NÁSLEDUJÍCÍ RÁNO, jsem neslyšela alarm, šoupání nohou nebo konverzaci, když se ostatní připravují na zahájení. Probudila jsem se, až když Chrstina třásla mým ramenem jednou rukou, a druhou mi poklepávala po tvářích. Už na sobě měla zapnutou černou bundu až ke krku. Pokud na sobě měla modřiny ze včerejšího zápasu, její tmavá pleť se postará o to, aby byly špatně viditelné.
Zdálo se mi, že mě Peter přivázal k židli a ptal se mě, jestli jsem Odlišná. Odpověděla jsem, že ne, tak mě praštil, dokud jsem neřekla ano. Probudila jsem se s mokrými tvářemi.
Mám na mysli slova, která chci říct, ale zmůžu se jen na zasténání. Tělo mě bolí tak moc, že mě bolí dýchat. Nepomůže, že jsem včera probrečela dlouhou dobu. Christina mi nabízí ruku.
Hodiny ukazují osm ráno. Na nádraží bychom měli být v osm patnáct.
„Zaběhnu, ať dostaneme něco k snídani. Ty jen…stačí, když se připravíš. Vypadá to, že ti to může trvat dlouho,“ říká.
Zavrčím. Snažím se ohnout v pase, když se ohýbám pro čistou košili v šuplíku pod postelí. Naštěstí tady není Peter, aby mě viděl, jak s tím bojuju. Jakmile odejde Christina, ložnice je prázdná.
Rozepnu košili a vidím nahou stranu, jak je polepena náplastí, kde jsou modřiny. Na chvíli mě barvy fascinují, jsou jasně zelené, modré a hnědé. Převlékám se tak rychle, jak to jen jde, a nechávám si volně viset vlasy, protože nemůžu zvednout ruce, abych si je dala do culíku.
Dívám se na svůj odraz v malém zrcátku vzadu na stěně. Nepoznávám se. Můj odraz je cizí. Jsem blond jako já, mám úzký obličej jako já, ale to je asi tak vše, kde je všechno stejné. Já nemám monokl, roztržený ret a pohmožděnou čelist. Já nejsem tak bledá, jako stěna. Ona nemůže být já, ačkoli se pohybuje, když se pohybuji já.
Když se vrátila Christina, v každé ruce jeden muffin, sedím na okraji postele a dívám se na nezavázané boty. Budu se muset ohnout a zavázat je. Bude to bolet, až se ohnu.
Ale Christina jen projde, položí muffiny, ohne se a zaváže je. Vděčnost se mi rozpíná v hrudi, zahřívá mě, i když to trochu bolí. Možná je trochu Abnegationu – tedy obětavosti v každém, i když to nevím.
No, v každém, kromě Petera.
„Děkuju,“ říkám.
„No, nikdy bychom se tam nedostali včas, kdyby sis je měla zavázat sama,“ říká.
„Tak pojď. Můžeš jíst a chodit najednou, ne?“
Jdeme rychle k Jámě. Muffin je banánově ochucený, s vlašskými ořechy. Máma jednou dala upečený chléb méněcennému, ale já to nikdy nezkusila. V té chvíli jsem byla moc stará na rozmazlování. Ignoruju píchání v žaludku pokaždé, které se objeví, když si vzpomenu na mou matku a taky pokaždé, když jde Christina rychle a zapomíná, že její nohy jsou delší, než moje.
Vylezeme z Jámy do skleněné budovy nad ní a jdeme k východu. Každý dopad nohy na zem způsobuje bolest v žebrech, ale ignoruji ji. Když jsme na nádraží, přijíždí vlak a řve.
„Co vám trvalo tak dlouho?“ Will se snaží překřičet vlak.
„Tady se změnily nožky staré paní. Přes noc,“ říká Christina.
„Oh, drž hubu,“ vtipkuju jen napůl.
Čtyřka stojí před námi, vepředu, tak blízko trati, že kdyby se posunul jen o centimetr dozadu, byl by v ní byl. Will se dostává do vagonu obtížněji, první spadne na břicho a pak za sebou hodí nohy. Čtyřka se chytne madla na straně vagonu a vytáhne se bez problémů, šest stop jeho těla je ve vagonu hned.
Chytnu se pevně madla na boku vagonu a drtím zuby. Tohle bude bolet.
