Divergent - 21.kapitola

DVEŘE DO Jámy se za mnou zavřely a zůstala jsem sama. Tímhle tunelem jsem nešla od Výběrového Obřadu. Pamatuju si, jak jsem tady tehdy šla a mé oči byly nejisté, hledající světlo. Teď jdu pevným krokem. Už nepotřebuju světlo.

            Bylo to čtyři dny, co jsem mluvila s Tori. Od té doby, Erudite vydal dva články o Abnegationu. První článek obviňuje Abnegation za nepřidělené luxusní zboží jako auta a čerstvé ovoce z jiných frakcí, aby si vynutil jejich víru v sebezapření na všechny ostatní. Když jsem to četla, vzpomněla jsem si na Willovu sestru, Caru, jak obviňuje mou mámu za hromadění zboží.

            Druhý článek se zabývá nedostatky vybíraných státních úředníků vycházejících na jejich frakci, a ptají se, proč lidé, kteří stanovují sami sebe jako obětavé by měli být ve vládě. Podporuje návrat k demokraticky zvoleným politickým systémům v minulosti. To mi dává hodně velký dojem a podezřívám, že je to výzva k revoluci oblečená v racionalitě.

            Docházím ke konci tunelu. Síť se táhne přes zející díry, stejně, jak jsem to viděla naposledy. Šplhám po schodech na dřevěnou plošinu, kde mě Čtyřka vytáhla na pevnou zem, a chytím se příčky, ke které je připevněna síť. Neměla bych být schopna zvednout mé tělo jen díky pažím, když jsem tady, ale teď jsem to udělala naprosto bez přemýšlení a valím se do středu sítě.

Nade mnou jsou pusté budovy, které stojí na rohu jámy, a obloha. Je tmavě modrá a bez hvězd. Nikde žádný měsíc.

Články mě trápily, ale měla jsem přátele, kteří mě povzbudili, a to je něco. Když jsem přišla po prvním, Christina okouzlila jednoho z kuchařů v Dauntlesských kuchyních a nechal nám nějaký dort. Po druhém článku mě Uriah a Marlene naučili karetní hru, kterou jsme pak hráli dvě hodiny v jídelně.

Dnes večer chci být sama. Víc než to si chci vzpomenout, proč jsem tady přišla a proč jsem byla tak odhodlaná tady zůstat, že bych za to skočila z budovy, ještě dřív než jsem věděla, co je Dauntless zač. Proplétám prsty mezi otvory pode mnou.

Chtěla bych se ve škole vidět jako Dauntlesskou. Chtěla bych být hlasitá a odvážná a volná jako oni. Ale oni zatím členy nebyli; oni si jen hráli na to, že jsou z Dauntlessu. A taková jsem byla já, když jsem skočila ze střechy. Nevěděla jsem, co to byl strach.

V uplynulých čtyřech dnech jsem stála čelem čtyřem obavám. V jedné jsem byla přivázána ke kůlu a Peter mi pod nohama založil požár. V jiné jsem se topila uprostřed oceánu, když voda kolem mě zuřila. Ve třetí jsem sledovala, jak má rodina pomalu krvácí. A ve čtvrté jsem držela zbraň a byla nucena je střílet. Teď už vím, co to je strach.

Vítr se přiřítí přes okraj jámy a pere se nade mnou, a zavírám oči. V duchu stojím znovu na okraji střechy. Rozepínám si knoflíky na mé šedé Abnegationské košili, aby odhalila mé paže, aby odhalila více z mého těla, než kdy kdokoli jiný viděl. Schumlám košili do míče a házím ho na Peterovu hruď.

Otevřu oči. Ne, mýlila jsem se; Neskočila jsem ze střechy, protože jsem chtěla patřit do Dauntlessu. Skočila jsem, protože jsem chtěla být jako oni a chtěla jsem se jim ukázat. Chtěla jsem uznat část sebe, i když Abnegation požadoval, abych se schovala.

Natáhnu ruce nad hlavu a znovu je zaháknu do sítě. Dojdu prsty tak daleko, jak jen můžu, držím síť tak pevně, jak je to možné. Noční obloha je prázdná a tichá, a poprvé za čtyři dny i moje mysl.

Dám si hlavu do dlaní a zhluboka dýchám. Dnes byla simulace stejná, jako včera: Někdo mi držel hlaveň pistole u hlavy a nařídil mi, abych zastřelila svou rodinu. Když zvedám hlavu, vidím, jak mě Čtyřka sleduje.

„Vím, že simulace není reálná,“ říkám.

