„PROTOŽE VÁS JE lichý počet, jeden z vás dnes nebude bojovat,“ říká Čtyřka, postupuje od tabule v učebně. Dívá se na mě. Místo vedle mého jména na tabuli je prázdné.
Uzel v žaludku se mi rozpletl. Dočasně.
„To není dobré,“ říká Christina, šťouchá do mě loktem. Její loket se dotkne jednoho z mých bolavých svalů – dnes ráno jich mám více bolestivých než zdravých – a škubnu sebou.
„Au.“
„Promiň,“ říká. „Ale podívej. Jsem proti Tankovi.“
Christina a já jsme spolu seděly u snídaně, a předtím mě zaštítila od zbytku koleje, když jsem se změnila. Neměla jsem předtím přátele jako ona. Susan byla lepší kamarád s Calebem, než se mnou, a Robert šel pouze tam, kam šla Susan.
Myslím, že jsem opravdu neměla přátele, tečka. Je možné, že skutečná přátelství, když se někdo nebude cítit, mohou přijmout pomoc nebo dokonce mluvit o sobě. To se tady nestane. Už vím o Christině více, než o Susan, a to ji znám teprve dva dny.
„Tank?“ Najdu Christinino jméno na tabuli. Vedle je napsáno „Molly.“
„Jo, Peter je trochu více žensky-vypadající poskok,“ říká, kývla směrem k seskupení lidí na druhé straně místnosti. Molly je stejně vysoká jako Christina, ale tím podobnost končí. Má široká ramena, bronzovou pleť, a baňatý nos.
„Tito tři,“ – ukazuje Christina na Petera, Drewa a Molly – „byli nedílnou součástí od té doby, co vylezli z dělohy, prakticky. Nenávidím je.“
Will a Al stojí naproti sobě v aréně. Položili si ruce před tváře, chrání se, jak nás učila Čtyřka, a krouží v kruhu kolem sebe. Al je o půl metru vyšší než Will, a dvakrát tak široký. Když jsem se na něj podívala, uvědomila jsem si, že i jeho rysy jsou velké – velký nos, velké rty, velké oči. Tento boj nebude trvat dlouho.
Podívala jsem se na Petera a jeho přátele. Drew je kratší než Peter a Molly, ale je postavený jako balvan, jeho ramena jsou vždy shrbená. Jeho vlasy jsou oranžovo-červené, barva staré mrkve.
„Co je to s nimi?“ řekla jsem.
„Peter je čisté zlo. Když jsme byli malí, vybral si boje s lidmi z jiných frakcí, a pak, když přišel nějaký dospělý je od sebe odtrhnout, musel plakat a tvořit nějaký příběh o tom, jak si ostatní začali. A samozřejmě, že mu nikdo nevěřil, protože jsme byli v Candoru a nemohli jsme lhát. Ha ha.“
Christina svraští nos a dodává, „Drew je jen jeho kumpán. Pochybuju, že v jeho mozku je nezávislé myšlení. A Molly…ona je typ člověka, která jen sleduje, jak se lidé kolem ní mlátí.“
V aréně, Al vráží těžké údery do Willovy čelisti. Poskočím. Na druhé straně místnosti, Erik se usměje na Ala, a otáčí s jedním z kroužků v obočí.
Will narazí na stranu, jednu ruku si tiskne na tvář, a blokuje další Alův úder volnou rukou. Soudě podle jeho úšklebku, blokování úderu je bolestivé. Al je pomalý, ale silný.
Obsazení Petera, Drewa a Molly se nenápadně dívá naším směrem, dávají hlavy k sobě a šeptají si.
„Myslím, že vědí, že mluvíme o nich,“ říkám.
„No a? Už ví, že je nesnáším.“
„Vědí? Jak?“
Christina se na ně falešně usměje a zamává. Podívám se dolů, v tváři mi hoří. Neměla bych tak klábosit. Pomlouvání je požitkářské.
Will zahákne nohu kolem Alovy nohy a škubne s ní, a Al leží na zemi. Rychle se drápe na nohy.
