Divergent - 4.kapitola

NA ULICI před domem jsem o pět minut dřív, než obvykle, podle mých hodinek - které jsou jen ozdoby Abnegationu a jsou dovoleny pouze proto, že jsou praktické. Mají šedý pásek a obličej se mi odráží ve skle.
Domy v naší ulici jsou stejné velikosti a tvaru. Jsou vyrobeny z šedého cementu, s několika okny. Z ekonomického hlediska nesmyslné obdélníky. Jejich trávníky jsou od plevelu a schránky matné a kovové. Do jisté míry může být pohled sklíčený, ale pro mě uklidňující.
Důvodem pro jednoduchost není pohrdání jedinečností, zatímco ostatní frakce to tak mají někdy vyloženo. Všechno - naše domy, naše oblečení, naše účesy - má pomoci zapomenout nám na sebe a chránit nás před marností, nenasytností a závistí, které jsou jen formy sobectví. Máme-li málo, a chceme málo, jsme si všichni rovni a nezávidíme si.
Snažím se to milovat.
Sedím na schodech a čekám na Caleba, až přijede. Netrvá to dlouho. Po chvíli vidím šedý plášť. Slyším smích. Ve škole se snažíme na sebe neupozorňovat, ale jakmile přijdeme domů, začínají hry a zábava. Můj přirozený sklon k sarkasmu stále není vítán. Sarkasmus je vždy na něčí úkor. Možná je lepší, že Abnegation chce, abych ho potlačila. Možná nemám opustit svou rodinu. Možná kdybych bojovala, aby Abnegation pracoval, můj čin se promění v realitu.
"Beatrice!" volá Caleb. "Co se stalo? Jsi v pořádku?"
"Jsem v pohodě." Je se Susan a jejím bratrem, Robertem. Když se dívám na Susan, vyvolává to ve mně zvláštní pocit, když vím, že jsem úplně jiný člověk než ten, kterým jsem byla ráno. Pokrčím rameny. "Když byl test u konce, začala jsem být nemocná. Muselo to být tou kapalinou, kterou nám dali, i když..."
Snažím se usmívat přesvědčivě. Připadá mi, že Susan a Roberta jsem přesvědčila, ale Caleb zužuje oči a dívá se na mě. Takhle to dělá vždycky, když má na někoho podezření z nečestnosti.
"Jeli jste dnes autobusem?" ptám se. Je mi jedno, jak se Susan a Robert dostali domů ze školy, ale potřebuju změnit téma.
"Náš otec dnes pracuje déle, než obvykle," říká Susan, "a řekl nám, že bychom měli strávit nějaký čas přemýšlením nad zítřejším obřadem."
Moje srdce se rozbuší při zmínce o obřadu.
"Můžete přijít pak později, jestli chcete," říká Caleb zdvořile.
"Děkuju." Susan se usměje na Caleba.
Robert na mě zvyšuje obočí. On a já jsme se na sebe dívali minulý rok jako teď Susan a Caleb. Flirtovali nesmělým způsobem známým pouze Abnegationu. Calebovy oči následují Susaniny dolů. Musím ho popadnout za ruku a vylekat ho z omámení. Vedu ho do domu a zavírám za námi dveře.
Otočí se na mě. Jeho tmavé, rovné obočí se stáhne tak, že se mezi nimi objeví rýhy. Když se mračí, vypadá spíš jako má matka, než otec. V okamžiku vidím jeho život stejný, jako měl můj otec: pobyt v Abnegationu, učení v obchodu, vezme si Susan a budou mít rodinu. Bude to skvělé.
To nesmí vidět.
"Chceš mi říct pravdu teď?" ptá se zlehka.
"Pravda je," řekla jsem, "neměla bych se o tom bavit. A ty by ses neměl ptát."
"Všechny pravidla porušíš, a nemůžeš porušit tohle? Dokonce ani něco tak důležitého?" Jeho obočí se opět sevře k sobě a kouše se do rtu. I když jsou jeho slova obviňující, zní to, jako by zjišťoval informace - stejně jako chce mou odpověď.
Zúžím oči. "Opravdu? Co se stalo ve tvém testu, Calebe?"
Naše oči se setkají. Slyším vlak, tak slabě, že to klidně může foukat vítr přes uličku. Ale vím, že to slyším. Zní to jako Dauntless, volá mě k nim.
"Jenom… neříkej naším rodičům, co se stalo, dobře?" říkám.
Jeho oči se na mě dívají několik vteřin, pak přikývne.
Chci jít nahoru a lehnout si. Test, chození a setkání s méněcenným mužem mě vyčerpalo. Ale můj bratr ráno udělal snídani, má matka připravila oběd a můj otec pozdě v noci večeři, takže teď je s vařením řada na mě. Dýchám zhluboka, jdu do kuchyně a začínám s přípravou na vaření.