„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ odpoví. „Miluješ svou rodinu. Nechceš po nich střílet. Není to ta nejmíň rozumná věc na světě.“

„V simulaci je to jediné, kdy je můžu vidět,“ říkám. I když říká, že nic vysvětlovat nemusím, mám pocit, že mu to vysvětlit musím, proč je pro mě tomuto strachu tak těžké čelit. Zakroutím prsty a zaháknu je o sebe. Nehtové lůžka mám rozkousané do masa – žvýkala jsem si je, když jsem spala. Každé ráno jsem se probudila u krvavých rukou. „Chybí mi. Už ti někdy prostě…chybí tvá rodina?“

Čtyřka se podívá dolů. „Ne,“            říká nakonec. „Nechybí. Ale je to neobvyklé.“

Je to neobvyklé, tak neobvyklé, že mi to odvádí mysl na držení zbraně na Calebově hrudi. Jaká byla jeho rodina, když už se o ně nestará?

Zastavím se s rukou na klice a podívám se na něj.

Jsi jako já? Ptám se tiše. Jsi Odlišný?

I myšlení těchto slov je nebezpečné. Jeho oči se drží stále na mě, a čím déle ticho přetrvává, tím se jeho oči tváří méně přísněji. Slyším tlukot mého srdce. Dívala jsem se na něj moc dlouho, ale pak, ohlédne se zpátky, a já mám pocit, jako bychom se oba snažili říct něco jiného, co nejde slyšet, ačkoliv bych si to mohla představit. Příliš dlouho – a teď i déle, mé srdce tluče hlasitěji, jeho klidné oči mě celou hltají.

Tlačím na dveře a pospíchám chodbou.

Neměla bych se jím nechat tak snadno rozptýlit. Neměla bych být schopna myslet na něco jiného než na zahájení. Simulace by mě měly narušit víc; měly by zlomit mou mysl, jako to dělají na většině ostatních nováčků. Drew nespí – zírá jen na zeď, stočený do klubíčka. Al křičí každou noc kvůli jeho nočním můrám a brečí do svého polštáře. Mé noční můry a okousané nehty jsou jen bledé přirovnání.

Alův křik mě probudí pokaždé, a já zírám na pružiny nade mnou, a přemýšlím, co je na zemi se mnou špatně, že se stále cítím silná, když se všichni ostatní hroutí. Je to Odlišností, která mě udržuje stabilní nebo je to něco jiného?

Když se vrátím do ložnice, očekávám stejnou věc, kterou jsem našla den předtím: pár nováčků ležících na postelích nebo zírajících do prázdna. Místo toho stojí ve skupině na druhé straně místnosti. Erik stojí před nimi s tabulí v rukou, která je obrácena na druhou stranu, takže nevidím, co tam je napsáno. Stojím vedle Willa.

„Co se to tu děje?“ zašeptám. Doufám, že to není další článek, protože si nejsem jistá, jestli dokážu zpracovat veškeré nepřátelství zaměřené na mě.

„Umístění pro druhou fázi,“ říká.

„Myslela jsem, že nebyly žádné snížení po druhé fázi,“ zasyčím.

„To ne. Je to jen zpráva a pokroku, tak nějak.“

Přikývnu.

Pohled na tabuli mě dělá nesvou, jako když mi něco plave v žaludku. Erik zvedne tabuli nad sebou a pověsí ji na hřebík. Když ustoupí stranou, místnost ztichne a já natahuju krk, co říkají.

Mé jméno je na první příčce.

Hlavy se otočí směrem ke mně. Sleduju seznam dolů. Christina a Will jsou sedmí a devátí, v tomhle pořadí. Peter je druhý, ale když se podívám na jeho čas uvedený vedle jména, uvědomuju si, že rozdíl mezi námi je nápadně široký.

Peterův průměrný simulační čas je osm minut. Můj je dvě minuty, čtyřicet pět vteřin.

„Dobrá práce, Tris,“ říká Will tiše.

Přikývnu, stále zírám na tabuli. Měla bych být ráda, že jsem na prvním místě, ale vím, co to znamená. Pokud mě Peter a jeho přátelé dřív nenáviděli, teď mnou budou pohrdat. Teď jsem Edward. Další může být mé oko. Nebo něco horšího.

Hledám Alovo jméno a nalézám ho na posledním místě. Dav nováčků se pomalu rozchází, opouštějí mě, kromě Petera, Willa a stojícího Ala. Chci Ala utěšit. Říct mu, že jediný důvod, proč to dělám dobře, je něco jiného v mém mozku.

