http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 24.kapitola

„TRIS.“
V mém snu říká máma mé jméno. Pokyne mi a já jdu přes kuchyň a stojím vedle ní. Ukáže na hrnec na sporáku a zvednu pokličku a nahlédnu do něj. Korálkovité oko vrány se na mě dívá, její křídla pokrytá peřím slisována na straně hrnce, její tučné tělo pokryto vroucí vodou.
            „Večeře,“ říká.
            „Tris!“ slyším znovu. Otevřu oči. Christina stojí vedle mé postele, tváře potřísněné slzami a řasenkou.
            „To Al,“ říká. „Pojď.“
            Někteří z nováčků jsou už vzhůru a někteří ne. Christina mě chytne za ruku a táhne z ložnice. Běžím boso po kamenné podlaze, mrkám mlhu z mých očí, mé končetiny stále těžké spánkem. Stalo se něco hrozného. Cítím to při každém úderu srdce. To Al.
            Běžíme po podlaze Jámy a pak se Christina zastaví. Dav se shromáždil kolem římsy, ale všichni stojí pár metrů od sebe, takže je dost místa na to, abych se vmanévrovala kolem Christiny a kolem vysokého muže ve středním věku dopředu.
            Dva muži stojí přímo u římsy a něco vytahují lany. Oba zabručí úsilím, vrhají svou váhu zpět, takže lana klesají přes zábradlí a pak jdou zpět na znovu uchycení. Obrovský, černý stín se objeví nad římsou a pár Dauntlesských spěchá na pomoc dvou mužům to vytáhnout.
            Obrys padá s žuchnutím na podlahu Jámy. Bledá ruka, oteklá s vodou, klesnutá na kameni. Tělo. Christina se tiskne pevně na mou stranu, přilepená na mé paži. Zaboří mi hlavu do ramene a vzlykne, ale já nemůžu odtrhnout pohled. Několik mužů otočí tělo, hlava padne na stranu.
            Oči jsou otevřené a prázdné. Temné. Panenky očí. A nos má velkou klenbu a úzký kořen kolem špičky. Rty jsou modré. Tvář je sama o sobě něco jiného než člověk, napůl zvířecí a napůl mrtvola. Plíce hoří; můj další dech sípá na cestě dovnitř. Al.
            „Jeden z nováčků,“ říká někdo vedle mě. „Co se stalo?“
            „Stejná věc, co se děje každý rok,“ odpoví někdo. „Posadil se přes římsu.“
            „Nebuď tak morbidní. Mohla to být nehoda.“
            „Našli ho uprostřed propasti. Myslíš, že zakopnul o tkaničku od bot a…klopýtal patnáct metrů dál?“
            Christininy ruce se sevřou pevněji kolem mé paže. Měla bych jí říct, aby mě pustila; začíná to bolet. Někdo klečí vedle Alova obličeje a tlačí na jeho víčka, aby se zavřela. Zkusit, aby to vypadalo, že spí, možná. Hloupost. Proč chtějí lidé předstírat, že smrt je spánek? To teda není. To není.
            Něco ve mně zkolabuje. Hrudník mám tak těsný, dusící, že nemůžu dýchat. Klesám na zem a beru Christinu s sebou. Kámen je pod koleny drsný. Něco slyším, vzpomínku zvuku. Alův pláč; jeho křik v noci. Měla jsem to vědět. Stále nemůžu dýchat. Stisknu obě dlaně k hrudi a pak uvolním napětí v prsou.
            Když mrknu, vidím Alovo temeno hlavy, když mě nese na zádech do jídelny. Mám pocit, že se odrážím v jeho stopách. Je velký, příjemně teplý a neohrabaný. Ne, byl. Tohle je smrt - posunutí od „je“ na „byl.“
            Sípu. Někdo donesl velký černý vak, aby tělo dal dovnitř. Můžu říct, že bude příliš malý. Smích stoupá v krku a dere se z mých úst, napjatý a bublavý. Al je příliš velký na tělní pytel; jaká tragédie. V polovině smíchu zavírám pusu a zní to spíš jako sten. Tahám svou volnou rukou nahoru a vstávám, opouštím Christinu na podlaze. Běžím.