„Protože jsem jim to řekla,“ říká přes zaťaté zuby do úsměvu. Její zuby jsou nahoře rovné a křivé dole. Podívá se na mě. „Snažíme se být dost upřímní a říkat v Candoru naše pocity. Spousta lidí mi řeklo, že mě nemají rádi. A spousta lidí to neřekla. Koho to zajímá?“
„My prostě… neměli jsme ubližovat lidem,“ řekla jsem.
„Jsem ráda, že jim můžu pomoct tím, že mě nenávidí,“ řekla. „Připomněla jsem jim, že Boží dar není pro lidstvo.“
Trochu jsem se zasmála a pokoušela jsem se znovu zaměřit na arénu. Will a Al jdou proti sobě několik vteřin, jsou váhavější, než byli předtím. Will si střepne jeho světlé vlasy z očí. Jejich pohledy padnou na Čtyřku, jako by čekali, že na ně zavolá, aby skončili, ale on jen stojí se založenýma rukama, nedává žádnou odpověď. Pár metrů od něj, Erik kontroluje hodinky.
Po několika vteřinách kroužení, Erik zakřičí, „Myslíte si, že je to využití volného času? Nechtěli byste náhodou čas na schrupnutí? Boj navzájem!“
„Ale…“ Al se narovná, nechá ruce spadnout podél těla a říká, „Je nějaký stav zápasu nebo tak něco? Kdy boj skončí?“
„Konec bude tehdy, až jeden z vás nebude schopen pokračovat,“ říká Erik.
„Podle pravidel Duntlessu,“ říká Čtyřka, „se jeden z vás může také vzdát.“
Erik zužuje oči na Čtyřku. „Podle starých pravidel,“ říká. „V nových pravidlech tohle nikdo nepřipouští.“
„Statečný člověk uznává sílu ostatních,“ odpovídá Čtyřka.
„Statečný muž se nikdy nevzdá.“
Čtyřka a Erik na sebe pár sekund hledí. Mám pocit, že se dívám na dva druhy Dauntlesských – čestný druh a nemilosrdný druh. Ale vím, že v této místnosti to je Erik, který je nejmladší vůdce a má autoritu.
Pot v podobě vodových korálků kape Alovi z čela; ten si je utírá hřbetem ruky.
„To je směšné,“ říká Al a zavrtí hlavou. „Jaký smysl ho má porazit? Vždyť jsme ve stejné frakci!“
„Ach, myslíš, že to bude tak snadné?“ ptá se Will s širokým úsměvem. „Pokračuj, zkus mě praštit, loudo.“
Will znovu zvedne ruce. Vidím odhodlání v Wilových očích, které tam předtím nebylo. Opravdu věří, že může vyhrát? Tvrdě ho udeřoval do hlavy a Al ho knokautoval za studena.
Al se snaží udeřit a Will se krčí, vzadu na krku září potem. Vyhýbá se dalšímu úderu, proklouzává Alovi a kope ho silně do zad. Al se potácí dopředu a otáčí se.
Když jsem byla mladší, četla jsem knihu o medvědech. Byl tam obrázek jednoho stojícího na zadních nohách, s tlapami nataženými, řvoucí. To je to, jak teď vypadá Al. Popadne Willa za ruku, takže mu nemůže proklouznout mezi prsty a tvrdě ho zasáhne do brady.
Dívám se na Willovy oči, které jsou světle zelené, jako celer. Vrací se do jeho hlavy a z jeho těla opadává napětí. Vyklouzává Alovi z rukou, a mrtvou vahou se zhroutí na zem. Studená vlna mi běží po zádech a usazuje se mi v hrudi.
Alovy oči se rozšířily, sedí na bobku vedle Willa, jednou rukou ho plácá po tváři. Místnost ztichne, jak čekáme, jak bude Will reagovat. Na několik vteřin, nereaguje, jen leží na zemi s pažemi ohnutými pod ním. Pak zamrkal, zjevně omámený.