Peter se pomalu otáčí, každá jeho končetina je naplněna napětím. Oslnění by bylo méně hrozivé, než pohled, který mi posílá – pohled čisté nenávisti. Jde směrem ke své posteli, ale na poslední chvíli kolem sebe švihne, postrčí mě ke zdi a položí ruku na každé mé rameno.

„Nebudu níž, než jsi ty, Stiffe,“ zasyčí, jeho tvář je tak blízko k mé, že cítím jeho zatuchlý dech. „Jak jsi to udělala, hm? Jak jsi to sakra udělala?“

Přitáhne mě pár centimetrů dopředu a pak se mnou zase hodí o zeď. Zatnu zuby, abych nekřičela, i když bolest od nárazu se šíří cestou po páteři až dolů. Will chytne Petera za límec košile a odtáhne ho pryč.

„Nech ji být,“ říká. „Jen zbabělci šikanují malou holku.“

„Malou holku?“ zasměje se Peter a odhodí Willovu ruku. „Jsi slepý, nebo prostě blbý? Ona má výhodu, kterou tě vyšoupne z žebříčku a pak i z Dauntlessu, a ty z toho nic mít nebudeš, protože všechno co ví, je, jak manipulovat s lidmi a to ty nevíš. Takže až přijdeš na to, že nás chce všechny zničit, dej mi vědět.“

Peter se vyřítí z ložnice. Molly a Drew ho následují, s odporem na jejich tvářích.

„Díky,“ říkám, přikývnu na Willa.

„Má pravdu?“ ptá se tiše Will. „Zkoušela jsi nás zmanipulovat?“

„Jak bych to proboha na světě mohla udělat?“ zamračím se na něj. „Dělám jen to, co můžu, jako kdokoliv jiný.“

„Já nevím,“ trochu pokrčí rameny. „Tím, že jednáš slabě, takže tě pak litujeme? A to pak na nás působí tvrdou psychikou?“

„Tvrdou psychikou?“ opakuju. „Já jsem tvoje kamarádka. Neudělala bych to.“

Nic neříká. Nemůžu říct, že mi nevěří – ne tak docela.

„Nebuď idiot, Wille,“ říká Christina a skáče dolů ze své postele. Podívá se na mě bez pochopení a dodává, „ona to nehraje.“

Christina se otáčí a odejde, bez bouchnutí dveřmi. Will ji následuje. Jsem sama v pokoji s Alem. Poprvé a naposled.

Al nikdy předtím nevypadal malý, ale dnes tak vypadá, jeho ramena a tělo se do sebe hroutí jako zmačkaný papír. Posadí se na okraj své postele.

„Jsi v pořádku?“ ptám se.

„Jistě,“ říká.

Jeho tvář je jasně červená. Podívám se pryč. Zeptání se ho byla jen formalita. Každý s očima může vidět, že Al není v pořádku.

„To není konec,“ říkám. „Můžeš svou pozici zlepšit, pokud…“

Můj hlas se vytrácí, když se na mě podívá. Já ani nevím, co bych mu řekla, kdybych dokončila větu. Pro druhou fázi neexistuje žádná strategie. Ta sahá hluboko do srdce, o tom, kdo jsme a testy, cokoliv odvážného je tam.

„Vidíš?“ říká. „Není to tak jednoduché.“

„Já vím, že není.“

„Nemyslím, že pro tebe to není jednoduché,“ říká, vrtí hlavou. Jeho brada se zakývá. „Pro tebe to lehké je. Všechno z toho je pro tebe lehké.“

„To není pravda.“

„Jo, je.“ Zavře oči. „Nemusíš mi pomáhat s předstíráním, že není. Nejsem – nejsem si jistý, jestli mi vůbec můžeš pomoct.“

Mám pocit, jako bych právě vstoupila do velkého lijáku a mé oblečení je pod vodou těžké; cítím se těžce, nepříjemně a zbytečně. Nevím, jestli tím myslel, že mu nikdo nemůže pomoct, nebo konkrétně já, ale já bych nebyla v pohodě ani s výkladem. Chci mu pomoct. Stejně jsem bezmocná něco udělat.

„Já…,“ začínám říkat, abych se omluvila, ale za co? Za to, že jsem více Dauntless než on? Za nevědění, co říct?

„Já jen…“ slzy, které se hromadí v jeho očích, se přelijí přes okraj, jeho tváře jsou mokré. „chci být sám.“

Přikývnu a odvracím se od něj. Opouštět ho není dobrý nápad, ale nemůžu se zastavit. Dveře za mnou zaklapnou na své místo a já jdu dál.