            „Tady máš,“ říká Tori a podává mi kouřící hrnek, který voní jako máta a peprmint. Držím ho oběma rukama, prsty brní s přicházejícím teplem. Sedá si naproti mně. Pokud jde o pohřby, Dauntless s nimi neztrácí čas. Tori řekli, že si chtějí ověřit smrt, jakmile se to stane. V přední místnosti tetovacího salonu nejsou lidé, ale Jáma se hemží lidmi, většina z nich opilými. Nevím, proč mě to nepřekvapuje.
            Doma je pohřeb pochmurná záležitost. Každý se shromažďuje, aby podpořil rodinu zemřelého, nikdo nemá nečinné ruce, ale není tam žádný smích nebo křik nebo vtipkování. A Abnegation nepije žádný alkohol, takže je každý střízlivý. Je pochopitelné, že pohřby jsou tady naopak.
            „Vypij to,“ říká. „Budeš se cítit lépe, slibuju.“
            „Nemyslím, že čaj je řešení,“ říkám pomalu. Ale usrknu si tak jako tak. Zahřeje ústa a hrdlo a stéká mi do žaludku. Neuvědomila jsem si, jak hodně jsem byla promrzlá, dokud jsem se nenapila.
            „Slovo, které jsem použila, bylo „lepší“. Ne „dobrý.““ Usměje se na mě, ale u koutku očí se jí nevytvoří vráska, jako vždy. „Nemyslím si, že za chvíli bude „dobře.““
            Kousnu se do rtu. „Jak dlouho…“ Bojuju se správnými slovy. „Jak dlouho ti trvalo být zase v pořádku, potom, co tvůj bratr…“
            „Nevím.“ Zavrtí hlavou. „Některé dny se cítím, že stále nejsem v pořádku. Některé dny se zase cítím dobře. Dokonce i šťastná. Ačkoli mi trvalo několik let, než jsem přestala vymýšlet pomstu.“
            „Proč jsi přestala?“ ptám se.
            Její oči jsou nepřítomné a zírá na zeď za mnou. Klepe prsty o nohu po dobu několika sekund a pak říká, „Nemyslím to jako přestat. Spíš jsem víc…čekala na svou příležitost.“
            Přichází ze svého omámení a kontroluje si hodinky.
            „Je čas jít,“ říká.
            Vypiju zbytek hrnku. Když pouštím hrnek, uvědomuju si, že si mi třepou ruce. To není dobré. Mé ruce se třepou obvykle před tím, než začnu brečet a já nechci před někým brečet.
            Následuju Tori pryč z tetovacího salonu po cestě do Jámy. Všichni lidé, kteří stáli předtím u římsy, se tu teď volně potulují a vzduch páchne silným alkoholem. Žena přede mnou se kymácí na pravou stranu, ztrácí balanc a pak se začne chichotat, jak padá na muže vedle ní. Tori popadne mou paži a táhne mě pryč.
            Nalézám Uriaha, Willa a Christinu, jak stojí mezi ostatními nováčky. Christininy oči jsou oteklé. Uriah drží stříbrnou láhev. Nabízí mi ji. Zavrtím hlavou.
            „Překvapení, překvapení,“ říká Molly za mnou a šťouchne Petera loktem. „Jednou Stiff, pořád Stiff.“
            Měla bych ji ignorovat. Její názory by mi měly být jedno.
            „Dneska jsem četla zajímavý článek,“ říká a nakloní se blíže k mému uchu. „Něco o tvém otci a skutečný důvod, proč jsi opustila svou starou frakci.“
            Bráním sama sebe, že to není nejdůležitější věc v mé mysli. Ale je to nejjednodušší řešení.
            Otáčím se a moje pěst zasáhne její bradu. Klouby mě bodnou od nárazu. Nepamatuju si, kdy jsem se rozhodla ji praštit. Nepamatuju si, kdy jsem dala ruku v pěst.
            Skočí na mě, její ruce natažené, ale nedostane se dál. Will ji chytne za límec a táhne ji zpátky. Podívá se od ní ke mně a říká, „Skončete to. Obě dvě.“
            Část mě si přeje, aby ji nezastavil. Boj by byl vítaným rozptýlením, zvlášť teď, když Erik leze na krabici vedle zábradlí. Dívám se na něj, zkřížím ruce, abych byla klidná. Zajímalo by mě, co řekne.
            V poslední době nikdo v Abnegationu nespáchal sebevraždu, ale postoj frakce k ní je jasný: Sebevražda je akt sobectví. Někdo, kdo je skutečně nesobecký, nemyslí často na sebe a netouží po své smrti. Nikdo to neřekne nahlas, kdyby se to stalo, ale každý si to myslí.
