http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 12.kapitola (2/2)

Moje ruka téměř postrádá další příčku.
            „Teď mi řekni…“ říká po nádechu. „Co si myslíš, že má vzdělávací strategie co dočinění s…odvahou?“

            To mi připomíná, že je můj instruktor, a já bych se z toho něco měla naučit. Mrak prochází přes měsíc a světlo se mi posune po ruce.
            „To…to vás připraví jednat,“ říkám nakonec. „Člověk se naučí strategii, takže ji může použít.“ Slyšela jsem za sebou, jak rychle a těžce dýchá. „Jsi v pořádku, Čtyřko?“
            „Jsi člověk, Tris? Protože ta výška…“ Lapá po dechu. „To tě vůbec neděsí?“
            Znovu se podívám přes rameno na zem. Kdybych teď spadla, umřu. Ale nemyslím si, že spadnu.
            Závan vzduchu mě tlačí na levou stranu, hází se mnou na pravou stranu. Dýchám a lepím se na příčky, má rovnováha se posouvá. Chladné ruce Čtyřky sevřou jeden z mých boků, jeden z jeho prstů nalézá pruh holé kůže těsně pod lemem trička. Drží mě, abych byla stabilní, a tlačí mě mírně doleva, obnovuje mou rovnováhu.
            Teď nemůžu dýchat. Zastavila jsem se, upírám pohled na mé ruce, v ústech mám sucho. Místo, kde je jeho ruka, cítím, jak by byl duch. Jeho prsty jsou dlouhé a úzké.
            „Jsi v pohodě?“ ptá se tiše.
            „Ano,“ můj hlas je napjatý.
            Pořád tiše šplhám, dokud nedojdu na plošinu. Soudě podle zaobleného konce kovové tyče, kdysi zde bývalo zábradlí, ale teď už ne. Posadím se a koukám až do konce, že Čtyřka musí někde sedět. Bez přemýšlení jsem dala nohy přes okraj. Čtyřka se ale krčí, tiskne se na kovovou podporu a těžce dýchá.
            „Máš strach z výšek,“ říkám. „Jak můžeš přežít v Dauntlesském areálu?“
            „Ignoruju svůj strach,“ říká. „Když se mám rozhodnout, předstírám, že neexistuje.“
            Na chvíli na něj zírám. Nemůžu si pomoct. Pro mě je odlišnost nebát se a jednat navzdory strachu, jako u něj.
            Dívala jsem se na něj příliš dlouho.
            „Co je?“ zeptá se tiše.
            „Nic.“
            Dívám se od něj směrem k městu. Musím se soustředit. Vylezla jsem tady z určitého důvodu. Město je černé jako uhel, ale i kdyby nebylo, nebyla bych schopná vidět moc daleko. Budova mi stojí v cestě.
            „Nejsme dost vysoko,“ říkám. Podívám se nahoru. Nade mnou je změť bílých pruhů, kvůli lešení kola. Pokud budu šplhat opatrně, můžu se vsunout mezi příčky a zůstat v bezpečí. Nebo jako upevněna co nejbezpečněji.
            „Jdu lézt,“ říkám a vstávám. Chytám se za jednu tyč nade mnou a vytáhnu se nahoru. Bolesti vystřelují po obou stranách těla, ale ignoruju je.
            „Proboha živého, Stiffe,“ říká.
            „Nemusíš jít za mnou,“ říkám, dívám se na bludiště tyčí nade mnou. Vsouvám nohu na místo, kde se kříží dvě tyče a vyhoupnu se nahoru, pak popadnu další tyč v pořadí. Na chvíli se houpu a mé srdce bije tak silně, že necítím nic jiného. Každý si myslí, že údery srdce budou zajišťovat to, že se budu pohybovat ve stejném rytmu.
            „Jo, já půjdu,“ říká.
            Je to šílené, ale vím to. Zlomek milimetrů v omylu, sekunda zaváhání, a můj život je u konce. Teplé slzy jsou na mé hrudi, a já se usměju, když popadnu další tyč. Vytahuju se nahoru, ruce se mi třesou a těžké nohy mě táhnou dolů, takže se stavím na jinou tyčku. Když mám pocit stability, podívám se dolů na Čtyřku. Ale místo toho, abych ho viděla, vidím jenom zem.
            Nemůžu dýchat.
            Představuji si, jak mé tělo prudce klesá a dopadá na tyčky, jak padá dolů, a mé končetiny se lámou v úhlu na chodník, stejně jako Ritina sestra, když nedoskočila na střechu. Čtyřka popadne tyčku s každou rukou a přitahuje se, lehce, jako by seděl na posteli. Ale není pohodlný nebo přirozený – každý jeho sval v paži vyniká. Je hloupost takhle přemýšlet, když jsem sto stop nad zemí.