Jdu kolem tryskající fontány a skrz tunely, které se zdály nekonečné jako den, kdy jsem se sem dostala, ale teď jsem je stěží zaznamenala ve své mysli. Není to poprvé, co jsem zklamala svou rodinu, protože jsem se dostala tady, ale z nějakého důvodu, tohle je ta cesta. Pokaždé, když jsem selhala, věděla jsem, co mám dělat, ale rozhodla jsem se to neudělat. Tentokrát nevím, co mám dělat. Už jsem ztratila schopnost vidět to, co lidé potřebují? Ztratila už jsem část sebe?

Jdu dál.

Nějak najdu halu, kde jsem seděla při Edwardově odchodu. Nechci být sama, ale nemám pocit, že bych měla na výběr. Zavřu oči a dávám pozor na studené kameny pode mnou a dýchám vzduch zatuchlý podzemím.

„Tris!“ zavolá někdo z konce haly. Uriah se přiřítí ke mně. Za ním je Lynn a Marlene. Lynn si drží muffin.

„Myslel jsem si, že tě tady najdu.“ Dřepne si k mým nohám. „Slyšel jsem, že jsi skončila první.“

„Takže jsi mi chtěl pogratulovat?“ ušklíbnu se. „No, díky.“

„Někdo by měl,“ říká. „A usoudil jsem, že tví přátelé nemusí být tak blahopřejní, protože jejich pozice nejsou tak vysoké. Takže přestaň bloumat a pojď s námi. Chystám se střílet muffina na Marlenině hlavě.“

Myšlenka je tak směšná, že se nemůžu udržet před smíchem. Vstanu a jdu po boku Uriaha na konec chodby, kde čekají Marlene a Lynn. Lynn na mě přimhouří oči a Marlene se zašklebí.

„Proč neslavíš?“ ptá se. „Jsi v podstatě zaručená do top desítky, jestli takhle budeš pokračovat.“

„Je příliš Dauntlesská pro jiné přeměněné,“ říká Uriah.

„A příliš Abnegationská na „slavení,““ říká Lynn.

Ignoruju ji. „Proč střílíš muffina na Marlenině hlavě?“

„Vsadila se se mnou, že netrefím malý předmět ze sto metrů,“ vysvětluje Uriah. „Vsadil jsem se s ní, že nebude mít odvahu tam stát, když se o to budu pokoušet. Vyjde to, vážně.“

Tréninková místnost, kde jsem poprvé vystřelila ze zbraně, není tak daleko od mé skryté chodby. Dostáváme se tam za méně než minutu, a Uriah otáčí kolečkem na vypínači. Vypadá to stejně, když jsem tady byla naposled: terče na jednom konci místnosti, stoly se zbraněmi na druhém.

„Nechají to tam prostě jen tak ležet?“ ptám se.

„Jo, ale nejsou nabité.“ Uriah si vytahuje košili. Zbraň má zastrčenou pod páskem kalhot, přímo pod tetováním. Zírám na tetování, snažím se zjistit, co to je, ale pak košile spadne. „Dobře,“ říká. „Jdi se postavit před terč.“

Marlene odchází, v jednom kroku si poskočí.

„Ty na ni vážně nebudeš střílet, že ne?“ ptám se Uriaha.

„Není to opravdová zbraň,“ říká Lynn tiše. „Jsou v ní plastové kuličky. Přinejhorším jí to štípne do tváře, možná bude mít podlitinu. Myslíš si, že jsme blbí?“

Marlene stojí před jedním z terčů a na hlavu si postaví muffin. Uriah přivře jedno oko, když míří zbraní.

„Počkat!“ zavolá Marlene. Odlomí si kus muffinu a strčí ho do pusy. „Dbře!“ vykřikne, zkomolená slova kvůli jídlu. Ukazuje Uriahovi palec nahoru.

„Beru to, tvá pozice byla dobrá,“ říkám Lynn.

Přikývne. „Uriah je druhý. Já jsem první. Marlene čtvrtá.“

„Byla jsi první jen o vlásek,“ říká Uriah jak míří. Stiskne spoušť. Muffin spadne z Marleniny hlavy. Ani nestihne mrknout.

„Vyhráli jsme oba!“ zakřičí.

„Chybí ti tvá stará frakce?“ ptá se mě Lynn.

„Někdy,“ říkám. „Byla tišší. Ne vyčerpávající.“

Marlene zvedne ze země muffin a zakousne se do něj. Uriah zakřičí, „Nepřípustné!“

„Zasvěcení nás má spustit, kdo opravdu jsme. Každopádně, tohle řekl Erik,“ říká Lynn. Zvedne obočí.

