Následující ráno, když jdu do tréninkové místnosti, zívám a zaměřím se na velký terč stojící na jednom konci místnosti vedle dveří, s napůl pokrytými noži. Opět terč. Přinejmenším to nebude tak bolet.
Erik stojí uprostřed místnosti, jeho postoj je tak pevný, až to vypadá, že jeho páteř nahradila kovová tyč. Pohled na něj mi dává pocit, že všechen vzduch v místnosti je těžší, který na mě má vliv. Alespoň bych mohla předstírat, když jde ke zdi, že tu není. Ale dnes předstírat nemůžu.
„Zítra bude poslední den první fáze,“ říká Erik. „Tudíž budete pokračovat v boji. Dnes se budete učit, jak být zaměřený. Každý si vezme tři nože.“ Jeho hlas je hlubší, než obvykle. „A dávejte pozor, když bude Čtyřka ukazovat techniku, jak je házet.“
První se nikdo nehýbe.
„Teď!“
Rveme se o dýky. Nejsou tak těžké jako zbraně, ale stále cítím divný pocit v rukou, jako když mi není dovoleno je držet.
„Dneska má špatnou náladu,“ mumlá Christina.
„A měl ji vůbec někdy dobrou?“ zamumlám zpátky.
Ale vím, co tím myslí. Soudě podle jedovatého pohledu Erika, který posílá Čtyřce, když nevěnuje pozornost, tak včerejší ztráty mu musí vadit více, než na sobě Erik nechává zdát. Vítězné ukořistění vlajky je otázkou hrdosti a pýchy, je to důležité pro Dauntless. Mnohem důležitější než důvod a smysl.
Sleduju ruku Čtyřky, jak hází nůž. Když potom hází, dívám se na jeho postoj. Když nůž zasáhne terč, pokaždé vydechne, když ho pouští.
Erik přikazuje, „Seřaďte se!"
Spěch, si myslím, nepomůže. To mi řekla má máma, když jsem se učila, jak plést. Musím myslet na to, že je to duševní cvičení, ne fyzické. Takže strávím pár minut cvičení bez nože, nalézám správné postavení, učím se správně pohybovat pravou rukou.
Erik jde příliš rychle za námi.
„Myslím, že Stiff je příliš zaujatý ránami na hlavu,“ poznamenává Peter, pár lidí se přikrčí. „Hej, Stiffe! Vzpomínáš si, co to je nůž?“
Ignoruju ho a dál cvičím házení nožem v ruce, ale nepouštím ho. Erik se zastavil u mě, a Peterův výsměch a neodbytný pocit, že Čtyřka na mě zírá, a házím nožem. Točí se konec přes konec a naráží do terče. Ostří se nezaboří, ale jsem první, kdo zasáhne cíl.
Ušklíbnu se jako Peter, který úsměv postrádá.
„Hej, Petere,“ říkám. „Vzpomínáš si, co to je terč?“
Vedle mě, Christina zafuní, a další nůž zasáhne cíl.
O půl hodiny později, Al je jediný nováček, kdo ještě cíl nezasáhl. Jeho nože řinčí o podlahu nebo naráží do zdi. Zatímco my ostatní chodíme k tabuli a sbíráme zbraně, on loví na podlaze ty své.
Příště zkouší a mine, Erik přichází k němu a ptá se, „Jak pomalý jsi, Candore? Potřebuješ brýle? Mám posunout terč blíž k tobě?“
Alova tvář se mění v červenou. Hází další nůž a ten směřuje pár metrů vpravo od cíle. Točí se a zasáhne zeď.
„Co bylo tohle, nováčku?“ říká Erik tiše a naklání se blíž k Alovi.
Kousnu se do rtu. To není dobré.
„To – to sklouzlo,“ říká Al.
„No, myslím, že bys měl jít,“ říká Erik. Kontroluje tváře ostatních nováčků – každý se zastaví a hází znovu – a říká, „Řekl jsem ti, abys přestal?“
Nože zasahují tabuli. Všichni jsme viděli Erika naštvaného předtím, ale tohle je něco jiného. Pohled v jeho očích je téměř vzteklý.
