http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Forbidden - 1. kapitola (1/2)

KAPITOLA JEDNA

Lochan

Zírám na malá, zmačkaná, vyhaslá, černá těla, roztroušená po bílém otlučeném parapetu. Je těžké uvěřit, že tady někdy žili. Zajímalo by mě, jaké by to bylo být zavřený v této vzduchotěsné skleněné krabici, pomalu pečený po dva dlouhé měsíce neúnavným sluncem, schopný jenom vidět ven – vítr třesoucí stromy přímo před tebou – vrážet znovu a znovu do neviditelné zdi, která tě těsní od všeho, co je skutečné, naživu a nezbytné, dokud nakonec nepodlehneš: vyprahlý, vyčerpaný, přemožen nemožností úkolu. V jakém okamžiku se vzdáš, při pokusu utéct přes uzavřené okno – tvé instinkty k boji o přežití tady pořád jsou, dokud nejsi fyzicky na dně, nebo tě i příliš mnoho pádů po čase naučí, že není cesty ven? A v jakém okamžiku se rozhodnete, že dost je dost?
   Odvrátím oči od drobných zdechlin a snažím se soustředit na množství kvadratických rovnic na papíře. Tenká vrstva potu pokrývá mou pokožku, zachycující konce pramínků vlasů nad mým čelem a ulpěným na mé školní košili. Slunce prosvítá skrz velká průmyslová okna celé odpoledne a já komicky sedím v plné záři, napůl zaslepený silnými paprsky. Opěrky židle se mi bolestivě zaboří do zad, jak sedím napůl opřený, s jednou nohou nataženou a patu opřenou o radiátor připevněný ke zdi. Manžety košile mi volně visí podél zápěstí, obarvené inkoustem a špínou. Prázdná stránka na mě zírá, bolestivě bílá, jak v otupělosti počítám rovnice, sotva psané čitelným rukopisem. Pero klouže a posouvá se v mých vlhkých prstech; Sundám jazyk z patra a pokusím se polknout. Nemůžu. Sedím takhle už nejlépe hodinu, ale vím, že snažit se najít pohodlnější polohu je zbytečné. Stále počítám, nakláním hrot mého pera tak, aby se zachytil na papír a dělal slabý škrábající zvuk – jestli to dokončím brzy a nebudu mít co na práci, půjdu se znovu podívat na mrtvé mouchy.
   Bolí mě hlava. Vzduch zůstává těžký spolu s naplněným potem z třiceti dvou teenagerů namačkanou v přehřáté učebně. Váha na mé hrudi mi ztěžuje dýchání. Je to více, než tahle vyprahlá místnost, tenhle zkažený vzduch. Tíha se objevila v úterý, v okamžiku, kdy jsem vstoupil školními branami, zpět čelit dalšímu školnímu roku. Týden ještě není u konce, a já už mám pocit, že tu jsem celou věčnost. Nikdo se nezměnil. Lidé jsou pořád stejní: prázdné tváře, pohrdavé úsměvy. Moje oči míjejí jejich, jak vstupuju do učebny, dívají se za mě, skrz mě. Jsem tady, ale přitom ne. Učitelé mě zaškrtnou v docházce, ale nikdo mě nevidí, protože už mám dlouho dokonalé umění být neviditelný.
   Je tu nová učitelka angličtiny – slečna Azleyová. Nějaké mladé rysy má od Protinožců: ohromné kudrnaté vlasy sepnuty duhovým šátkem, opálená kůže a masivní zlaté kruhy v uších. Vypadá znepokojivě, z místa ve škole plného unavených učitelů středního věku, s tvářemi vrásek hořkosti a zklamání. Není pochyb o tom, že tihle kypří, akční Australané, vešli do povolání plného naděje a síly, učinili dělat rozdíly, aby věnovali pozornost Gandhimu a chtěli být změnou viděnou ve světě. Teď, po desetiletích politiků, mimoškolní byrokracie a zvládání davu, většina z nich se vzdali a čekají na předčasný odchod do důchodu – spolu s pudinkovými krémy a čajem ve sborovně ke zpestření jejich dne. Ale nová učitelka neměla výhodu času. Ve skutečnosti nevypadá starší, než někteří žáci v místnosti.
   Parta kluků vybuchne do kakofonie z obdivného zahvízdnutí, dokud se neotočí a nepodívá se na ně. Pohrdavě na ně zírá tak, že se začnou cítit nepříjemně a podívají se pryč. Nicméně, panika následuje, když přikáže, abychom přesunuli lavice do půlkruhu. Lavice do sebe vrážejí a žídle se posouvají po zemi. Vypadá, že je ráda, že nikdo nebyl zraněn. Navzdory všemu tomu zmatku, Slečna Azleyová vypadá nevzrušeně – když se všichni konečně usadí, podívá se po nerovném kruhu a usměje se.
