http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 12.kapitola (1/2)

Ležím na matraci a povzdychnu. Už to jsou dva dny, co jsem bojovala s Peterem, a modřiny se mi barví na fialovo – modré. Byla jsem zvyklá na bolest pokaždé, když jsem se pohnula, takže teď už se hýbu o něco lépe, ale ještě zdaleka nejsem tak uzdravená.
            I když jsem stále zraněná, musela jsem bojovat i dnes. Naštěstí tentokrát jsem byla spárována s Myrou, která neumí hodit dobrý úder, pokud někdo vládne nad její rukou. Měla jsem dobré rány v průběhu prvních dvou minut. Padla a trpěla příliš závratí na to, aby zase vstala. Měla bych mít vítězný pocit, ale není to žádný triumf v mlácení holky, jako je Myra.
            Pak se dotknu hlavou polštáře, dveře do ložnice se otevřou a do místnosti proudí lidé s baterkami. Sedla jsem si a málem vrazila do rámu postele nade mnou, šilhám ve tmě a nevím, co se děje.
            „Všichni vstávat!“ zařve někdo. Baterka svítí za jeho hlavou, takže vidím jen v jeho uších kruhy. Erik. Kolem něj jsou další Dauntlesští, některé z nich jsem už viděla v Jámě, a některé z nich jsem nikdy předtím neviděla. Čtyřka stojí mezi nimi.
            Jeho oči se zastaví na mých a zůstanou tak. Zírám na něj a zapomínám, že všichni kolem mě vstávají z postelí.
            „Jsi snad hluchý, Stiffe?“ ptá se Erik. Vymažu omámení a vylézám zpod přikrývky. Jsem ráda, že jsem šla spát úplně oblečená, protože vedle mě stojí Christina jen v tričku, a její dlouhé nohy jsou holé. Složí ruce a dívá se na Erika. Najednou si přeju, že bych mohla hledět tak směle na někoho, kdo nemá téměř žádné oblečení, ale to bych nikdy nemohla udělat.
            „Máte pět minut na to, abyste se oblékli, a setkáte se s námi u kolejí,“ říká Erik. „Půjdeme na další výlet.“
            Strčím nohy no bot a sprintuji, škubnu s sebou, za Christinou na cestě k vlaku. Kapka potu mi teče po šíji, jak jsme se spustily po cestě kolem Jámy, protáhly jsme se kolem členů na cestě nahoru. Nezdají se být překvapeni, když nás vidí. Zajímalo by mě, kolik už viděli šílených, běžících lidí na týdenním začátku.
            Děláme stopy hned za Dauntlesskými – narozenými. Vedle kolejí je černá hromada. Rozeznávám shluky dlouhých pušek a stráže.
            „My budeme něco střílet?“ Christina mi zasyčí do ucha.
            Vedle hromady je krabice, co vypadá jako munice. Přiblížím se blíž ke krabicím, abych přečetla nápis. Je tam napsáno „BAREVNÉ KULIČKY“. Nikdy jsem o nich neslyšela dříve, ale ten nápis je evidentní. Směju se.
            „Každý si vezměte zbraň!“ zakřičí Erik.
            Spěcháme směrem k hromadě. Jsem nejblíže, takže chytnu první zbraň, kterou najdu. Je těžká, ale ne příliš těžká pro mé povzbuzení a beru krabici kuliček. Strčím krabičku do kapsy a popruh pistole si dám přes záda, takže pás prochází přes hruď.
            „Časový odhad?“ ptá se Erik Čtyřky.
            Čtyřka kontroluje hodinky. „Každou chvíli. Jak dlouho bude trvat zapamatování jízdního řádu?“
            „Proč bych měl, když jsi mi to připomínal?“ říká Erik, strčí do ramena Čtyřky.
            Kruh světla se objeví nalevo, daleko od nás. Světlo se zvětšuje, čím víc se blíží a svítí na tvář Čtyřky, vyváří stín slabé prohlubně pod lícní kostí.