„Mám jít?“ Alovy oči jsou široké. „Ale všichni pořád házejí.“
„A?“
„A nechci dostat ránu.“
„Myslím, že svým kolegům můžeš důvěřovat, že zasáhnou cíl líp, než ty.“ Erik se trochu usměje, ale jeho oči zůstanou kruté. „Vezmi si svůj nůž.“
Al není rozhodně většinou předmětem Dauntlessu, říkat nám, co máme dělat. Nemyslím si, že se bojí; prostě ví, že námitky jsou zbytečné. Tentokrát Al nastavuje své vysoké čelisti. Je to hranice jeho splnění.
„Ne,“ říká.
„Proč ne?“ Erikovy zúžené oči se upínají na Ala. „Bojíš se?“
„Z bodání nožů letících vzduchem?“ říká Al. „Ano, bojím se.“
Poctivost je jeho chyba. Není odmítnutí, které by mohl Erik přijmout.
„Všichni přestaňte!“ zakřičí Erik.
Nože se zastaví a tak i všechna konverzace. Držím pevně mou malou dýku.
„Odejděte z ringu,“ Erik se podívá na Ala. „Všichni kromě tebe.“
Upustím dýku, která s žuchnutím dopadne na zem. Následuju ostatní nováčky na kraj místnosti a šourají se přede mnou, toužící vidět, co dělá můj žaludek: Al, čelící Erikovu hněvu.
„Postavte se do řady k terči,“ říká Erik.
Alova velká ruka se roztřese. Jde zpět k terči.
„Hej, Čtyřko,“ Erik se podívá přes rameno. „Dej mi tady ruku, hm?“
Čtyřka si nožem poškrábe jedno obočí a přijde k Erikovi. Má tmavé kruhy pod očima a napjaté ústa – je stejně unavený, jako my všichni.
„Budeš stát tam, jak se budou házet ty nože,“ říká Erik Alovi. „Dokud se nenaučíš neustupovat.“
„Je to opravdu nutné?“ ptá se Čtyřka. Znělo to znuděně, ale takhle rozhodně nevypadal. Jeho tvář a tělo jsou napjaté, ostražité.
Zmáčknu ruce v pěst. Bez ohledu na to, jak zní hlas Čtyřky, otázka značí problém. A Čtyřka často nemá s Erikem problém.
První zírá Erik na čtyřku v tichu. Čtyřka zírá na něj. Sekundy ubíhají a nehty se mi zadírají do dlaně.
„Mám tady autoritu, vzpomínáš?“ říká Erik potichu, že ho sotva můžu slyšet. „Tady, a všude jinde.“
Barva stoupne do obličeje Čtyřky, ačkoliv jeho výraz se nemění. Jeho uchopení nože se zpevňuje, jeho klouby zbělají a tváří se otočí k Alovi.
Když se na to podívám z Alova pohledu, od tmavých očí k třesoucím se rukou, stanovuje držení čelisti Čtyřky. Zlostné bubliny v mé hrudi udělají to, že z mých úst vyletí: „Nech toho!“
Čtyřka otáčí s nožem v ruce, jeho prsty se pečlivě pohybují přes kovovou hranu. Posílá mi takový tvrdý pohled, že mám pocit, jako by mě změnil v kámen. Vím proč. Jsem hloupá, že mluvím, když je Eric tady; jsem hloupá, že vůbec mluvím.
„Jakýkoli idiot může stát před terčem,“ říkám. „To nedokazuje nic jiného, než to, že nás šikanujete. Což, jak si vzpomínám, je známkou zbabělosti.
„Tak to by pro tebe mělo být snadné,“ říká Erik. „Jestli jsi ochotna zaujmout jeho místo.“
Poslední věc, kterou chci udělat, je stoupnout si před terč, ale nemůžu couvnout. Neměla bych sama opustit tuto možnost. Proplétám se davem nováčků a někdo mě strčí do ramena.
„Jde tam tvá pěkná tvář,“ sykne Peter. „Oh, počkat. Nemáš jenom jednu.“
Získám zpět rovnováhu a jdu směrem k Alovi. Kývne na mě. Snažím se na něj povzbudivě usmát, ale nemůžu nalézt úsměv. Stojím před tabulí, a má hlava nedosahuje ani na střed terče, ale na tom nezáleží. Podívám se na nůž Čtyřky: jeden v pravé ruce, dva v levé.
Mé hrdlo je suché. Pokouším se polknout, ale dívám se na Čtyřku. Nikdy není ledabylý. Nechce mě trefit. Budu v pořádku.