            „Ticho všichni!“ zakřičí Erik. Někdo udeří, co zní jako gong, a křičení postupně ustupuje, i když mumlání ne. Erik říká, „Děkuji vám. Jak víte, jsme tady proto, protože Albert, nováček, skočil včera večer do propasti.“
            Zastaví se i mumlání a jde jen slyšet v propasti příval vody.
            „Nevíme proč,“ říká Erik, „a bylo by dnes večer snadné truchlit nad jeho ztrátou. Ale my jsme si nevybrali snadný život, když jsme přišli do Dauntlessu. A pravdou je…“ Erik se usměje. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že úsměv je nefalšovaný. Ale já ho znám. „Pravdou je, že Albert nyní prozkoumává neznámé, nejisté místo. Skočil do zlých vod, aby se tam dostal. Kdo z nás má dost odvahy, aby se pustil do tmy, aniž by věděl, co se za ní skrývá? Albert sice nebyl zatím jedním z našich členů, ale můžeme si být jisti, že byl z nás nejodvážnější!“
            Pláč opustí střed davu a křičí. Dauntlesský jásot má různé výšky, vysoké a nízké, jasné a hluboké. Jejich řev napodobuje řev vody. Christina si bere flašku od Uriaha a napije se. Will dává ruku kolem jejích ramen a přitáhne ji k sobě. Hlasy vyplňují mé uši.
            „Budeme ho teď oslavovat a pamatovat si ho navždy!“ křičí Erik. Někdo mu podá tmavou lahev a zvedne ji. „Na Alberta Odvážného!“
            „Na Alberta!“ křičí dav. Paže se pozvednou všude kolem mě a Dauntless odříkává jeho jméno. „Al-bert! Al-bert! Al-bert!“ zpívají jeho jméno tak dlouho, dokud to jako jeho jméno zní. Zní to jako prvotní řev dávného závodu.
            Otáčím se od zábradlí. Déle už to nevydržím.
            Nevím, kam jdu. Myslím, že nepůjdu nikam, prostě pryč. Jdu temnou chodbou dolů. Na konci je fontána, která se koupe v záři modrého světla nad ní.
            Zavrtím hlavou. Odvážný? Odvážné by bylo přiznat slabost a opustit Dauntless, bez ohledu na to, jaká škoda by to doprovázela. Pýcha je to, co zabilo Ala, a je to chyba v každém srdci Dauntlessu. Je to i v mém.
            „Tris.“
            Cuknu sebou, když se otočím. Čtyřka za mnou stojí, jen v modrém kruhu světla. Dodává mu děsivý pohled, stíny pod jeho očními důlky a vržené stíny pod lícními kostmi.
            „Co tady děláš?“ ptám se. „Neměl bys vyrovnávat svou úctu?“
            Říkám to, jak to chutná špatně a musím si odplivnout.
            „A když ne?“ říká. Jde pár kroků ke mně a vidím jeho oči. Ve světle vypadají černě.
            „Nemůžeš vyrovnávat úctu, když žádnou nemáš,“ odpovídám. Cítím bodnutí viny a zavrtím hlavou. „Takhle jsem to nemyslela.“
            „Aha.“ Soudě podle jeho výrazu, který mi dává, mi nevěří. Nedivím se mu.
            „Je to směšné,“ říkám, teplo se řítí do mé tváře. „Skočit přes zábradlí a to Erikovi přijde statečné? Erik, který se snažil, abys trefil nožem Alovu hlavu?“ Cítím žluč. Erikovy falešné úsměvy, jeho slova, jeho zvrácené ideály – chce se mi zvracet. „On nebyl odvážný! Byl deprimovaný a zbabělec a málem mě zabil! To jsou věci, které tady respektujeme?“
            „Co chceš, aby udělali?“ říká. „Odsoudit ho? Al už je mrtvý. On to nemůže slyšet a je příliš pozdě.“
            „Není to o Alovi,“ vyštěknu. „Je to o pozorování každého! Každý, kdo teď vidí skákání do propasti, to bere jako vhodné řešení. Chci říct, proč to udělal, když všichni říkají, že je potom hrdina? Proč to neudělá každý, když si pak zapamatujeme jeho jméno? Je to…já nemůžu…“
            Zavrtím hlavou. Můj obličej hoří a srdce buší, a snažím se udržet pod kontrolou, ale nejde to.
