TUTO NOC JSEM měla sen, že Christina visela znovu ze zábradlí, její prsty jí klouzaly, a někdo vykřikl, že jedině Odlišný jí může pomoct. Tak jsem se rozběhla vpřed, abych ji vytáhla nahoru, ale někdo na mě zakřičel, když jsem byla u kraje, a v tu chvíli jsem se probudila.
Třásla jsem se kvůli snu, tak jsem se šla osprchovat do dámské koupelny a uklidnila se. Když jsem se vrátila zpět, slovo „Stiff“ bylo napsané na mou matraci červeně. Slovo bylo napsané menším, podél rámu postele, a končilo na polštáři. Podívala jsem se kolem, srdce mi bušilo zlostí.
Peter se postavil vedle mě, hvízdnul. Je těžké věřit, že bych mohla nenávidět někoho, kdo má tak laskavý pohled – jeho oči se přirozeně otočí, a má široký, bílý úsměv.
„Pěkná ozdoba,“ říká Peter.
„Dělám ti něco, co si sama neuvědomuju?“ ptám se. Vytahuju roh prostěradla, a strhnu ho pryč z matrace. „Nevím, jestli jsem něco řekla, ale teď jsme v jedné a té samé frakci.“
„Nevím, co máš na mysli,“ řekne lehce. Přejde ke mně rychle. „A ty a já nikdy nebudeme v té stejné frakci.“
Zatřesu hlavou, když sundávám povlečení z polštáře. Nebuď naštvaná. Chce ze mě dostat zlost; chce. Ale pokaždé, když trhnu povlečením, myslím na to, jak mu dám pěstí do břicha.
Al přijde k nám, a já mu nic nemusím říkat, abych ho požádala o pomoc; prostě přijde a začne sundávat prostěradlo se mnou. Později budu muset vydrhnout i rám. Al odnese hromadu prostěradel k odpadkům a pak jdeme společně směrem k tréninkové místnosti.
„Ignoruj ho,“ říká Al. „Je to idiot, a pokud vydržíš v klidu, za chvíli přestane.“
„Jo.“ Dotknu se mých tváří. Jsou stále teplé a červené kvůli zlosti. Zkusím se zabrat jinými myšlenkami. „Mluvil jsi s Willem?“ zeptám se tiše. „Poté, co…však víš.“
„Jo. Je v pohodě. Není naštvaný.“ Al povzdechne. „Teď si ho pořád budu pamatovat jako prvního člověka, kterého jsem zmlátil do bezvědomí.“
„Existují i horší věci, které si pamatujeme. Aspoň si nikoho neznepřátelíš.“
„Taky existují i lepší věci.“ Šťouchne mě loktem, usmívá se. „První skokan.“
Možná jasem byla první skokan, ale tuším, že tam moje Dauntlesská slává jak začala, tak i skončila.
Odkašlu si. „Víš, jeden z vás musel takhle skončit. Kdybys to neudělal ty, musel by to udělat Will.“
„Nechci to dělat znovu.“ Al zatřese hlavou. Příliš často, příliš rychle. Zafrká.
„Vážně nechci.“
Dojdeme ke dveřím tréninkové místnosti a já říkám, „Ale musíš.“
Má laskavou tvář. Možná až příliš laskavou pro Dauntless.
Když vejdu dovnitř, hned se dívám na tabuli. Včera jsem sice nebojovala, ale dnes už budu muset. Když vidím mé jméno, zastavím se uprostřed chůze.
Můj soupeř je Peter,
„Ale ne,“ říká Christina, která jde za námi. Její obličej je zraněný, a vypadá to, že se snaží, aby nekulhala. Když vidí tabuli, zmačká obal muffinu, který drží v ruce. „To myslí vážně? Opravdu chtějí, aby jsi s ním bojovala?“
Peter je skoro o hlavu větší než já a včera porazil Drewa za méně, než pět minut. Dnes je Drewova tvář modro-černá.
„Možná bude stačit po několika úderech předstírat, že jsi v bezvědomí,“ navrhuje Al. „Nikdo by ti to neměl za zlé.“
„Jo,“ Říkám. „Možná.“
Zírám na své jméno na tabuli. Na čele mi začíná vyrážet pot. Al a Christina se mi prostě snaží pomoct, ale skutečnost, že mi ani v malém koutku mysli nevěří, že mám nějakou šanci proti Peterovi, mi vadí.