            Chytám se další příčky a nelézám místo pro zaklínění nohy. Když se dívám na město znovu, stavba mi už nestojí v cestě. Jsem dost vysoko, abych viděla horizont. Většina budov je černá oproti námořnické obloze, ale červené světla na vrcholku Hub svítí. Blikají z poloviny tak rychle, jak tluče mé srdce.
            Pod budovami vypadají ulice jako tunely. Za pár vteřin vidím jen tmavou deku na zemi přede mnou, jen slabé rozdíly mezi staveními a oblohou a ulicí a zemí. Pak vidím malé pulsující světlo na zemi.
            „Vidíš to?“ říkám a ukazuju.
            Čtyřka se zastaví ve stoupání, když je hned za mnou a dívá se přes rameno, jeho brada u mé hlavy. Jeho dech se chvěje u mého ucha a cítím se zase nejistě, jako když jsem lezla po žebříku.
            „Jo,“ říká. Úsměv se mu šíří přes obličej.
            „Je to z parku na konci mola,“ říká. „Postavy. Jsou obklopeni prostranstvím, ale stromy poskytují nějaké maskování. Samozřejmě, že ne dost.“
            „Dobře,“ říkám. Podívám se na něj přes rameno. Jsme tak blízko, že jsem zapomněla, kde jsem; místo toho jsem si všimla, že koutky úst mu jdou přirozeně dolů, stejně jako mně, a že má jizvu na bradě.
            „Um,“ říkám. Odkašlu si. „Třeba vyrazit dolů. Půjdu za tebou.“
            Čtyřka přikývne a leze dolů. Jeho noha je tak dlouhá, že najde místo pro chodidlo a nesměřuje jeho tělo mezi tyče. Dokonce i ve tmě vidím, že jeho ruce jsou jasně červené a třesoucí.
            Stoupám si na jednu příčku, pokládám na ni celou svou váhu. Příčka pode mnou zaskřípe a je volná, půl tuctu tyčí rachotí na cestě dolů a odráží se na chodníku. Visím z lešení, s nohami ve vzduchu. Přidušeně lapám po dechu.
            „Čtyřko!“
            Snažím se pro nohu najít jiné místo, ale nejbližší opora je o pár stop dál, dál než se stačím natáhnout. Ruce mám zpocené. Pamatuju si, jak jsem si je otírala před Výběrovým obřadem, před zkouškou, před každým důležitým okamžikem, a potlačuju výkřik. Uklouznu. Uklouznu.
            „Drž se!“ křičí. „Vydrž, mám nápad.“
            Pořád leze dolů. Ubírá se nesprávným směrem; měl by lézt ke mně, ne pryč ode mě. Zírám na své ruce, které se drží kolem bílé čáry tak těsně, že klouby na rukou jsou bílé. Prsty mám tmavě červené, téměř fialové. Nevydrží dlouho.
            Já dlouho nevydržím.
            Tisknu oči zavřené. Je lepší se nedívat. Je lepší předstírat, že nic z toho neexistuje. Slyším boty od Čtyřky, jak pískají na kovu a jeho rychlé kroky po žebříku.
            „Čtyřko!“ křičím. Možná, že odešel. Možná, že mě opustil. Možná je to zkouška mé síly, mé statečnosti. Dýchám nosem a vydechuju ústy. Počítám nádechy, abych se uklidnila. Jedna, dva. Dovnitř, ven. No tak, Čtyřko je vše, co si pomyslím. No tak, udělej něco.
            Pak jsem uslyšela něco, jako sípot a vrzání. Držím se příčky a chvěju se, křičím přes sevřené zuby, abych bojovala, aby mé sevření nepovolilo.
            Kolo je v pohybu.
            Vzduch se proplétá kolem zápěstí a kotníků, jak vítr tryská vzhůru, jako gejzír. Otevírám oči. Jsem v pohybu – jedu k zemi. Směju se, hlava se mi točí s hysterií, když země přichází blíž a blíž. Ale nabírám rychlost. Kdybych neklesala v pravý čas, pohybující kabiny a kovové lešení by tlačilo na mé tělo, tak bych pak opravdu mohla umřít.
            Každý sval se v mém těle napíná, když se řítím k zemi. Když už můžu vidět i praskliny na chodníku, dopadnu na zem, nohama napřed. Moje nohy se pode mnou hroutí a já chytám v rukou balanc, kolébáním tak rychle, jak můžu, na stranu. Cement odírá mé tváře, a já uhnu ve chvíli, kdy se mě auto jako obří bota, snaží rozdrtit. Kutálím se znovu, a spodní část vozu mi odře rameno.
            Jsem v bezpečí.