„Vemte ho nahoru,“ řekl Erik. Díval se chamtivýma očima na padlé tělo, stejně jako na jídlo, jakoby nejedl několik týdnů. Zkroucení jeho rtů je kruté.
Čtyřka se otočí k tabuli a zakroužkuje Alovo jméno. Vítězství.
„Další na řadě – Molly a Christina!“ křičí Erik. Al vezme Willovu paži přes ramena a bere ho z arény.
Christina trhne klouby na rukou. Popřála bych jí hodně štěstí, ale nevím, k čemu by jí to bylo. Christina není slabá, ale je mnohem užší než Molly. Doufejme, že jí pomůže alespoň její výška.
Na druhé straně místnosti, Čtyřka drží Willa kolem pasu a vede ho ven. Al stojí u dveří a pozoruje je, jak odcházejí.
Znervózňuje mě, že Čtyřka odešla. Nechat nás s Erikem je jako najmutí chůvy, která tráví svůj čas s broušením nožů.
Christina si zastrčí vlasy za uši. Má je černé, se stříbrnými klipsy. Praská klouby na rukou. Vypadá nervózně, a není divu – kdo by nebyl nervózní, po zhlédnutí Willova zhroucení jak u hadrové panenky?
Pokud konflikt v Dauntlessu končí s pouze jedním populárním člověkem, jsem si jistá, že tato část zasvěcení budu já. Budu Al, stojící na lidském těle, protože vím, že já jsem ten, kdo ho složí na zem, nebo budu Will, ležící bezmocně na zemi? A je sobecké, kdybych toužila po vítězství, nebo je to odvážné? Utřela jsem si zpocené dlaně o kalhoty.
Dám se do pozoru, když Christina kope Molly do boku. Molly zalape po dechu a drtí zuby, jako by skrz ně vrčela.
Al stojí vedle mě, ale já jsem příliš zaměřena na nové souboje, abych se na něj podívala, nebo mu blahopřála k vítězství, jestliže je to, co chce. Nejsem si jistá.
Molly se usmála na Christinu, a bez varování, skáče, ruce natažené na Christininu bránici. Zasahuje ji tvrdě, poráží na zem a přišpendluje k zemi. Christina s sebou mrská na zemi, ale Molly je těžká a ani se nehne.
Napřahuje se, Christina jí uhýbá hlavou z cesty, ale Molly se prostě udeří znovu a znovu, až dokud pěstí nezasáhne Christininu čelist, její nos, její ústa. Bez přemýšlení popadnu Alovu ruku a stisknu ji tak pevně, jak můžu. Prostě potřebuju něco držet v ruce. Krev teče dolů z Christinina obličeje a stříká na celou její tvář. To je poprvé, co se někdy modlím za někoho v bezvědomí.
Ale ona ne. Christina ječí a táhne za jednu její volnou paži. Udeří Mollyino ucho, vyruší její rovnováhu a volně vyklouzne. Přijde k jejím kolenům, hlavu jí přidrží u země jednou rukou. Z jejího nosu teče krev, která je hustá, tmavá a pokryje jí prsty. Zakřičí znovu a plazí se pryč od Molly. Můžu říct, že z jejích těžkých ramen je střízlivá, ale sotva můžu zaslechnout bušení v mých uších.
Prosím, jdi do bezvědomí.
Molly kopne Christinu na stranu, posílá její útok zpět. Al osvobozuje svou ruku a stáhne mě těsně k sobě. Zatínám zuby a zadržuju v sobě pláč. První noc jsem s Alem nesoucítila, ale nejsem zatím krutá; památka na Christininé objetí mě nutí vstát a přijít mezi ni a Molly.
„Stop!“ naříká Christina, když Molly ji táhne za nohu zpět do boje. Drží jí ruku.
„Stop! Já jsem…“ kašle. „Skončila jsem.“
Molly se směje a já vydechnu úlevou. Al vydechne taky, jeho objetí povolí a mně se z něj sveze rameno.