Stojím na straně místnosti, napůl poslouchám Ala a Christinu a sleduju, jak bojuje Edward s Molly. Je mnohem rychlejší, než ona, takže jsem si téměř jistá, že dnes Molly nevyhraje.
Vzhledem k tomu, že boj pokračuje a mé podráždění mizí, začínám být nervózní. Čtyřka nám včera řekla, že máme využívat slabosti soupeře, a kromě jeho nedostatku sympatické kvality, Peter nemá žádné. Je dost vysoký, aby byl silný, ale ne tak velký, aby byl pomalý; má smysl pro nalézání zranitelných míst jiných lidí; je zlý a nebude mít žádné slitování. Chtěla bych říct, že mě podceňuje, ale to by byla lež. Nemám pořádné znalosti a on to tuší.
Možná že má Al pravdu, třeba budu muset vydržet pár ran a pak předstírat, že jsem v bezvědomí.
Ale nemůžu si dovolit, abych nic nezkusila. Nemůžu být na posledním místě.
V době, kdy se Molly zvedá ze země, je jen napůl při vědomí díky Edwardovi, srdce mi buší tak silně, že to cítím po celém těle. Nemůžu si vzpomenout, jak se mám postavit. Nemůžu si vzpomenout, jak udeřit ani jak se bránit. Jdu do středu do arény a mé vnitřnosti se svíjí, když ke mně přichází Peter, vyšší, než jsem si myslela a jeho svaly na pažích připraveny k boji. Usmál se na mě. Zajímalo by mě, jestli když se na něj vyzvracím, udělá mi to dobře.
Pochybuju o tom.
„Jsi v pořádku, Stiffe?“ říká. „Vypadáš, jako bys chtěla brečet. Mohl bych na tebe jít snadno, kdybys brečela.“
Přes rameno Petera vidím Čtyřku se založenýma rukama, jak se opírá o dveře. Jeho pusa je pokřivená, jako by právě snědl něco kyselého. Vedle něj je Erik, který podupává nohou rychleji, než tluče mé srdce.
Jednu sekundu tam stojíme, Peter a já, a díváme se na sebe, a v další dostávám od něj ránu přímo do obličeje. Jeho kolena jsou ohnutá taky jako lokty, jako by byl připraven ke skoku.
„No tak, Stiffe,“ říká a jeho oči se lesknou. „Jen jednu malou slzu. Možná, že některé chtějí ven a prosí.“
Myšlenka, že Peter prosí o milost, mi hne žlučí, a kopnu ho do boku. Nebo bych ho možná kopla do boku, kdyby mě nechytl za chodidlo a neztratil tak mou rovnováhu. Po zádech spadnu na podlahu a pokouším se vyškrábat se na nohy.
Když zůstanu na nohou, tak mě nemůže kopnout do hlavy. To je jediná věc, na kterou myslím.
„Přestaň si s ní hrát,“ vyštěkne Erik. „Nemám na to celý den.“
Peterův zlomyslný pohled zmizí. Jeho ruka se natáhne a bolestivě mě zasáhne do čelisti, bolest se rozprostírá po celém obličeji, takže mé myšlenky jsou černé a v uších mi zvoní. Zamrkám a přeplazím se na stranu, místnost je nakloněná a houpe se. Zapomenutá pěst přichází opět ke mně.
Vůči rovnováze nic nenadělám, tak se aspoň snažím od něj držet co nejdál, jak mi to aréna dovolí. Vystartuje přede mnou a silně mě kopne do žaludku. Nohou mi vykopne vzduch z hrudníku, bolí to, bolí to tak moc, že nemůžu dýchat, nebo nevím, že jsem spadla.
Na tvé nohy, se mi usadí myšlenka v hlavě. Snažím se vytlačit nahoru, ale Peter už je zase u mě. Chytne mě za vlasy a druhou rukou udeří do nosu. Tahle bolest je jiná. Méně mě bodající a více praskající, praskající v mém mozku, špiní mou myšlenku různými barvami, modrou, zelenou, červenou. Snažím se ho odstrčit, bráním se rukama proti jeho, ale tentokrát mě udeří do žeber. Má tvář je mokrá. Krvácím z nosu. Hodně červené, myslím, ale mám příliš velkou závrať, abych se dívala dolů.