   „To je lepší. Teď můžu všechny pořádně vidět a vy můžete vidět mě. Očekávám, že předtím, než přijdu, bude třída vždycky takhle upravená, a nezapomeňte, že všechny lavice musí být na konci každé lekce vráceny na svá původní místa. Koho přistihnu, že odejde dříve, než vrátí svou lavici zpátky na místo, bude mít zodpovědnost za rozmístění nábytku na celý týden. Vyjádřila jsem se dostatečně jasně?“ Její hlas se zdá pevný, ale není v něm žádný zlý úmysl. Její úsměv prozrazuje, že by dokonce mohla mít smysl pro humor. Bručení a stížnosti od ostatních potížistů tu překvapivě nejsou.
   Pak nám oznámí, že se budeme střídat v seznamování sami sebe. Po povykládání o své lásce k cestování, jejímu novému psu a o její předchozí kariéře v reklamě, se otočí na dívku po své pravici.
   Nenápadně posouvám hodinky okolo vnitřní strany zápěstí a zaměřím své oči na sekundy ztracené v minulosti. Celý den jsem na to čekal – poslední hodina – a teď je to tady a nemůžu to vydržet. Celý den jsem odpočítával hodiny, lekce, až do téhle. Teď všechno, co zbylo, jsou minuty, a mně se to přesto zdá nekonečné. V hlavě dělám součty: vypočítávání sekund před posledním zvoněním. Zpočátku jsem si uvědomil, že Rafi, blbec po mé pravé ruce znovu žvaní o astrologii – téměř každý v místnosti se nějak pohnul. Když Rafi konečně zmlkne o hvězdných konstelacích, je najednou ticho. Podívám se nahoru a Slečna Azleyová se dívá přímo na mě.
   „Dále.“ Zkoumám nehet na palci a automaticky zamumlám mou obvyklou odpověď, aniž bych vzhlédl.
   Ale k mému zděšení to nebere jako pokyn. Nečetla mou složku? Stále se na mě dívá.
   „Obávám se, že jen pár aktivit v mých hodinách jsou nepovinné,“ oznamuje mi.
   Objeví se zachichotání z Jedovy skupiny. „Tak to tu budeme celý den.“
   „Nikdo vám to neřekl? Nemluví anglicky –“
   „Nebo nějakým jiným jazykem.“ Smích.
   „Možná UFO jazykem!“
   Učitelka je umlčí pohledem. „Obávám se, že takhle to na mých hodinách fungovat nebude.“
   Následuje další dlouhé ticho. Hraju si s rohem mého zápisníku, oči třídy spalující mou tvář. Stabilní tikání na nástěnných hodinách přehluší tlukot mého srdce.
   „Proč nezačneš tím, že mi řekneš své jméno?“ její hlas mírně zjemnil. Chvilku mi trvá, než přijdu na to, proč. Pak jsem si uvědomil, že moje levá ruka si přestala hrát s rohem zápisníku a teď se chvěje proti prázdné stránce. Rychle přesunu ruku pod lavici, zamumlám mé jméno a soused vedle mě se na mě letmo podívá. Horlivě se pustí do svého monologu, aniž by měla učitelka čas k protestu, ale vidím, že ustoupila. Teď už ví. Bolest na hrudi zmizí a hořící tváře nahradí chlad. Zbytek hodiny je věnován živé diskuzi o podstatě studování Shakespeara. Slečna Azleyová mě nezve, abych se znovu zapojil.
   Když se v budově konečně rozřinčí zvonek, třída se rozpouští v chaosu. Zaklapnu knihu, hodím ji do tašky a rychle opouštím místnost, střemhlavě domů. Podél hlavní chodby proudí vzrušený dav lidí, a další tlustý proud lidí se přidává ze dveří: Vrážím do ostatních a o sebe bouchají ramena, lokty, tašky, nohy… Sejdu jedno schodiště, pak další, a když už jsem téměř ve vestibulu, mám pocit, že na rameni cítím něčí ruku.
   „Bezvadné. Slovo.“
   Freeland. Můj učitel chování. Mám pocit, že mi splasknou plíce.
   Učitel se stříbrnými vlasy a dutým, vrásčitým obličejem, mě vede do prázdné učebny, ukáže na místo a nemotorně se posadí na roh dřevěného stolu.
   „Lochane, jsem si jistý, že si uvědomuješ, že je to pro tebe obzvláště důležitý rok.“
   Znovu přednáška pro začátečníky. Mírně přikývnu a nutím se, aby se seznámil s pohledem učitele.
  „Je to taky začátek nového univerzitního roku!“ oznamuje Freeland vesele, jako bych tuto skutečnost potřeboval připomínat. 