Erik jde směrem do středu arény, jeho pohyby jsou pomalé, a zastaví se u Christiny, se zkříženými pažemi. Mluví potichu, „Promiň, co jsi říkala? Že končíš?“
Christina si zatlačí na kolena. Když zvedne hlavu ze země, na zemi zůstává červená. Tlačí si na nos, aby zastavila krvácení, a přikyvuje.
„Vstávej,“ říká. Kdyby křičel, necítila bych žaludek, jestli se chce dostat ven nebo ne. Kdyby křičel, měla bych vědět, že křik je nejhorší, co plánoval udělat. Ale jeho hlas byl tichý a slova pečlivě vybíraná. Drapnul Christininu paži, vytáhnul ji na nohy a s podpíráním táhnul ke dveřím.
„Následujte mě,“ řekl nám klidně.
A my ho následovali.
Cítím řvaní z řeky v mých uších.
Stojíme blízko u srázu, u zábradlí. Jáma je skoro prázdná; je poledne, ačkoli mi přijde, že je stále noc a ne den.
Jestliže tu byli kolem lidé, pochybuji, že kterýkoli z nich by chtěl pomoct Christině. Jsme s Erikem, pro jednu věc, a pro ještě jednu. Dauntless má rozdílná pravidla – pravidla zvířeckosti, která nemají hranice.
Eric strčí Christinu proti zábradlí.
„Přelez přes to,“ říká.
„Cože?“ řekla, jako by očekávala jeho obměkčení nebo ustoupení, ale její široké oči a popelavý obličej naznačoval něco jiného. Erik neustoupí.
„Přelez to zábradlí,“ řekl Erik znovu, vyslovoval každé slovo pomalu. „Jestli můžeš viset přes propast po dobu pěti minut, zapomenu na tvou zbabělost. Jestli nemůžeš, nedovolím ti pokračovat.“
Zábradlí je úzké a vyrobeno z kovu. Kapky z řeky dopadají na okraj rokle, působí slizce a studeně. Jestliže je i Christina dost statečná na visení ze zábradlí na pět minut, nemůže být schopná udržet se. Rozhoduje se, jestli být méněcenná, nebo má zemřít.
Když zavřu oči, představím si její pád směrem pod rozeklanou skálu a cítím zachvění.
„Fajn,“ říká, její hlas se třese.
Nohy se jí houpou a moc ji neposlouchají, když jde k zábradlí. Chodidla se jí třesou. Pokládá prsty na skalní převis, když přendává nohu. Čelní strana nás, osuší si ruce o kalhoty a ruce pokládá na zábradlí tak tvrdě, že jí kotníky prstů zbělají. Pak jedním chodidlem vystoupí ze skály. A pak i druhou. Vidím její obličej mezi tyčí zábradlí, rozhodný, její rty semknuty k sobě.
Pak vedle mě, Al ji taky pozoruje.
Christina je v pohodě. Její ruce zůstávají pevné kolem zábradlí a její paže se netřesou. Začínám přemýšlet, jak moc to předvádí a Erikovi ukazuje, jak hloupý byl, když o ní pochyboval.
Ale pak řeka naráží na zeď, a bílá voda stříká proti Christině a zpátky. Její obličej vráží do zábradlí. Její prsty kloužou, takže se drží jen na špičkách prstů. Chce se chytit líp, ale její prsty jsou celé mokré.
Jestli jí pomůžu, Erik by chtěl, abych udělala to samé, co ona. Nechám ji padat a pošlu přímo na smrt, nebo ji sama zachráním před méněcenností? Co je horší: Chvíli zahálet pro něčí smrt, nebo být vyhnána a být sama?
Mí rodiče by nikdy neměli problém odpovědět hned na tuto otázku.
Ale já nejsem jako mí rodiče.
Jak méně vím, tak Christina nebrečela nad tím, že jí nikdo nejdeme pomoct, ale teď má zničený obličej a začíná vzlykat hlasitěji, než lze slyšet řeku. Ještě jedna vlna zasáhla zeď a postříkala její tělo. Jedna kapka spadla na můj obličej. Její ruka se začíná uvolňovat znovu, a čas, kdy mělo dojít k jednomu z pádů, kdy visela na špičkách čtyř prstů, se blížil.
