mraků jako konec zapálené cigarety. Já sama jsem nikdy nekouřila - oni jsou úzce spojeni domýšlivostí - ale dav Candoru kouří v přední části budovy, když jsme se dostali z autobusu.
Otáčím hlavu zpátky, abych viděla vrchol Hub, a dokonce i poté, když část zmizí v oblacích. Je to nejvyšší budova ve městě. Můžu vidět světlo na dvou hrotech na střeše z mého okna v ložnici.
Následuji rodiče z autobusu. Caleb se zdá klidný, ale to bych byla taky, kdybych věděla, co chci udělat. Místo toho mám pocit, že se mi srdce každou chvíli vyřítí z hrudi a vezmu mu ruku sama od sebe, když jdeme po schodech.
Výtah je přeplněný, takže můj otec vzal dobrovolníky z Amity, aby nás zařadil na místo. Stoupáme za ním bezvýhradně po schodech nahoru. Jsme příkladem pro naše členy z frakce a brzy tři z nás jsou pohlceni v množství šedé látky v půlce světla. Usazuju se do svého tempa. Jednotné bušení nohou v uších a stejnorodost lidí kolem mě mi dává uvěřit, že bych si mohla vybrat. Mohla bych být zahrnuta do úlu mysli Abnegationu, plánování vždy směřující směrem ven.
Ale pak mé nohy bolí, a já se snažím dýchat, a znovu jsem rozptýlená sama sebou. Musíme vyšplhat po dvaceti schodech a dostaneme se na Výběrový Obřad.
Můj otec drží ve dvacátém patře otevřené dveře a je jako strážný, když kolem něj chodí z Abnegationu. Počkala bych na něj, ale dav mě tlačí dopředu, ze schodiště do místnosti, kde se budu rozhodovat o zbytku svého života.
Místnost je uspořádaná v soustředěném kruhu. Na okrajích stojí šestnáctiletí z každé frakce. My ještě nejsme nazýváni členy; naše rozhodnutí nás dnes zasvěcuje a my se staneme členy, pokud dokončíme zahájení.
Jsme seřazení v abecedním pořadí podle příjmení, které dnes za sebou můžeme nechat. Stojím mezi Calebem a Danielle Pohlerovou, Amitskou dívkou s růžovými tvářemi a žlutými šaty.
Řady židlí pro naše rodiny tvoří další kruh. Jsou uspořádány do pěti sekcí, v důležitosti na frakci. Ne každý v každé frakci přijde na Výběrový Obřad, ale dost z nich se zdá přišlo, protože dav je obrovský.
Odpovědnost za provedení obřadu se otáčí od frakce k frakci každý rok, a tento rok má odpovědnost Abnegation. Marcus otevírá adresy a čte jména v opačném pořadí. Caleb bude volit přede mnou.
V posledním kruhu je pět kovových mís tak velkých, že by se tam vešlo celé mé tělo, kdybych byla schoulená. Každý z nich obsahuje látku, která představuje jednotlivé frakce: zelený kámen pro Abnegation, voda pro Erudite, země pro Amity, osvětlené uhlí pro Dauntless a sklo pro Candor.
Když Marcus řekne mé jméno, půjdu do středu tří kruhů. Nebudu mluvit. Nabídne mi nůž. Řízne mě do ruky a pokropím krví misku frakce, kterou volím.
Má krev je na kamení. Má krev syčí na uhlí. Nevím.
Předtím, než si mí rodiče sednou, stojí před Calebem a mnou. Otec mě políbí na čelo a tiskne Calebovi ruku na rameno, s úsměvem.
"Brzy se uvidíme," řekl. Beze stopy pochybností.
Matka mě obejme, trochu rozptýlená. Mám ještě téměř celou přestávku. Sevřu čelist a zírám na strop, kde visí lucerny a naplní místnost modrým světlem. Matka mě drží celkem dlouho a to i potom, co nechám své ruce spadnout podél těla. Předtím, než odejde, skloní hlavu a šeptá mi do ucha, "Miluji tě. Bez ohledu na to, co si vybereš."
Zamračím se na její záda, když odejde. Ona ví, co možná udělám. Musí to vědět, nebo nebude cítit, co je třeba říct.
Caleb mě chytne za ruku a tiskne dlaň tak pevně, že to bolí, ale nepouštím ho. Poslední dobou jsme se drželi za ruce na strýcově pohřbu, když můj otec brečel. Potřebujeme teď vzájemnou sílu, jako tehdy.