Al mě chytne pod paží a jednoduše vtáhne do vagonu. Bolest vystřelí po mém boku, ale trvá to jen chvilku. Vidím za ním Petera a rozhoří se mi tváře. Al se snaží být milý, tak jsem se na něj usmála, ale přála bych si, aby na mě lidé nechtěli být tak milí. Jako by už tak neměl Peter dostatek munice.
„Cítíš se v pořádku?“ řekne Peter, posílá mi falešný soucit – jeho rty se obrátí dolů a zamračí se. „Nebo jsi trochu…Stiff?“
Ten propukne ve smích a přidají se k němu vevnitř Molly a Drew. Molly má ošklivý smích, všichni frkají a třesou rameny, a Drew je tichý, skoro vypadá, že ho to bolí.
„Všichni jsme ohromeni tvým neuvěřitelným vtipem,“ říká Will.
„Jo, jsi si jistý, že nepatříš k Eruditské frakci, Petere?“ dodává Christina. „Slyšela jsem, že nemají námitky proti padavkám.“
Čtyřka stojí ve dveřích a promluví dřív, než Peter stačí odpovědět. „Budu muset poslouchat tohle hašteření až k plotu?“
Každý se uklidní a Čtyřka se otočí zpátky ke dveřím vozu. Drží madla na obou stranách, pažemi se natahuje daleko, takže když se předkloní, většina jeho těla je venku z vlaku, ale jeho nohy zůstávají pevně uvnitř. Vítr profoukne jeho košili na prsou. Snažím se dívat kolem něj, na to, co míjíme – moře rozpadajících se, opuštěných budov, které se zmenšují, jak odjíždíme dále.
Každých pár vteřin se mé oči posunou zpátky na Čtyřku. Nevím, co očekávám, že chci vidět a jestli vůbec něco chci vidět. Prostě nepřemýšlím.
Ptám se Christiny. „Co myslíš, že je tam?“ ukázala jsem hlavou ke dveřím. „Myslím, za plotem?“
Pokrčila rameny. „Spousta farem, řekla bych.“
„Jo, ale myslím…kolem farem. Před čím budeme střežit město?“
Zatřese přede mnou prsty. „Monstra!“
Protočím oči.
„Před pěti lety jsme nebyli ani stráže plotu,“ říká Will. „Copak si nevzpomínáš, kdy Dauntlesská policie používá k hlídání sektoru méněcenné?“
„Jo,“ říkám. Taky si vzpomínám, že můj otec byl jedním z lidí, kteří pro to hlasovali, dostat méněcenné ze sektoru města. Řekl, že chudí nepotřebují policii, ale pomoc, a tu jim můžeme dát. Ale raději bych se o tom nezmínila, ne teď, ne tady. To je jedna z mnoha věcí, které Erudovaní uvádí o neschopnosti Abnegationu.
„No jasně,“ říká. „Vsadím se, že jsi je viděla celou dobu.“
„Proč si to myslíš?“ ptám se, až příliš ostře. Nechci být spojována v úzkém kontaktu s méněcennými.
„Protože bylo nutné dostat se přes méněcenný sektor do školy, ne?“
„Co jsi dělala, pamatovala sis mapu města pro zábavu?“ říká Christina.
„Ano,“ říká Will, kouká zmateně. „Pro zábavu?“
Brzdy vlaku pískají a my všichni s sebou škubneme dopředu, když vlak zpomaluje. Jsem za to vděčná; dělá to pro stojící jednodušší. Zchátralé budovy jsou pryč, nahrazují je žluté pole a koleje. Vlakové zastávky jsou pod markýzou. Sehnu se až k zemi, držím se za rukojeť, abych byla stabilní.
Přede mnou je drátěný plot, na kterém je nahoře ostnatý drát. Když jdu směrem dopředu, všimnu si, že plot s ostnatým drátem pokračuje dál, než vidím, stojím totiž kolmo. Kolem plotu je shluk stromů, některé uschlé, některé zelené. Na druhé straně jsou chaoticky rozmístěny stráže s puškami.
„Pojďte za mnou,“ říká Čtyřka. Stojím blízko Christiny. Nechci to přiznat, dokonce ani sobě, ale jsem klidnější, když jsem u ní. Pokud se na mě Peter pokusí jen usmát, Christina mě bude bránit.