Strčí do mě a já zase padám, odřu si ruce, mrkám, pomalu a zdlouhavě a tvrdě. Kašlu a drápu se zpět na nohy. Opravdu bych měla ležet na zemi, když se místnost točí tak rychle. A Peter se točí kolem mě; jsem středem rotující planety, jediné, co ještě zůstalo v klidu. Něco do mě buší z boku a já málem padám znovu na zem.
Na nohy, na nohy. Přede mnou vidím tvrdou hmotu, tělo. Udeřím tak těžce, jak mohu, a má pěst zasáhne něco měkkého. Peter sotva zasténá, udeří mě vnitřní stranou dlaně do ucha a směje se. Opět slyším zvonění v uších a zamrkám, mám nějaké černé skvrny v oku. Jak to, že mám v oku černé skvrny?
Z mého periferního vidění vidím Čtyřku, jak bouchne do dveří a odejde. Zřejmě pro něj tento boj není dost zajímavý. Nebo možná jde zjistit, proč se všechno tak točí a já mu to dávám za zlé; taky chci znát odpověď.
Kolena vypovídají službu a já se tisknu tváří k podlaze. Zase mě něco bouchne no boku a já křičím poprvé, ale vysoké pištění patří někomu jinému, ne mě a opět cítím úder do mého boku. Nevidím vůbec nic, ani světla přímo před obličejem. Někdo zakřičí „Dost!“ a myslím, že je toho příliš mnoho a vůbec nic.
Když se probouzím, necítím se dobře, ale uvnitř hlavy je všechno rozmazané, jako by byl mozek plný vaty.
Vím, že jsem ztracená a jediná věc, která drží na uzdě bolest, je to, že je obtížné myslet.
„Je její oko už černé?“ ptá se někdo.
Otevřela jsem jedno oko – druhé zůstalo zavřené, protože se zdá, že je přilepené. Po mé pravici sedí Will a Al; Christina sedí po mé levici, na bradě si přidržuje studený obklad.
„Co se ti stalo s obličejem?“ ptám se jí. Rty mi přijdou nemotorné a příliš velké.
Směje se. „Podívejme se, kdo to mluví. Měli bychom náplast na oko?“
„No, já už vím, co se stalo s mou tváří,“ říkám. „Byla jsem tam. Tak nějak.“
„Teď si děláš srandu, Tris?“ říká Will s úsměvem. „Měli bychom ti dávat léky na bolest častěji, pokud to znamená, že začneš vtipkovat. Jo, a abych odpověděl na tvou otázku – porazil jsem ji.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi nemohla porazit Willa.“ Říká Al a zavrtěl hlavou.
„Cože? On byl dobrý,“ řekla s pokrčením ramen. „Navíc si myslím, že jsem přišla na způsob, jak zabránit lidem, aby mě dostávali do bezvědomí. Jen je třeba zabránit lidem v mlácení mojí čelisti.“
„Víš, já myslím, že bys už skoro byla,“ Will na ni mrkne. „Teď už vím, proč nejsi Erudovaná. Není ti to příliš jasné, co?“
„Cítíš se v pořádku, Tris?“ ptá se Al. Jeho oči jsou tmavě hnědé, skoro jako Christinina pokožka. Jeho tvář je drsná, kdyby se neholil, měl by drsné vousy. Těžko uvěřit, že mu je teprve šestnáct.
„Jo,“ říkám. „Jen bych tady mohla zůstat navždy a už bych Petera nikdy neviděla.“
Ale nevím, kde je „tady“. Jsem ve velké, úzké místnosti s řadou lůžek na obou stranách. Některé z lůžek mají mezi sebou závěsy. Na pravé straně místnosti je sesterna. To musím být to místo, kde jde Dauntless, když je někdo nemocný nebo zraněný. Žena se na nás dívá přes sklo. Nikdy jsem neviděla sestru s tolika piercingy v uchu. Někteří Dauntlesští musí dobrovolně dělat práce, které obvykle patří jiným frakcím. Koneckonců, to by nedávalo smysl pro Dauntless, aby se vypravoval do městské nemocnice pokaždé, když se něco stane.
Poprvé, když jsem šla do nemocnice, bylo mi šest. Má máma spadla na chodníku před naším domem a zlomila si ruku. Když jsem uslyšela její křik, dala jsem se do pláče, ale Caleb se beze slova vydal pro otce. V nemocnici, žena z Amitské frakce, byla ve žluté košili a s čistými nehty kontrolovala krevní tlak a s úsměvem nastavovala kosti.