            Stisknu si tváře. Nepokusím se dostat nahoru. A pokud jo, jsem si jistá, že za chvíli spadnu zase. Slyším kroky, a ruce Čtyřky mě berou za zápěstí. Nechám ho, ať mi sundá ruce z očí.
            Uzavírá jednu z mých rukou dokonale mezi dvěma jeho. Teplo jeho kůže překonává bolest v prstech z držení tyče.
            „Jsi v pořádku?“ ptá se, tiskne naše ruce k sobě.
            „Jo.“
            Začíná se smát.
            Po chvíli se směju taky. S jednou volnou rukou si sedám. Jsem si vědoma, kolik málo prostoru mezi námi je – nejvíc šest palců. Místo jde cítit nabité elektřinou. Mám pocit, že by mělo být míň. Vstává a vytáhne mě s sebou. Kolo je stále v pohybu a čechrá mi vlasy.
            „Měl jsi mi říct, že ruské kolo stále funguje,“ říkám. Snažím se, aby to znělo nenuceně. „V prvním případě bychom na něj nemuseli lézt.“
            „Řekl, kdybych to věděl,“ říká. „Když jsem tam visel, vzal jsem si riziko. No tak, čas najít jejich vlajku.“
            Čtyřka na chvíli váhá, a pak špičkami prstů sevře můj vnitřní loket. V ostatních frakcích by mi dal čas na vzpamatování, ale je z Dauntlessu, takže se na mě usměje a vede směrem ke kolotoči, kde členové našeho týmu brání naši vlajku. A já vedle něj napůl běžím, napůl kulhám. Pořád se cítím slabá, ale má mysl je vzhůru, zejména s jeho rukou na mé.
            Christina sedí na jednom z koní, nohu má přes nohu a ruku drží kolem plastové tyče zvířete. Naše vlajka je za ní, jako zářící trojúhelník ve tmě. Tři rození Dauntlesští stojí mezi jinými opotřebovanými a špinavými zvířaty. Jeden z nich má ruku na koňské hlavě, a škrábe zírající oko na mě, mezi prsty. Na okraji kolotoče sedí nějaký starší Dauntlesský, který si škrabe obočí a má čtyři piercingy.
            „Kde jsou ostatní?“ ptá se Čtyřka.
            Vypadá vzrušeně, jak se já cítím, jeho oči rozšířené energií.
            „Vy jste zapnuli to kolo?“ ptá se starší dívka. „Co si sakra myslíš? Možná jsi i křičel ‘Hej, tady jsme! Přijďte si pro nás!’“ Zavrtí hlavou. „Jestli znovu ztratím jeden rok, bude škoda neúnosná. Tři roky po sobě?“
            „Na kolu nesejde,“ říká Čtyřka. „My víme, kde teď jsou.“
            „My?“ ptá se Christina, dívající se od Čtyřky ke mně.
            „Ano, zatímco zbytek z vás točil palci, Tris lezla na ruské kolo a hledala jiný tým,“ řekl.
            „Co teď budeme dělat?“ ptá se rozený Dauntlesský přes zívnutí.
            Čtyřka se na mě podívá. Pomalu se dívá na ostatní rozené, včetně Christiny, až se podívá na mě. Mám napjatá ramena, která by chtěly pokrčit a říct, nevím, ale pak se nenápadný obraz mola vytáhne do mé mysli. Mám nápad.
            „Rozdělíme se,“ říkám. „Čtyři z nás budou na pravé straně mola, tři z nás na levé. Druhý tým je v parku na konci mola, takže skupina čtyř lidí vyrazí jako skupina tří za druhou skupinou a dostane vlajku.“ Christina se na mě dlouze podívá, jako by mě neoceňovala. Nedivím se jí.
            „Zní to dobře,“ řekne starší holka, a začíná tleskat. „Pojďme mít tuto noc za sebou, ne?“
            Christina se připojí ke mně, do skupinky, která jde vpravo, spolu s Uriahem, jehož úsměv vypadá bíle oproti jeho bronzové pleti. Dřív jsem si nevšimla, ale má za uchem tetování s hadem. Zírám na hadův ocas, který lemuje jeho lalůček jen na chvíli, ale pak Christina začne běžet a já ji musím následovat.
            Musím běžet dvakrát tak rychle, aby mé krátké kroky odpovídaly jejím dlouhým. Když běžím, uvědomuju si, že jen jeden z nás se může dotknout vlajky, a nebude záležet, že to byl můj plán a moje informace, pokud nebudu já ten, kdo ji chytne. I když skoro nemůžu dýchat, začnu běžet rychleji a jsem v zádech Christiny. Vytahuju pistoli, která je kolem mého těla, a držím prst na spoušti.
            Dojdeme na konce mola, a já pevně sevřu rty, aby můj hlasitý dech nevycházel ven. Zpomalili jsme, takže nejsou naše kroky tak hlasité a já opět pozoruju blikající světlo. Teď, když jsem na zemi, je světlo větší a lépe viditelné. Ukážu, a Christina přikývne, vede cesta k ní.