Tiše si nadávám za to, jaký jsem zbabělec. Peterovy urážky mě netrápí, a já bych se měla soustředit na další boj, ne na ten, který jsem pokazila. A měla bych být snaživá, ne-li schopná se bránit sama a nespoléhat se na ostatní, že to pro mě budou dělat.
Čtyřka nás vede k bráně, která je velká jako dům, a otevírá cestu k popraskaným silnicím, které vedou do města. Když jsem tady s mou rodinou přišla jako dítě, jeli jsme v autobusu na silnici i mimo ni, k Amitským farmám, kde jsme strávili den sběru rajčat s propocenými tričky.
Další bodnutí v žaludku.
„Pokud nebudete v pozici mezi první pětkou na konci zahájení, pravděpodobně skončíte tady,“ říká Čtyřka, když procházíme branou. „Jakmile strážíte plot, je tam nějaký potenciál pro postup, ale ne moc. Můžete být schopní jít na hlídku farem k Amity, ale - “
„Hlídky za jakým účelem?“ ptá se Will.
Čtyřka pokrčí rameny. „Předpokládám, že to zjistíte, až se ocitnete mezi nimi. Jak jsem řekl. Z větší části ti, kteří střeží plot, když jsou mladí, ho budou střežit i nadále. Pokud ti to přijde v pohodě, někteří tvrdí, že to není tak zlé, jak to vypadá.“
„Jo. Aspoň nebudeme řídit autobus nebo čistit nepořádky jiných lidí, jako to dělají méněcenní,“ šeptá mi do ucha Christina.
„Co jsi za hodnost?“ ptá se Peter Čtyřky.
Neočekávám, že Čtyřka odpoví, ale on se jen podívá zpříma na Petera a říká, „Byl jsem první.“
„A ty sis vybral tohle?“ Peterovy oči jsou široké, kulaté a tmavě zelené. Vypadal by nevinně, kdyby nevěděl, jak hrozný člověk je. „Proč jsi ve vládní práci?“
„Nechtěl jsem,“ říká kategoricky Čtyřka. Vzpomínám si, co řekl první den o práci v kontrolní místnosti, kde Dauntless monitoruje bezpečnost města. Je těžké si ho tam představit, jak je obklopen počítači. Chcete-li něco naznačit, patřím do tréninkové místnosti.
Dozvěděli jsme se o práci ve frakcích ve škole. Dauntless má omezené možnosti. Můžeme chránit plot nebo pracovat pro bezpečnost našeho města. Můžeme pracovat v Dauntlesském pozemku, nechat si vytetovat tetování, nebo vyrábět zbraně, nebo dokonce bojovat proti každému jinému pro zábavu. Nebo můžeme pracovat pro Dauntlesské vůdce. To zní jako moje nejlepší volba.
Jediný problém je, že má pozice je hrozná. A já bych mohla být méněcenná do konce první fáze.
Zastavíme se u brány. Několik pohledů Dauntlesské stráže se podívá směrem k nám, ale není jich moc. Jsou příliš zaneprázdněni otevíráním dveří – které jsou dvakrát tak vysoké, jak oni, a několikrát větší – do kamionu.
Energický muž má klobouk, vousy a úsměv. Zastaví se jen uvnitř brány a vyjde ven. Zadní strana kamionu je otevřená a několik lidí z Amitské frakce sedí u hromady krabic. Zírám na bedny – jsou v nich jablka.
„Beatrice?“ říká Amitský kluk.
Hlava mi trhne při zvuku mého jména. Jeden z Amity stojí v zadní části vozu. Má kudrnaté blond vlasy a známý nos, široký na špičce a úzký u kořene. Robert. Snažím se ho vybavit na Výběrovém Obřadu a nic mě nenapadá, ale v uších slyším zvuk mého srdce. Kdo jiný byl přeměněný? Susan? Jsou v tomto roce nějací zřeknutí z Abnegationu? Jestli šel Abnegation do ztracena, je to naše chyba – Robertova, Calebova a moje. Snažím se tyhle myšlenky vytlačit z mysli.
Robert seskočil z auta. Má na sobě šedé tričko a modré džíny. Po dlouhém váhání jde ke mně a obejme mě. Ztuhla jsem. Pouze v Amity se lidé objímají na vzájemný pozdrav. Nepohybuji svaly, dokud se mi neuvolní.