            „Tohle by se nikdy v Abnegationu nestalo!“ skoro křičím. „Nic z toho! Nikdy. Tohle místo mu pokřivilo charakter a zničilo ho, a je mi jedno, že budu nazvaná Stiffem, nezajímá mě to, je mi to jedno!“
            Oči Čtyřky přejdou na zeď nad fontánou.
            „Opatrně, Tris,“ říká, jeho oči stále na zdi.
            „To je všechno, co můžeš říct?“ požaduju, mračím se na něj. „Že bych měla být opatrná? To je to?“
            „Jsi špatná, jako Candor, víš to?“ chytne mě za paži a táhne mě pryč od fontány. Jeho ruka svírá mou paži a bolí to, ale nejsem dost silná, abych se odtáhla.
            Jeho tvář je blízko mé, takže můžu na jeho nose vidět několik pih. „Nebudu to říkat znovu, takže pečlivě poslouchej.“ Položí ruce na má ramena, prsty je tisknou, mačkají. Cítím se malá. „Sledují vás. Zejména tebe.“
            „Pusť mě,“ říkám tiše.
            Jeho prsty se rozdělí od sebe a narovná se. Některá váha na mé hrudi se teď zvedá, když se mě teď nedotýká. Mám strach z jeho měnících se nálad. Ukazují mi něco proměnlivého uvnitř něj a proměnlivost je nebezpečná.
            „Sledují tě taky?“ řekla jsem tak tiše, že by nebyl schopen to slyšet, kdyby nestál tak blízko.
            Neodpovídá na mou otázku. „Pokusím se ti pomoct,“ říká, „ale ty mou pomoc odmítáš.“
            „No, správně. Tvá pomoc,“ říkám. „Proříznout nožem mé ucho a posmívat se mi, a řvát na mě víc, než na kohokoli jiného, to se mi zdá užitečné.“
            „Posmívat se ti? Chceš říct, když jsem na tebe hodil nůž? Neposmíval jsem se ti,“ odsekne. „Připomínal jsem ti, že pokud selžeš, někdo jiný zaujme tvé místo.“
            Chytím se za zadní stranu krku a vzpomínám na incident s nožem. Pokaždé když promluvil, bylo to, jako by mi připomínal, že jestli bych to vzdala, Al by zaujal mé místo před cílem.
            „Proč?“ říkám.
            „Protože jsi z Abnegationu,“ říká. „a to, když hraješ obětavě, tak jsi nejodvážnější.“
            Teď rozumím. Nechtěl mě přesvědčit, aby se vzdala. Připomínal mi, proč nemůžu – protože jsem potřebovala chránit Ala. Ta myšlenka mě teď bolí. Ochránit Ala. Mého přítele. Mého útočníka.
            Nemůžu Ala nenávidět tak, jak chci.
            Ani mu už nemůžu odpustit.
            „Kdybych byl tebou, tak bych dělal lepší práci v tom, že obětavý impuls je pryč,“ říká, „protože jestli to špatní lidé zjistí…no, nebude to pro tebe dobré.“
            „Proč? Proč se starají o mé záměry?“
            „Záměry jsou jedinou věcí, o kterou se zajímají. Snaží se, aby sis myslela, že o tom, co děláš, nemají tušení. Nechtějí, abys jednala určitým způsobem. Chtějí, abys myslela určitým způsobem. Takže je to snadno pochopitelné. Takže pro ně nebudeš představovat hrozbu.“ Přitiskne ruku na zeď vedle mé hlavy a opře se o ni. Jeho košile je dostatečně napnutá, takže vidím jeho klíční kost a slabou prohlubeň mezi jeho ramenním svalem a bicepsem.
            Přeju si, abych byla vyšší. Kdybych byla vysoká, má úzká postava by byla popisována jako „štíhlá“ místo „dětinská“ a neviděl by mě jako mladší sestru, kterou musí chránit.
            Nechci, aby mě viděl jako jeho sestru.
            „Nerozumím,“ říkám, „proč by se starali o to, co si myslím, a to tak dlouho, jak bych jednala, jak by jen chtěli.“
            „Teď jednáš, jak chtějí oni,“ říká, „ale co se stane, když tvůj Abnegationský připojený mozek ti řekne, abys udělala něco jiného, než to, co chtějí?“
            Nemám na to odpověď a ani nevím, jestli právě mluví o mně. Jsem připojena jako Abnegation nebo jako Dauntless?
            Možná, že odpověď je žádná. Možná, že jsem připojena jako Odlišná.
            „Nepotřebuju tě, abys mi pomohl. I když si to myslíš,“ říkám. „Nejsem slabá, víš. Zvládnu to sama.“