            Je první, kdo jde k vlaku, tak běžím za ním a nečekám na Christinu nebo Ala za mnou. Čtyřka se otočí, když se dostanu k vagonu a natáhne ruku. Chytnu se za nabízenou ruku a vytáhne mě dovnitř. Dokonce i svaly na jeho předloktí jsou zřetelně napnuté.
            Rychle jsem se pustila, aniž bych se na něj podívala, a sedla si na druhou stranu vozu.
            Jakmile jsme všichni uvnitř, Čtyřka promluví.
            „Budete rozděleni do dvou týmů ve hře Dobytí vlajky. Každý tým se bude skládat z kombinovaných členů, rozených Dauntlesských a přeměněných. Jeden tým vystoupí první a najde místo, kde skryje svou vlajku. Pak vystoupí druhý tým a udělá to samé.“ Vagon se zakymácí a Čtyřka se chytne dveří, pro získání rovnováhy. „Je to Dauntlesská tradice, takže navrhuji, abyste ji brali vážně.“
            „Co se stane, pokud vyhrajeme?“ zakřičí někdo.
            „Zní to jako otázka někoho, kdo není z Dauntlessu,“ říká Čtyřka a zvedne obočí. „Vy vyhrajete, samozřejmě.“
            „Čtyřka a já budeme kapitáni vašich týmů,“ říká Erik. Podívá se na Čtyřku. „Pojďme si rozdělit přeměněné, ano?“
            Nakloním hlavu dozadu. Pokud si nás vybírají, budu poslední, cítím to.
            „Ty první,“ říká Čtyřka.
            Erik pokrčí rameny. „Edward.“
            Čtyřka se opírá o rám dveří a přikyvuje. V měsíčním světle mu září oči. Stručně si prohlíží skupinu přeměněných, a bez rozmýšlení, říká, „Chci Stiffa.“
            Slabý podtón smíchu naplní vagon. Teplo mi rozpálí tváře. Nevím, jestli se mám zlobit na lidi, že se mi smějí, nebo být polichocena tím, že jsem vybrána jako první.
            „Chceš něco dokázat?“ ptá se Erik, se známkou úšklebku. „Nebo jen vybíráš slabé, takže pokud ztratíš, svalíš vinu na sebe?“
            Čtyřka pokrčí rameny. „Něco takového.“
            Zlost. Měla bych být určitě naštvaná. Dívám se na své ruce. Ať už je strategie Čtyřky jakákoliv, je založena na myšlence, že jsem slabší než ostatní. A to mi dělá hořkou chuť v ústech. Musím dokázat, že se mýlil – musím.
            „Jsi na řadě,“ říká Čtyřka.
            „Peter.“
            „Christina.“
            To vyvolává klíč v jeho strategii. Christina nepatří mezi ty slabé. Co přesně dělá?
            „Molly.“
            „Will,“ říká Čtyřka, kouše si nehet na palci.
            „Al.“
            „Drew.“
            „Poslední je Myra. Takže je se mnou,“ říká Erik. „Teď rození Dauntlesští.“
            Přestala jsem poslouchat, jakmile skončili s námi – přeměněnými. Pokud se Čtyřka nesnaží dokázat něco, když vybírá slabé, co dělá? Podívám se na každého, koho vybere. Co máme společného?
            Jakmile jsou v půlce vybírání rozených Dauntlesských, mám představu, o co jde. S výjimkou Willa a pár dalších, všichni sdílíme stejný typ těla: úzká ramena, malá těla. Všichni v Erikově týmu jsou širocí a silní. Včera mi Čtyřka řekla, že jsem rychlá. Všichni budeme rychlejší, než tým Erika, což bude pravděpodobně výhoda pro dobytí vlajky – nikdy předtím jsem tu hru nehrála, ale vím, že je to hra na rychlost, a ne hrubou sílu. Kryju si rukou úsměv. Erik je sice více bezohledný, než Čtyřka, ale Čtyřka je chytřejší.
            Jsou u konce vybírání týmu a Erik se ušklíbne na Čtyřku.
            „Tvůj tým může vystoupit jako druhý,“ říká Erik.