V místnosti pomalu přijdeme na řadu. Měla bych pozorovat Dauntless a získat co nejvíce informací, kolik můžu, ale pouze se dívám na lucerny přes celou místnost. Snažím se sama sebe ztratit v modré záři.
Marcus stojí na pódiu mezi Eruditskou a Dauntlesskou frakcí. Odkašle si do mikrofonu. "Vítejte," říká. "Vítejte na Výběrovém Obřadu. Vítejte v den, kdy ctíme demokratickou filozofii našich předků, který nám říká, že každý člověk na tomto světě má právo si zvolit svou vlastní cestu."
Nebo, mě napadá, jednu z pěti předurčených cest. Mačkám prsty Calebovi, jako on mačká moje.
"Našim rodinným příslušníkům je nyní šestnáct. Stojí nad propastí dospělosti, a teď je na nich, aby si vybrali druh lidí, kterými budou." Marcusův hlas je vážný a stejnou váhu pokládá na každé slovo. "Před několika desítkami let si naši předkové uvědomili, že to není politickou ideologií, náboženským vyznáním, rasou nebo nacionalismem, který je vinou za válčící svět. Spíš zjistili, že to byla chyba osobnosti člověka - sklon lidstva ke zlu v jakékoli formě, která je. Rozdělili frakce, které usilovaly o odstranění těch vlastností, věřili odpovědnost za svět, že je v nepořádku."
Mé oči se posouvají od mís ke středu místnosti. V co mám věřit? Já nevím, nevím, nevím.
"Ti, kdo vyčítali agresi, vytvořili Amity."
Vyměňuje si úsměv s Amity. Jsou oblečeni pohodlně, v červené nebo žluté. Pokaždé, když se na ně podívám, se zdají být laskaví, milující, svobodní. Ale spojení s nimi pro mě nikdy není možnost.
Ti, kdo vyčítali nevědomost, vytvořili Erudite."
Vyloučení Erudite byla jediná část volby, které bylo jednoduché.
"Ti, kteří vinili faleš, vytvořili Candor."
Nikdy jsem neměla ráda Candor.
"Ti, kteří vyčítali sobectví, vytvořili Abnegation."
Vyčítám si sobectví.
"A ti, kteří byli obviňováni ze zbabělosti, vytvořili Dauntless."
Ale já nejsem dostatečně obětavá. Šestnáct let snažení, ale nejsem dost.
Mé nohy jsou znecitlivělé, podobně jako celé mé tělo a zajímalo by mě, jak budu chodit, až zavolají mé jméno.
"Díky spolupráci těchto pěti frakcí, žili v míru už po mnoho let, z nichž každý přispívá jinou částí ze společnosti. Abnegation splnil naše potřeby pro obětavost vůdců ve vládě, Candor nám poskytl důvěryhodného a zvukového vůdce práva, Erudite nám dodal inteligentní učitele a vědce, Amity nám dal pochopení poradců a správců, a Dauntless nám poskytuje ochranu před hrozbami uvnitř i venku. Ale z frakcí se nedostává pouze z těchto oblastí. Dáváme si navzájem daleko více, než může být dostatečně možné shrnout. V našich frakcích, nalézáme smysl, nalézáme účel, nalézáme život."
Myslím, že toto motto jsem četla v učebnici Frakce Historie: Frakce před krví. Více než rodina, naše frakce jsou to, kde patříme. Může to být pravda?
Marcus dodává, "Na rozdíl od nich bychom nepřežili."
Ticho, které následuje po jeho slovech, je těžší, než ostatní mlčení. Je to těžké s našimi nejhoršími obavami, dokonce větší než strach ze smrti: být méněcenný.
Marcus pokračuje, "Proto tento den znamená šťastnou událost - den, který přijímáme jako náš nový podnět, kdo bude pracovat s námi k lepší společnosti a lepšímu světu."
Přijde potlesk. Zněl tlumeně. Snažím se stát naprosto v klidu, protože mé kolena jsou zamčená a tělo ztuhlé, nemám chvění. Marcus čte první jména, ale nemůžu oddělit jednu slabiku od ostatních. Jak se dozvím, kdy zavolá mé jméno?
Jeden po druhém, každý šestnáctiletý vystoupí z řady a jde do středu místnosti. První dívka si vybere Amity, stejnou frakci, ze které přišla. Dívám se na její kapky krve, které dopadají na podlahu, a stojí za svou židlí sama.
Místnost je neustále v pohybu, nové jméno a nový člověk, nový nůž a nová volba. Poznávám většinu z nich, ale pochybuji, že oni znají mě.