            Zavrtí hlavou. „Myslíš, že můj první instinkt je ochránit tě. Protože jsi malá, nebo holka nebo Stiff. Ale mýlíš se.“
            Opře tvář blízko k mé a sevře mi bradu mezi prsty. Jeho ruka voní jako kov. Kdy naposled držel pistol nebo nůž? Má pokožka brní v místě doteku, jakoby přenášel energii přes jeho kůži.
            „Můj první instinkt je tlačit na tebe, dokud se zlomíš, jen abych viděl, jak tvrdě musím tlačit,“ říká a stlačí prsty při slově „zlomíš.“ Mé tělo se napne na hranu jeho hlasu, takže jsem tak pevně zkroucená jako pružina, že zapomínám dýchat.
            Jeho tmavé oči se zdvihnou k mým a dodává, „Ale odolal jsem.“
            „Proč…“ polknu těžce. „Proč je to tvůj první instinkt?“
            „Strach tě neshodí dolů; probudí tě. Viděl jsem to. Je to fascinující.“ Uvolňuje mě ze sevření, ale nepouští, jeho ruka se jemně otře o mou čelist, o můj krk. „Někdy prostě…chci to vidět znovu. Chci vidět tvé probuzení.“
            Dám ruce kolem jeho pasu. Nevzpomenu si, co se rozhodnu udělat. Ale taky se nemůžu odtrhnout. Přitisknu se kolem jeho hrudi, paže ovinu kolem něj. Mé prsty se dotýkají jeho svalů na zádech.
            Po chvíli se slabě dotkne mých zad, přitiskne mě blíž a druhou rukou mi hladí vlasy. Cítím se znovu malá, ale tentokrát mě to neděsí. Stisknu mé zavřené oči. Už mě nemá nevyděsit.
            „Měla bych brečet?“ ptám se, můj hlas tlumí jeho košile. „Je se mnou něco špatně?“
            Simulace vehnala trhlinu přes Ala tak široce, že on to nemůže napravit. Tak proč ne já? Proč nejsem jako on – a proč mě ta myšlenka dělá tak úzkostnou, jako bych na římse balancovala sama?
            „Myslíš, že vím něco o slzách?“ říká tiše.
            Znovu zavírám oči. Nečekám, že mě Čtyřka uklidní, a on se ani nesnaží, ale cítím se lépe, když tu stojím mezi lidmi, kteří jsou mí přátelé, má frakce. Přitisknu čelo o jeho rameno.
            „Kdybych mu odpustila,“ říkám, „myslíš, že by byl teď naživu?“
            „Nevím,“ odpovídá. Tiskne ruku na mou tvář a já zase čelo do ramena, udržuju oči zavřené.
            „Mám pocit, že je to má chyba.“
            „Není to tvá chyba,“ říká, přitiskne čelo na mé.
            „Ale měla by být. Měla jsem mu odpustit.“
            „Možná. Možná je tady toho víc, co jsme mohli udělat,“ říká, „ale budeme si muset nechat vinu, která nám připomíná udělat něco lépe, na příště.“
            Zamračím se a odtáhnu se. To je poučení, které se učili Abnegationští členové – pocit viny jako nástroj, spíš než jako zbraň proti sobě. Je to rovná řada z jedné z otcových přednášek na našich týdenních setkáních.
            „Z jaké frakce jsi přišel, Čtyřko?“
            „Na tom nezáleží,“ odpoví, jeho oči se sníží. „Tohle je místo, kde jsem teď. Něco, co by sis měla zapamatovat osobně.“
            Střetne se s mým pohledem a dotkne se rty na čelo, přímo mezi obočí. Zavřu oči. Nerozumím tomu, co to je. Ale nechci to pokazit a tak nic neříkám. Nehýbe se; prostě zůstává s ústy přitisknutými na mé kůži, a já zůstávám s rukama kolem jeho pasu na hodně dlouhou dobu.

7 komentářů:

síma řekl(a)...

No wáu :D já tušila že je z abnegationu taky :) mě zase fascinuje on :DD díky mooc za překlad... ale už by se mezi nima fáákt mohlo stát něco víc než jen pusa na čelo :D

Monii řekl(a)...

[1] Já si taky myslím, že to moc protahujou.. :DD

Anonymní řekl(a)...

Ahojky, to je ten tvůj skluz??? :D
Já jsem teprve u čtvrý kapitoly, jako! :D ;)

Monii řekl(a)...

[3] Omlouvám se.. :( :DD

síma řekl(a)...

prosím, prosím, prosím, kdy bude další? :)

Anonymní řekl(a)...

ty si s tím skončila? :( to je mi líto :'(

Anonymní řekl(a)...

kdy uz bude dalsi?

Okomentovat