Musím dát hlavu vzhůru. Necouvnu. Pokud couvnu, dokážu Erikovi, že to není tak jednoduché, jak jsem to řekla; dokážu, že jsem zbabělec.
„Pokud couvneš,“ říká Čtyřka, pomalu, opatrně, „Al zaujme tvé místo. Chápeš?“
Přikývnu.
Oči Čtyřky visí stálé na mě, když zvedne ruku, natáhne loket dozadu a hází nůž. Je to jen záblesk ve vzduchu, a pak slyším bouchnutí. Nůž je pohřbený v terči, půl stopy od mé tváře. Zavírám oči. Díky Bohu.
„Skončil jsi, Stiffe?“ ptá se Čtyřka. Vzpomínám si na Alovy velké oči a jeho tiché vzlyky v noci a zavrtím hlavou. „Ne.“
„Pak otevři oči.“ Klepe si na místo mezi obočím.
Zírám na něj, tisknu ruce na bocích, takže nikdo nemůže vidět, jak se třesou. Předává si nůž z levé ruky do pravé, a já nevidím nic, ale jeho oči jako nůž zasáhnou terč nade mnou. Tenhle je blíž, než poslední – mám pocit, že se vznáší nad mou lebkou.
„No tak, Stiffe,“ říká. „Ať se tady postaví někdo jiný a vezme si to.“
Proč se mě snaží vyprovokovat, abych to vzdala? Chce, abych selhala?
„Drž hubu, Čtyřko!"
Zadržím dech, když otáčí posledním nožem v ruce. Vidím záblesk v jeho očích, když stáhne ruku zpět a nechá nůž letět. Přilétá přímo proti mně, otáčí se, čepel přes rukojeť. Mé tělo je přísné. Tentokrát, když narazí na tabuli, štípe mě ucho, a krev teče po kůži. Dotýkám se mého ucha. Ucho je lehce prořízlé.
A soudě podle pohledu, jakým se na mě dívá, to udělal schválně.
„Rád bych zůstal a zjistil, jestli jsou ostatní stejně odvážní, jako ona,“ říká Erik, jeho hlas je plynulý, „ale myslím, že pro dnešek by to stačilo.“
Stiskne mi rameno. Jeho prsty jsou suché a chladné, a pohled, jakým se na mě dívá, jako by on měl vlastnictví, co jsem udělala. Neoplatím Erikovi úsměv. Neměla jsem s ním nic společného.
„Měl bych oči udržet na tobě,“ dodává.
Strach se ve mně zabodává, v mé hrudi, v mé hlavě a v mých rukou. Mám pocit, jako by slovo „ODLIŠNÁ“ bylo označeno na čele, a když se na mě bude dívat moc dlouho, bude si to moct přečíst. Ale on jen zvedne ruku z mého ramene a pokračuje v chůzi.
Čtyřka a já zůstáváme pozadu. Čekám, až je místnost prázdná a dveře zavřené, než se na něj znovu podívám. Jde směrem ke mně.
„Je tvé – “ začíná.
„Udělal jsi to schválně!“ zařvu.
„Ano, udělal,“ řekne tiše. „A ty bys mi měla poděkovat za to, že jsem ti pomohl.“
Drtím zuby. „Poděkovat ti? Málem jsi mi probodl ucho, a ty jsi strávil celou dobu posmíváním mi. Proč bych ti měla děkovat?“
„Víš, jsem pořád unavený z čekání, kdy to pochopíš!“
Dívá se na mě naštvaným pohledem, a i když pohled je naštvaný, oči vypadají zamyšleně. Jejich odstín modré je zvláštní, tak tmavý, že je téměř černý, s malým koutkem modré nalevo duhovky, hned vedle koutku oka.
„Pochopit? Pochopit co? Že jsi chtěl Erikovi dokázat, jak neústupný jsi? Že jsi sadistický stejně, jako on?“
„Já nejsem sadistický.“ Nekřičí. Přála bych si, aby křičel. To by mě děsilo méně. Naklání tvář na mou, což mi připomíná, že jen lže pár centimetrů před mým obličejem, a říká, „Kdybych ti chtěl ublížit, nemyslíš, že bych to udělal už dávno?“
Prochází místností a zabouchne nůž tak tvrdě do tabule, že rukojeť vyletí ke stropu.
„Já –“ začínám křičet, ale už je to pryč. Křičím, jsem frustrovaná a otírám si trochu krve z mého ucha.
0 komentářů:
Okomentovat