Vzpomínám si, že jí Caleb řekl, že bude trvat měsíc, než se ruka zahojí, protože se jedná o vlasovou zlomeninu. Myslela jsem, že ji uklidňoval, protože tohle dělají nesobečtí lidé, ale teď by mě zajímalo, jestli jen opakoval to, co nastudoval; jestli jeho Abnegationské tendence byly jen v přestrojení Erudované rysy.
„Neměj starosti o Petera,“ řekl Will. „Přinejmenším ho zmlátil Edward, který studoval ruku v ruce boj od deseti let. Pro zábavu.“
„Dobře,“ řekla Christina a kontroluje hodinky. „Myslím, že zmeškáme večeři. Chceš, abychom tu zůstali, Tris?“
Zavrtím hlavou. „Jsem v pohodě.“
Christina a Will vstávají, ale Al je na vážkách. Má výraznou vůni – sladkou a svěží, jako je šalvěj a citronová šťáva. Když sebou v noci hází a převaluje se, cítím tu vůni a vím, že je to má noční můra.
„Jen jsem chtěl říct, že Erik ti nic neoznámil. Zítra jedeme na výlet, k plotu, a zjistíme něco o volných pracovních místech v Dauntlessu.“ Říká. „Musíme být na nádraží v osm patnáct.“
„Dobře,“ říkám. „Děkuju.“
„A nezapomeň věnovat pozornost Christině. Tvůj obličej nevypadá tak hrozně.“ Trochu se usměje. „Myslím, že vypadá dobře. Vždycky vypadá dobře. Myslím – vypadáš statečně. Dauntlessky.“
Jeho oči mě pozorují, podrbe se na zátylku. Zdá se, že ticho mezi námi roste. Bylo to hezké, ale zdá se, že on chce více, než jen slova. Doufám, že se mýlím. Nemůžu být pro Ala atraktivní – nemůžu být přitahována k někomu, až tak jemně. Usmála jsem se, a budu doufat, že mé modřiny šíří napětí.
„Měl bych tě nechat odpočívat,“ říká. Chystá se odejít ke dveřím, ale než stihne udělat krok, chytnu ho za zápěstí.
„Ale, jsi v pohodě?“ říkám. Zíral na mě nepřítomně, tak dodávám. „Myslím, je to stále jednodušší?“
„Ehm…“ krčí rameny. „Trochu.“
Vezme volnou ruku a strčí ji do kapsy. Tahle otázka ho musela uvést do rozpaků, protože jsem ho nikdy předtím neviděla tak červeného. Kdybych strávila noci vzlykáním do polštáře, taky bych byla v rozpacích. Aspoň když pláču, vím, kde se skrýt.
„Ztratil jsem Drewa. Po boji s Peterem,“ podívá se na mě. „Vzal jsem si pár úderů, spadl a zůstal tam. I když jsem nemusel. Počítám…myslím, že když jsem porazil Willa, pokud ztratím všechno ostatní, nebudu na posledním místě, ale nebudu už muset nikomu ublížit.“
„Je to opravdu to, co chceš?“
Podívá se dolů. „Já to prostě nemůžu udělat. Možná to znamená, že jsem zbabělec.“
„Nejsi zbabělec jenom proto, že nechceš ublížit lidem,“ říkám, protože vím, že je to správné, i když si tím nejsem jistá, jestli to myslím vážně.
Na chvíli jsme se ještě oba na sebe dívali. Možná to myslím vážně. Jestli to je zbabělec, není to proto, že používá bolest. Je to proto, že odmítá jednat.
Posílá mi bolestný pohled a říká, „Myslíš, že budou naše rodiny na Návštěvním dni? Říká se, že pokud změníš frakci, rodina se na Návštěvním dni nikdy neobjeví.“
„Nevím,“ řekla jsem. „Já nevím, jestli to bude dobře nebo špatně, pokud přijdou.“
„Myslím, že špatně.“ Přikývl. „Jo, už teď je to dost těžké.“ Přikývl znovu, jako by potvrzoval to, co řekl a odešel.
Za méně než týden, Abnegation zahájí návštěvní dny pro rodiny, poprvé od Výběrového Obřadu. Půjdeme domů a budeme sedět v obývacím pokoji a mluvit spolu, jako dospělí.
0 komentářů:
Okomentovat