O minutu později se ke mně připojí Caleb. Pevně svírám zuby. Pomáhá se vším. Co mi na něm vadí nejvíc, je přirozená dobrota, jeho vrozená obětavost.
Caleb a já pracujeme spolu bez mluvení. Já na sporáku vařím hrách a on rozmrazuje čtyři kousky kuřecího masa. Většina toho, co jíme, je zmrazené nebo konzervované, protože farmy jsou v těchto dnech daleko. Matka mi řekla, že jednou, kdysi dávno, tam byli lidé, kteří by nekupovali geneticky upravené produkty, protože to považovali za nepřirozené. Nyní nemáme jinou možnost.
V době, kdy rodiče přicházejí domů, je jídlo připravené a stůl je prostřený. Můj otec položí tašku ke dveřím a políbí mě na temeno hlavy. Ostatní lidé ho vidí jako tvrdohlavého člověka - příliš tvrdohlavý, možná - ale je taky milovaný. Já se snažím v něm vidět jedině to dobré; snažím se.
"Jak šel test?" ptá se. Vysypala jsem hrách do servírovací mísy.
"Fajn," říkám. Nemůžu být v Candorské frakci - frakci poctivosti. Lžu příliš snadno.
"Slyšela jsem, že tam bylo nějaké dítě znepokojeno jedním z testů," říká máma. Stejně jako otec pracuje pro vládu, ale řídí projekty města ke zlepšení. Najímala dobrovolníky pro správu talentových zkoušek. Většinu času, ačkoli organizuje i pracovníky na pomoc méněcenným s potravami, přístřeším a pracovními příležitostmi.
"Vážně?" říká otec. Problém s talentovými zkouškami je vzácný.
"Nevím o tom moc, ale má kamarádka, Erin, mi řekla, že bylo něco v nepořádku s jedním z testů, takže výsledky musely být vyhlášeny ústně." Řekla a pokládá ubrousek vedle svého talíře na stůl. "Zdá se, že student onemocněl a byl poslán domů dřív." Máma pokrčila rameny. "Doufám, že jste v pořádku. Slyšeli jste o tom, že?"
"Ne," říká Caleb. Usmál se na mámu.
Můj bratr taky nemůže patřit do Candoru.
Sedíme u stolu. Vždy podáváme jídlo tomu, kdo je vpravo, a nikdo nejí, dokud nemají jídlo všichni. Otec nastaví ruce spolu s mou mámou a bratrem, nastavuji je i já a otec děkuje Bohu za jídlo, práci, přátele a rodinu. Ne každá Abnegationská rodina je nábožensky založená, ale můj otec říká, že bychom se měli snažit, aby tyto rozdíly nebylo vidět. Nejsem si jistá, co si o tom mám myslet.
"Takže," říká máma tátovi. "Řekni mi."
Vezme ho za ruku a pohybuje mu přes jeho klouby palcem v malých kruzích. Zírám na jejich spojené ruce. Mí rodiče se mají navzájem rádi, ale jen málokdy projevují lásku takhle před námi. Učili nás, že fyzický kontakt je silný, takže jsem na to byla opatrná, protože jsem byla malá.
"Řekni mi, co tě trápí," dodává.
Zírám na můj talíř. Máma má ostré smysly a občas mě i překvapí, teď mě ale peskuje. Proč jsem se tak zaměřila na sebe, že jsem si nevšimla jeho hluboce zamračeného obličeje a ochablého držení těla?
"Měl jsem v práci těžký den," říká. "No, spíš to byl Marcus, kdo měl těžký den. Neměl bych si stěžovat."
Marcus je spolupracovník mého otce; oba jsou političtí vůdci. Město je řízeno radou padesáti osob, která se skládá výhradně se zástupců Abnegationu, protože naše frakce je považována za neúplatnou, kvůli našemu závazku obětavosti. Naši vedoucí představitelé jsou vybráni svými vrstevníky na jejich dokonalý charakter, morální sílu a vůdčí schopnosti. Zástupci z každé z ostatních frakcí mohou říct na schůzích konkrétní problém, ale nakonec je rozhoduje vždy rada. A zatímco rada technicky vzato rozhoduje společně, Marcus je velmi vlivný.
To bylo tak od začátku, velký mír, když byly vytvářeny frakce. Myslím, že systém přetrvává, protože máme strach z toho, co by se stalo, kdyby to nebylo: Válka.
"Je to článek o propuštění Jeanine Matthewsové?" říká máma. Jeanine Matthewsová je výhradní zástupce z Erudite, vybraná na základě jejího velkého IQ. Můj otec si na ní často stěžuje.
Dívám se. "Článek?"