            „Nedělej mi žádné laskavosti,“ odpovídá Čtyřka. Trochu se usměje. „Víš, že já nepotřebuju vyhrát.“
            „Ne, já vím, že ztratíš bez ohledu na to, kdy máš volno,“ řekne Erik a krátce kouše do jednoho z kroužků v jeho rtu. „Vezmi si teda svůj malý tým a vystup jako první,“
            Všichni vstáváme. Al se na mě dívá zoufalým pohledem a já se na něj usměju, doufám, že přesvědčivým způsobem. Pokud některý z nás čtyř musel skončit ve stejném týmu jako je Erik, Peter a Molly, alespoň to byl on. Obvykle ho nechávají být.
            Vlak se chystá rozjet. Jsem rozhodnuta si sednout na nohy.
            Těsně předtím, než skočím, mě někdo strčí do ramena a málem vypadnu z vagonu. Neotáčím se, abych zjistila, kdo to byl – Molly, Drew nebo Peter, nezáleží na tom, který z nich. Předtím, než to zkusí znovu, skočím. Tentokrát jsem připravena na dynamiku, kterou mi vlak dává, a běžím několik kroků nejasně, ale držím rovnováhu. Proudí mnou divoká radost a směju se. Je to malý úspěch, ale cítím Dauntless.
            „Jeden z Dauntlesských – narozených se dotýká ramena Čtyřky a ptá se, „Když váš tým vyhrál, kde jste dával vlajku?“
            „Říkám, že to ve skutečnosti není cvičení, Marlen,“ odpoví chladně.
            „No tak, Čtyřko,“ zakvílí. Koketně se na něj usměje. Sundává jí ruku ze svého ramene, a z nějakého důvodu se musím usmát.
            „Námořnictvo pilíře,“ další rozená Dauntlesský zavolá. Je vysoký, má hnědou kůži a černé oči. Hezký. „Můj bratr byl ve vítězném týmu. Dali vlajku na kolotoč.“
            „Pojďme tam pak taky,“ naznačuje Will.
            Nikde žádný cíl, tak jdeme na východ, směrem k močálu, kde předtím bývala jezera. Když jsem byla mladší, snažila jsem si představit, jak by vypadalo jezero bez plotu a postavené do bahna, aby bylo město v bezpečí. Ale je těžké si představit mnoho vody na jednom místě.
            „Jsme blízko sídla Erudovaných, že?“ ptá se Christina, naráží na Willovo rameno svým vlastním.
            „Jo, je to odsud na jih,“ říká. Dívá se přes rameno, a na chvíli je jeho výraz plný touhy, ale pak je pryč.
            Jsem méně než kilometr od svého bratra. Už je to týden, co jsme byli tak blízko u sebe. Zavrtím hlavou a dostávám pryč myšlenky z mé mysli. Nemůžu na něj myslet dnes, když musím přemýšlet nad tím, abych se dostala přes první fázi. Nemyslím na něj každý den.
            Jdeme přes most. Stále potřebujeme mosty, protože bláto je příliš mokré pro chůzi. Zajímalo by mě, jak už je to dlouho, co řeky vyschly.
            Poté, co jsme přešli most, se město mění. Za námi, většina budov byla použitá, a kdyby nebyla, vypadala by spíš dobře. Před námi je moře rozpadajícího se betonu a rozbitého skla. Ticho v této části města je děsivé; je to jako noční můra. Je těžké vidět, kam jdu, protože je po půlnoci a všechna světla ve městě jsou vypnuta.
            Marlene vytáhne baterku a svítí na ulici před námi.
            „Strach ze tmy, Mar?“ tmavooký Dauntlesský zahajuje škádlení.
            „Jestli chceš šlápnout na rozbité sklo, Uriahu, posluž si,“ odsekne, ale baterku tak jako tak vypne.
            Uvědomila jsem si, že část Dauntlessu je ochotna dělat složitější věci pro sebe, aby byla soběstačná. Není na tom nic tak odvážného, putovat temnými ulicemi bez baterky, ale neměli bychom potřebovat pomoc, ani od světla. Měli bychom být schopní všeho.
            Líbí se mi to. Vzhledem k tomu, že může přijít den, kdy nebude žádná baterka, žádná zbraň, žádná vůdčí ruka. A já na to chci být připravena.