Jeho úsměv se ztrácí, když se na mě podívá znovu. „Beatrice, co se ti to stalo? Co se ti stalo s obličejem?“
„Nic,“ říkám. „Jen trénování. Nic.“
„Beatrice?“vyžaduje mou pozornost vedle mě nosní hlas. Molly složí ruce a směje se. „To je tvé reálné jméno, Stiffe?“
Podívala jsem se na ni. „Myslíš, že Tris není zkrácenina?“
„No, já nevím…pro padavky?“ Poklepe si na bradu. Pokud by byla její brada větší, mohla by se vyrovnat nosu, ale je slabá a téměř ustupuje do krku. „Ale počkat. To nezačíná Tris. Moje chyba.“
„Není třeba si ji znepřátelit,“ říká Robert tiše. „Jsem Robert, a ty jsi?“
„Někdo, koho nezajímá, jak se jmenuješ,“ říká. „Proč nejdeš zpátky do vozu? Neměli bychom se přátelit s jinými frakcemi.“
„Proč nevypadneš?“ vyštěknu po ní.
„Máš pravdu. Nebudu tě rušit s tvým přítelem,“ říká. Odchází s úsměvem.
Robert mi posílá smutný pohled. „Nemají vypadat jako milí lidé.“
„Někteří z nich nejsou.“
„Můžeš jít domů, víš. Jsem si jistý, že by pro tebe Abnegation udělal výjimku.“
„Proč si myslíš, že chci jít domů?“ ptám se a tváře mi hoří. „Myslíš, že bych to nemusela zvládnout, nebo co?“
„Tak to není,“ zavrtěl hlavou. „Není to tak, že nemůžeš nebo nemusíš zvládnout. Měla bys být šťastná.“
„To je to, co jsem si vybrala. Tak to je.“ Dívám se přes rameno Roberta. Zdá se, že Dauntlesské stráže ukončily prohledávání vozu. Vousatý muž se vrací na sedadlo řidiče a zavírá za sebou dveře. „Kromě toho, Roberte. Cílem mého života není jen…být šťastná.“
„Nebylo by to jednoduší, kdyby šlo jen o to, co?“ říká.
Než stihnu odpovědět, dotkne se mého ramena a otáčí se zpět k vozu. Dívka v zadu má na klíně banjo. Začne brnkat jako stroj, když Robert nastoupí dovnitř a kamion jede vpřed, nese od nás banjo zvuky a její prozpěvování.
Robert mi zamává a já vidím v mysli další možný život. Vidím se v zadní části vozu, jak zpívám s dívkou, i když jsem nikdy nezpívala, smějí se, když jsem rozladěná, lezení po stromech a sběr jablek, vždy klid a vždy bezpečí.
Dauntlesské stráže zavřou bránu a zamknou ji. Zámek je na vnější straně. Kousnu se do rtu. Proč zamykají bránu zvenčí a ne zevnitř? Skoro to vypadá, jako by nechtěli, aby kdo vyšel ven; chtějí, abychom zůstali uvnitř.
Vytlačuju tyhle myšlenky z hlavy. Nedává to smysl.
Čtyřka přešlapuje u plotu, kde před chvílí balancovala žena, Dauntlesský strážce, se zbraní na rameni. „Obávám se, že máš talent pro moudré rozhodnutí,“ říká Čtyřka a je třicet centimetrů ode mě.
Překřížím si paže. „Byla to dvouminutová konverzace.“
„Nemyslím si, že je to v časovém rámci o něco méně moudré,“ svraští a dotýká se koutku mého oka svými pohmožděnými konečky prstů. Hlava mi trhne dozadu, ale on nedává ruce pryč. Místo toho nakloní hlavu a povzdychne. „Víš, kdyby ses naučila útočit jako první, uděláš lépe.“
„Zaútočit jako první?“ řekla jsem. „Jak to pomůže?“
„Jsi rychlá. Můžeš dostat několik dobrých ran a než si stačí všimnout, co se děje, máš šanci vyhrát,“ pokrčí rameny a jeho ruka padá.
„Divím se, že to víš, když,“ řeknu tiše. „když jsi odešel v polovině mého boje.“
„Nebylo to něco, co jsem chtěl vidět,“ říká.
Co to má znamenat?
Odkašle si. „Vypadá to, že další vlak je tady. Je čas jít, Tris.“
2 komentářů:
Super, kdy bude další díl?
[1]Uvidím, jestli se stihnu podívat ještě dneska na tu dvanáctou kapitolu - upravit slovosled atd.. Pokusím se ;)
Okomentovat