            Pak jsem slyšela sbor tak hlasitý, že jsem nadskočila. Slyšela jsem pleskající paintballové kuličky, a viděla jsem, jak létají v obláčku, protože míří na svůj cíl. Náš tým je připravený, ten druhý se jde s námi setkat a vlajka je téměř nehlídaná. Uriah míří a střílí poslední stráž do stehna. Stráž, malá dívka s fialovými vlasy, hodí s návalem vzteku zbraní o zem.
            Sprintem přiběhnu ke Christině. Vlajka visí na větvi stromu, vysoko nad mou hlavou. Jsem stejně na dosah, tak jako Christina.
            „No tak, Tris,“ říká. „Ty už hrdinou dne jsi. A víš, že tak jako tak tam nedosáhneš.“
            Povýšeně se na mě podívá, tak, jak se dívají lidé na děti, způsobem, jakým se dívají někteří rodiče, vyskočí, a sebere vlajku ze stromu. Aniž by se na mě podívala, dá se do pokřiku vítězství. Uriahův hlas se připojí k jejímu a pak slyším z dálky další sborový křik.
            Uriah mě poplácá po rameně, a já se snažím zapomenout na výraz, jakým se na mě Christina podívala. Možná má pravdu; Už jsem se pro dnešek projevila dost. Nechci být chamtivá; Nechci být jako Erik, vyděšený ze síly jiných lidí.
            Výkřiky vítězství jsou nakažlivé, i já se za chvíli připojuju k povyku, když k nám běží ostatní spoluhráči. Christina vyzvedne vlajku vysoko, všichni kolem ní se uskupí, popadnou ji za ruku a zvedají vlajku ještě víc. Nemůžu se k ní dostat, a tak stojím stranou, s úsměvem na tváři.
            Nějaká ruka se dotkne mého ramene.
            „Výborně,“ říká Čtyřka potichu.


            „Nemůžu uvěřit, že jsem to zmeškal!“ opakuje Will dokola a kroutí hlavou. Vítr přichází průchodem dveří, který mi čechrá vlasy všemi směry.
            „Sehráli jste velmi důležitou hru při naší cestě,“ říká zářící Christina.
            Al zasténá. „Proč musím být v jiném týmu?“
            „Protože život není fér, Alberte. A svět se proti tobě spiknul,“ říká Will. „Hej, můžu vidět tu vlajku ještě jednou?“
            Peter, Molly a Drew sedí proti ostatním členům v rohu. Jejich hrudníky a záda jsou postříkána modrou a růžovou barvou, a vypadají sklesle. Mluví tiše, nenápadně se dívají po nás ostatních, zejména na Christinu. To je výhoda, nemít teď vlajku – nejsem něčí cíl. Nebo alespoň ne víc, než obvykle.
            „Takže jsi vylezla na ruské kolo, jo,“ říká Uriah. Narazí na stěnu vagonu a posadí se vedle mě. Marlene, dívka s koketním úsměv, ho následuje.
            „Jo,“ říkám.
            „Jsi pěkně chytrá. Jako…chytří z Erudite,“ říká Marlene. „Jsem Marlene.“
            „Tris,“ říkám. Doma by bylo srovnání s Erudovanými jako urážka, ale ona to říká jako kompliment.
            „Jo, já vím, kdo jsi,“ říká. „První skokan má tendenci udržet se ti v hlavě.“
            To musí být let, co jsem skočila z budovy v mé Abnegationské uniformě; to musí být desetiletí.
            Uriah vezme jednu kuličku z jeho zbraně a stiskne ho mezi palcem a ukazováčkem. Vlak sebou trhne na levou stranu, a Uriah dopadá na mě, jeho prsty svírají kuličku, dokud proud růžové páchnoucí barvy nedopadne na mou tvář.
            Marlene se zmítá v záchvatu smíchu. Pomalu si setřu trochu barvy z mého obličeje a pošpiním jeho tvář. Vůně rybího oleje se táhne přes celý vagon.
            „Fuj!“ namíří kuličku na mě, ale otvor je ve špatném úhlu a barvy dopadnou do jeho úst. Kašle a dělá přehnané dávicí zvuky.
            Otřu si rukávem obličej a směju se tak tvrdě, že mě bolí břicho.
            Pokud celý můj život vypadá takhle, hlasitý smích a druh vyčerpání, který cítíte po náročném dni z odvážných akcí, ale uspokojujících, budu spokojená. Jak si Uriah škrábe prsty po jazyku, uvědomila jsem si, že všechno, co musíte udělat, je projít zahájením, a život bude můj.

0 komentářů:

Okomentovat