            Budovy končí zrovna před bažinou. Pás země vyčnívá z močálu a na něj nasedá  obrovské bílé kolo s tucty červených kabin, visící z něj v pravidelných intervalech. Ruské kolo.
            „Přemýšlejte o tom. Lidé používali ježdění jen tak. Pro zábavu,“ říká Will, kroutíc hlavou.
            „Museli to být Dauntlesští,“ říkám.
            „Jo, ale chromá verze Dauntlessu.“ Směje se Christina. „Dauntlesské ruské kolo by nemělo mít kabiny. Musela by ses jen pevně držet a mít hodně štěstí.“
            Jdeme po straně mola. Všechny domy po mé levici jsou prázdné, jejich čísla jsou strženy a okna zavřená, ale je to čistý duch prázdnoty. Kdokoliv odsud odešel, bylo to z vlastní vůle a jejich volném čase. Některá místa ve městě nejsou jako tohle.
            „Troufneš si skočit do močálu,“ říká Christina Willovi.
            „Ty první.“
            Dorazíme ke kolotoči. Některé koně jsou poškrábaní a zvětralí, jejich ocasy zlomené nebo sedla otlučené. Čtyřka vytáhne z kapsy vlajku.
            „Za deset minut bude druhý tým vybírat své místo,“ říká Čtyřka. „Navrhuji, abyste tento čas využili k promyšlení strategie. Nemusíme být chytří, ale duševní připravenost je jedním z aspektů vašeho Dauntlesského tréninku. Pravděpodobně je to ten nejdůležitější aspekt.“
            Má pravdu. Co je dobrého na připravenosti těla, pokud máte rozptýlenou mysl?
            Will si vezme vlajku od Čtyřky.
            „Někteří by měli zůstat tady a hlídat, a někteří by měli jít ven a vyzvídat místo druhého týmu,“ říká Will.
            „Jo? Myslíš?“ Marlene mu vytrhne vlajku z prstů. „Kdo si vezme na starosti přeměněné?“
            „Nikdo,“ říká Will. „Ale někdo to udělat musí.“
            „Možná bychom se měli vyvinout obrannou strategii. Počkat, až přijdou, a pak je mít v pasti,“ naznačuje Christina.
            „Tohle je pro bábovky,“ říká Uriah. „Já jsem pro to, abychom šli všichni ven. Skrýt vlajku tak dobře, že nepůjde najít.“
            Každý vpadne do hovoru najednou, hlasy jsou hlučnější každou sekundu. Christina brání Willův plán; rození Dauntlesští hlasují za útok; každý argumentuje, kdo by měl učinit rozhodnutí. Čtyřka si sedne na okraj kolotoče, opře se o nohy koně. Jeho oči se podívají na nebe, kde nejsou žádné hvězdy, jen kulatý měsíc vykukuje zpod tenké vrstvy mraků. Svaly na jeho pažích jsou uvolněné; jeho ruka spočívá na zadní straně krku. Vypadá téměř pohodlně, s myšlenkou, že má zbraň na rameni.
            Krátce zavřu oči. Proč se nechám rozptýlit tak snadno? Musím se soustředit.
            Co bych řekla, kdybych mohla překřičet střílení za mnou? Nemůžeme jednat, dokud nebudeme vědět, kde je druhý tým. Můžou být kdekoli v okruhu dvou kilometrů, i když můžu vyloučit prázdnou bažinu jako nějakou možnost. Nejlepší způsob, jak je najít, není hádat se, jak je najít nebo kolik lidí vyslat jako pátrací skupinu.
            Je to vyšplhat tak vysoko, jak je to možné.
            Podívám se přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Nikdo se na mě nedívá, tak jdu směrem k ruskému kolu se světlem, tiše našlapuju, jednou rukou si přitisknu zbraň k zádům, aby se z ní neozýval hluk.
            Když se upřeně dívám nahoru na ruské kolo, krk cítím napjatý. Je to vyšší, než jsem si myslela. Tak vysoko, že sotva můžu vidět houpající se kabiny na vrcholu. Jediná dobrá věc na vrcholu je, že je postaven pro maximální nosnost. Jestli na to vystoupám, nezhroutí se to pode mnou.