„Nové začátky. Čerstvý start…Lochane, víme, že ne vždy najdeš věci lehce, ale doufáme toto pololetí ve velké věci. Vždycky jsi vynikal v písemné práci, a to je skvělé, ale v tvém posledním roku očekáváme, že nám ukážeš, čeho jsi schopný i v ostatních oblastech.“
   Další přikývnutí. Bezděčný pohled ke dveřím. Nejsem si jistý, jestli se mi líbí, kam rozhovor směřuje. Pan Freeland si povzdechne. „Lochane, jestli se chceš dostat na UCL*, víš, že je důležité, abys měl ve třídě více aktivní roli…“
   Znovu přikývnu.
   „Rozumíš, co ti tady teď říkám?“
   Odkašlu si. „Ano."
   „Účast ve třídě. Zapojení do skupinových diskuzí. Přispění k výuce. Vlastně odpovědět, když je položena otázka. Jednou za čas zvednout ruku. To je všechno. Tvé známky byly vždy perfektní. Žádné stížnosti.“
   Ticho.
   Znovu mě začíná rozbolívat hlava. Jak dlouho už tady jsme?
   „Vypadáš roztržitě. Chápeš, co říkám?“
   „Ano.“
   „Dobře. Podívej, máš silný potenciál, a my bychom neradi viděli, kdyby nebyl využit. Jestli znovu potřebuješ pomoc, víš, že můžeme zařídit…“
   Cítím, jak mi začínají hořet tváře. „N-ne. To je v pořádku. Vážně. Každopádně, děkuju,“ Zvednu tašku, přehodím popruh přes hlavu, pověsím šikmo přes hruď a směruju hlavu ke dveřím.
   „Lochane,“ volá pan Freeland, jak jdu. „Prostě o tom popřemýšlej.“


*UCL - University College London - jedna z nejprestižnějších univerzit v Anglii




3 komentářů:

Unknown řekl(a)...

ahoj budes to prosim prekladat cele..... chcela by som si to strasne precitat....kamosko to zacala prekladat ele prestala a ja to neviem nikde najst..... :( -.-

Monii řekl(a)...

Ahoj :) Určitě budu. Každá kapitola by měla vycházet každý pátek, ale tenhle mi to nevyšlo všechno naplánovat. Jsem ráda, že to teda někdo čte :D :).

Unknown řekl(a)...

diki tesim se .... :DDDD

Okomentovat