Caleb mi posílá varovný pohled. Neměli bychom mluvit u stolu, když je večeře, pokud se nás nezeptají na přímou otázku. Obvykle se neptají. Naše poslouchání je pro uši dárek, říká táta. Dávají naším uším poslouchat po večeři, v obývacím pokoji.
"Ano," říká otec. Jeho oči se zúží. "Ta arogantní, samolibá - " zastaví se a odkašle si. "Promiň. Ale vydala zprávu, která útočí na Marcusův charakter."
Zvedla jsem obočí.
"Co řekla?" ptám se.
"Beatrice," promluvil Caleb tiše.
Sklopím hlavu a otáčím vidličkou znovu a znovu, dokud mi teplo neopustí tváře. Nemám ráda, když mě někdo kárá. Zvlášť, když je to můj bratr.
"Řekla," říká otec, "že Marcus je krutý a násilný a to je důvod, proč si jeho syn vybral Dauntless místo Abnegationu."
Je málo lidí, kteří se narodili v Abnegationu a chtějí ho opustit. Kdy k tomu došlo naposledy, si pamatujeme. Před dvěma lety, Marcusův syn Tobias, nás opustil a šel do Dauntlessu. Marcus byl zničen. Tobias byl jeho jediné dítě - a jediná rodina, protože jeho žena zemřela při porodu druhého dítěte. Dítě zemřelo o pár minut později.
Nikdy jsem se s Tobiasem nesetkala. Málokdy se zúčastnil společenských akcí a v našem domě na večeři se nikdy nepřipojil k jeho otci. Můj otec často tvrdil, že to bylo divné, ale teď už na tom nezáleží.
"Krutý? Marcus?" moje matka zavrtí hlavou. "Ten chudák. Jako by si ještě musel připomínat ztrátu jeho syna."
"Chceš říct, že ho syn zradil?" říká otec chladně. "Na jeho místě bych nebyl překvapený. Z Erudite nás napadají těmito zprávami měsíce. A to není konec. K dispozici toho bude více, to ti ručím."
Neměla bych promluvit znovu, ale nemůžu si pomoct. Vyhrkla jsem, "Proč to dělají?"
"Proč při této příležitosti posloucháš svého otce, Baetrice?" říká máma jemně. Je to formulováno jako návrh, ne jako příkaz. Dívám se přes stůl na Caleba, který má v očích nesouhlasný pohled.
Zírám na můj hrášek. Nejsem si jistá, že bych mohla žít v tomto závazku déle. Nejsem dost dobrá.
"Ty víš proč," říká otec. "Protože máme něco, co chtějí. Hodnocení znalostí nade vše vede k touze po moci, a který vede muže do temných a prázdných míst. Měli bychom být vděční, že víme více."
Přikývla jsem. Vím, že nebudu volit Erudite frakci, i když mé výsledky testů naznačují, že bych mohla. Já jsem otcova dcera.
Rodiče uklízí po večeři. Nenechají ani Caleba, aby jim pomáhal, protože dnešní večer jsme měli mít pro sebe v obývacím pokoji, a tak může přemýšlet o našich výsledcích.
Má rodina by mi mohla pomoct s výběrem, kdybych s nimi o výsledcích mohla mluvit. Ale nemůžu. Toriino varování se mi ozve v uších vždy, když mé odhodlání držet jazyk za zuby klopýtá.
Caleb a já jdeme nahoru po schodech a nahoře, když se naše cesty dělí, abychom šli každý do své ložnice, zastaví mě s rukou na rameni.
"Beatrice," říká a podívá se mi vážně do očí. "Měli bychom přemýšlet o naší rodině." Mluví vážným hlasem. "Ale… Ale musíme myslet taky na sebe."
Na chvíli jsem se na něj podívala. Nikdy jsem ho neviděla myslet na sebe, nikdy jsem ho neslyšela dávat důraz na něco jiného, než je obětavost.
Jsem překvapená jeho poznámkou, že jsem jen řekla, co jsem měla říct. "Testy nemusí změnit naše volby."
Trochu se usměje. "To ne, i když?"
Stiskne mi rameno a jde do své ložnice. Nahlédnu do jeho pokoje a zjišťuju, že má neustlanou postel a na stole hromadu knih. Zavře dveře. Kéž bych mu mohla říct, že jedeme přes totéž. Přeju si s ním promluvit, jak chci já místo toho, jak bych měla. Ale myšlenka, že potřebuji pomoc, příliš rychle uteče, a tak jsem zase mimo.
Jdu do svého pokoje, a když zavírám dveře, uvědomila jsem si, že rozhodnutí může být jednoduché. Bude to vyžadovat velký akt nesobeckosti, vybrat si Abnegation, nebo velký akt odvahy, vybrat si Dauntless a možná jen vybrání jednoho konce dokážu, kam patřím. Zítra budou tyto dvě vlastnosti ve mně bojovat a jen jedna může vyhrát.