            Srdce mi pumpuje rychleji. Budu opravdu riskovat život pro tohle – kvůli výhry v Dauntlesské hře?
            Je taková tma, že stěží můžu vidět, ale když se upřeně zadívám na obrovskou, zrezivělou podporu držící kolo na místě, rozpoznávám příčky žebříku. Každá podpora je široká, jako má ramena, a nejsou zde žádná zábradlí, kterých bych se mohla přidržet, ale pro lezení po žebříku je to lepší, než lezení po paprscích kola.
            Chytám se příčky. Je rezavá a tenká, připadá mi, jako by se mi za chvíli měla rozpadnout v ruce. Pokládám celou svou váhu na nejnižší příčku a skáču, abych se ujistila, že mě to udrží. Pohyb způsobí bolest na žebrech a já s sebou škubnu.
             „Tris,“ říká za mnou tichým hlasem. Nevím, proč mě to nevylekalo. Možná proto, že se stávám Dauntlesským, a duševní stav je něco, co rozvíjím. Možná proto, že jeho hlas je tichý, plynulý, téměř uklidňující. Ať je důvod jakýkoliv, podívám se přes rameno. Čtyřka stojí za mnou se zbraní na zádech, stejně jako já.
            „Ano?“ říkám.
            „Přišel jsem zjistit, co si myslíš, že děláš.“
            „Hledám vyšší terén,“ řekla jsem. „Nemyslím si, že nic nedělám.“
            Vidím jeho úsměv ve tmě. „Dobře. Už jdu.“
            Na chvíli se pozastavím. Nedívá se na mě jako Will, Christina a občas i Al – jako, že jsem příliš malá a příliš slabá na to, abych něco dělala, a oni se nade mnou slitují. Ale jestli trvá na tom, že půjde se mnou, je to pravděpodobně proto, že o mně pochybuje.
            „Budu v pohodě,“ říkám.
            „Nepochybně,“ odpovídá. Nikdy jsem v jeho hlase neslyšela sarkasmus, ale je tam. Musí být.
            Šplhám, a když jsem pár stop nad zemí, jde za mnou. Pohybuje se rychleji než já, a brzy se rukou dotýká příček, kde před chvílí byly mé nohy.
            „Takže, řekni mi…“ říká tiše, když stoupáme. Zní zadýchaně. „Co si myslíš, že je účelem tohoto cvičení? Myslím hru, ne to horolezectví.“
            Podívám se dolů na chodník. Zdá se, že je daleko, ale přitom nejsem ještě ani ve třetině cesty. Nade mnou je plošina, těsně pod středem kola. To je můj cíl. Už ani nepřemýšlím o tom, jak se vrátím zpět dolů. Vánek, který mi otíral krk, mě nyní tlačí na stranu. Čím výš stoupáme, tím těžší to bude se tam dostat. Musím být připravená.
            „Učení o strategii,“ říkám. „Možná týmová práce.“
            „Týmová práce,“ opakuje. Smích se mi zachytí v krku. Zní to jako panický smích.
            „Možná ne,“ říkám. „Týmová práce se nezdá být Dauntlesskou prioritou.“
            Vítr je teď silnější. Tisknu se víc k podpoře, aby nespadla, ale stoupá se mi těžce. Pode mnou vypadá kolotoč jako malý. Stěží můžu vidět můj tým pod plátěným přístřeškem. Někteří z nich chybí – pátrací skupina musela odejít.
            Čtyřka říká, „Má to být prioritou. Mělo by být.“
            Ale já stejně moc neposlouchám, protože výška mi způsobuje závratě. Ruce mě bolí z držení příček, a nohy se mi třesou, ale nejsem si jistá, proč. Není to výška, která mě děsí – díky výšce se cítím naplněná energií, každý orgán a céva a sval v mém těle zpívají na stejné úrovni.
            Pak jsem si uvědomila, čím to je. Je to kvůli němu. Něco v něm mi dává pocit, že spadnu. Nebo se rozteču na kapalinu. Nebo se vznítím.

0 komentářů:

Okomentovat