„Vylez, Christino,“ říká Al, jeho nízký hlas je hlasitý, až se tomu divím. Podívám se na něj. Zatleská. „Pojď, vylez. Zvládla jsi to. Vylez.“
Byla bych i já někdy dost silná, abych se udržela, jako ona? Kdyby to bylo za cenu mého úsilí zkusit jí pomoct, i když bych věděla, že jsem tak slabá, že nikdy nebudu dobrá?
Vím, jaké jsou odpovědi: prominutí. Lidská příčina může být omluvena kterýmkoli zlem; tamta je, proč je tak důležité, že se na to nemůžeme spoléhat. Slova mého otce.
Christině se třesou paže, tápající po zábradlí. Nemůže na něj dosáhnout, ale Al přinese jeho velké ruce společně a křičí, jeho oči následují její. Přeju si, kéž by; Kéž bych se mohla pohnout, ale já se jen upřeně dívám na ni a divím se, jak dlouho jsem nechutně sobecká.
Upřeně se dívám na Alův pohled. Čtyři minuty procházel. Loktem tvrdě strčil do mého ramena.
„To zvládneš,“ říkám, můj hlas je tichý. Odkašlu si. „Zbývá jedna minuta,“ ohlašuji hlasitě čas. Christininy prsty znovu nalézají zábradlí a pokoušejí se ho pevně sevřít. Její paže se třesou tak silně, až se divím, že se pořád zvládne držet, kolébání mého zraku, a já prostě na tohle nedokážu nalézt odpověď.
„No tak, Christino,“ říkáme s Alem společně, a jak zní naše hlasy spolu, začínám věřit, že dokážu být silná a pomoct jí.
Pomůžu jí. Jestli začne opět klouzat, pomůžu jí.
Ještě jedna vlna z vody stříkne Christině na záda, a ona zavříská, když obě její ruce začínají klouzat po zábradlí. Vypuštění křiku z mé pusy, ne z její. Zním, jako by můj hlas patřil někomu jinému.
Ale ona nepadá. Drží se zábradlí. Její prsty opět začínají klouzat po kovu, dokud nemůžu vidět její hlavu jakkoliv; jsou všechno, co vidím.
Alovy hodinky ukazují pět minut.
„Pět minut uběhlo,“ říká, skoro plive na Erika.
Erik zkontroluje své hodinky. Vezme jeho hodinky, utáhne je až na zápěstí, po celou dobu je můj žaludek pokroucený, a nemůžu dýchat. Když zamrkám, vidím Ritinu sestru na chodníku pod vlakovými dráhami, ohýbá končetinu do divného úhlu; vidím Ritu křičící a vzlykající; vidím sebe odbočit pryč.
„Fajn,“ říká Erik: „Můžeš jít nahoru, Christino,“
Al jde směrem k zábradlí.
„Ne,“ řekl Erik. „Musí se dostat sama nahoru,“
„Ne, to nemusí,“ zabručí Al. „Udělala, co jsi řekl. Není zbabělec. Udělala, co jsi řekl.“
Erik na to neodpověděl. Al došel k zábradlí, a on je tak vysoký, že dosáhne na Christinino zápěstí. Ona se ho chytí za předloktí. Vytáhne ji nahoru, jeho obličej červený z frustrace, a já mu běžím pomoct. Jsem moc malá, abych byla dobrá, že jsem podezřelá, ale svírám Christinu pod paží jednou rukou, ona je dost vysoká, a Al a já ji mocně vytáhneme nahoru. Pustíme ji, když je na zemi, její obličej je červeně zbarvený z boje, je celá mokrá, její tělo ochablé.
Klekám si vedle ní. Její oči pozorují propast, pak se minou s Alem a společně si oddechneme.
0 komentářů:
Okomentovat