"James Tucker," říká Marcus.
James Tucker je prvním člověkem z Dauntlessu, který zakopne na jeho cestě k mísám. Mrskne rukama, aby získal rovnováhu před dopadnutím na zem. Jeho tvář se promění v červenou barvu a jde rychle ke středu místnosti. Stojí ve středu, dívá se z mísy Dauntless na mísu Candoru - oranžové plameny, které se zvedají výš a výš každým okamžikem a skla, které odráží modré světlo.
Marcus mu nabízí nůž. Dýchá zhluboka - vidím, jak se zvedá jeho hrudník - a vydechuje, když přijímá nůž. Táhne nožem přes dlaň a naklání ji na stranu. Jeho krev dopadá na sklo, a on je první z nás, který přechází z frakce. První přeměna frakce. Jeho matka se zvedá z Dauntlesské části, já zírám upřeně na podlahu.
Ode dneška se na něj budou dívat jako na zrádce. Jeho Dauntlesská rodina ho bude moct navštívit v jeho nové frakci, týden a půl od chvíle na Dni otevřených dveří, ale nenavštíví, protože od nich odešel. Jeho absence ho bude pronásledovat jejich chodbami, a on bude v místech, které nemůžou zaplnit. A jak čas bude plynout, díra se zaplní, jako když je odstraněn orgán a tělesné tekutiny proudí do prostoru místo něj, ho opustí. Lidé nesnesou prázdnotu dlouho.
"Caleb Prior," říká Marcus.
Caleb mi naposledy stiskne ruku a když odejde, vrhá na mě dlouhý pohled přes rameno. Sleduji jeho nohy, jak se pohybují do středu místnosti a jeho ruce, jak plynule přijímají nůž od Marcuse, jsou hbité, když tiskne nůž do druhé ruky. Postaví se s krví v dlani a jeho rty se zachytí o zuby.
Dýchá zhluboka. Drží ruku nad mísu z Eruditské frakce, a jeho krev kape do vody, dostává hlubší odstín červené.
Slyším mámu, jak zadržuje pobouřené výkřiky. Můžu sotva myslet. Můj bratr, můj obětavý bratr, a změnil frakci? Můj bratr se narodil v Abnegationu, ale Erudite?
Když zavřu oči, vidím hromadu knih na Calebově stole, a jeho třesoucí se ruce podél těla, když měl po talentové zkoušce. Proč jsem si neuvědomila, když mi dával radu, že bych měla myslet taky na sebe, říkal i o sobě?
Podívala jsem se na lidi, kteří pochází z Erudite - nosí samolibý úsměv a mezi sebou se pošťuchují. Abnegation, normálně tak klidný, mluví mezi sebou nyní vypjatým šeptem, a zlostně se dívá na frakci přes celou místnost, která se nyní stala naším nepřítelem.
"Promiňte," říká Marcus, ale přes dav ho není slyšet. Křičí, "Ticho, prosím!"
V místnosti je ticho. Až na vyzváněcí tón.
Slyšela jsem mé jméno a zachvění mě pohání vpřed. Na půli cesty k mísám jsem si jistá, že budu volit Abnegation.
Zvonění, uvědomuji si, je v mých uších. Dívám se na Caleba, který nyní stojí mezi Erudovanými. Upřeně se na mě dívá a trochu kývne hlavou, že ví, co si myslím, a souhlasí s tím. Mé kroky váhají. Pokud se Caleb nehodí pro Abnegation, jak se můžu hodit já? Ale to, jakou mám teď volbu, když nás opustil a já jsem jediná, kdo může zůstat? Nemám žádnou jinou možnost.
Semkla jsem čelist. Budu dítě, které zůstane; musím to udělat pro mé rodiče. Musím.
Marcus mi podává nůž. Dívám se mu do očí - jsou tmavě modré, divné barvy - a beru si ho. Přikývl a obracím se k mísám. Dauntlesský oheň a Abnegationské kameny jsou po mé levici. Držím nůž v pravé ruce a ostří se dotýká mé dlaně. Zaskřípala jsem zuby, když jsem přetáhla ostřím po dlani. Štípe to, ale sotva jsem si toho všimla. Objímám si ruce na hrudníku a můj dech se chvěje na cestu ven.
Otevřela jsem oči a vystrčila ruku ven. Má krev kape na podlahu mezi dvě misky. Pak bez dechu posouvám ruku dopředu a má krev kape na uhlí.
Jsem sobecká. Jsem odvážná.