„Čtyřka říká, že nás to má připravit.“

„No, oni s tím moc nesouhlasí.“

Přikývnu. Čtyřka mi říkala, že Erikova vize pro Dauntless už není to, co by měla být, ale já chci, aby mi řekl, co si myslí on, jaká je správná vize. Často mám zběžné pohledy – Dauntlesské fandění, když jsem skočila z budovy, síť z paží mě zachytila, když jsem dopadla – ale nejsou dostačující. Četl už Dauntlesské prohlášení? To je to, v co věří – v obyčejné činy statečnosti? Dveře do učebny se otevřou. Shauna, Zeke a Čtyřka přichází právě, když Uriah vystřelí na další terč. Plastová kulička se odrazí od středu terče a dopadne na zem.

„Myslel jsem si, že tady něco slyším,“ říká Čtyřka.

„Ukázalo se, že můj bratr je idiot,“ říká Zeke. „Neměl bys tady být po několika hodinách. Opatrně, nebo to Čtyřka řekne Erikovi a pak budeš stejně dobrý jako skalpovaný.“

Uriah svraští nos na jeho bratra, a odloží kuličky zbraně pryč. Marlene prochází po místnosti a kousne do svého muffinu a Čtyřka ustoupí pár kroků od dveří, abychom mohli vyjít ven.

„Ty bys to Erikovi neřekl,“ říká Lynn s podezíravým pohledem upřeným na Čtyřku.

„Ne, to bych neřekl,“ říká. Jak kolem něj procházím, spočine rukou na horní části mých zad, jeho dlaň je stisknutá mezi lopatkami. Zachvěju se. Doufám, že to nepozná.

Ostatní jdou po chodbě, Zeke a Uriah strkají jeden do druhého, Marlene se rozdělí s muffinem se Shaunou a Lynn vede skupinu. Začínám je následovat.

„Počkej chvíli,“ říká Čtyřka. Otáčím se k němu a přemýšlím, jakou verzi Čtyřky uvidím teď – ten, kdo mi nadává, nebo ten, kdo se mnou šplhá na ruské kolo? Trošku se usmívá, ale úsměv se mu nešíří do očí, které vypadají napjatě a starostlivě.

„Patříš tady, víš to?“ říká. „Ty patříš k nám. Brzy to skončí, takže prostě vydrž, dobře?“

Škrábe se za uchem a podívá se pryč, jako by byl v rozpacích z toho, co řekl.

Zírám na něj. Cítím své srdce všude, i ve svých prstech. Mám pocit, jakože dělám něco odvážného, ale nemůžu jen tak snadno odejít. Nejsem si jistá, která z možností je chytřejší nebo lepší. Nejsem si jistá, jestli mě to zajímá.

Natáhnu ruku a dotknu se té jeho. Jeho prsty jsou mezi mými. Nemůžu dýchat.

Zírám na něj nahoru a on na mě zírá dolů. Na dlouhou chvíli jsme takhle zůstali stát. Pak stáhnu ruku pryč a rozběhnu se za Uriahem a Lynn a Merlene. Možná, že si teď myslí, že jsem hloupá nebo divná. Myslím, že to stálo za to.

Vrátím se do ložnice než kdokoliv jiný, a když začínají vcházet, jsem v posteli a předstírám, že spím. Nepotřebuju žádného z nich, ne, pokud se chystají reagovat takovým způsobem, když jsem udělala dobře. Pokud to můžu dělat přes zahájení, budu Dauntlessem, a nebudu už je nikdy muset vidět.

Nepotřebuju je – ale chci je? Každé tetování, které jsem dostala, bylo známkou přátelství s nimi a téměř pokaždé, když jsem se smála na tomto temném místě, to bylo kvůli nim. Nechci je ztratit. Ale mám pocit, že jsem připravena.

Po nejméně půlhodině závodění myšlenek se přetočím na záda a otevírám oči. Ložnice je teď tmavá – každý je v posteli. Pravděpodobně vyčerpaní z nenávidění mě tak moc, myslím si s ironickým úsměvem. Jestliže pokud pocházím z nejvíce nenáviděné frakce, aby toho nebylo málo, teď jsem jim tak ukázána taky.

Vstanu z postele a jdu se napít vody. Nemám žízeň, ale něco dělat musím. Mé bosé nohy dělají na podlaze lepkavé zvuky, a když jdu, přidržuju se stěny, abych udržela cestu rovně. Modrá žárovka svítí nad fontánou na pití.

Přehodím si vlasy přes rameno a ohnu se. Jakmile se voda dotkne rtů, slyším hlasy na konci chodby. Přiblížím se blíže k nim a věřím tmě, že mě kryje.

„Zatím u toho nebyly žádné známky.“ Erikův hlas. Známky čeho?

„No, tys toho ještě hodně neviděl,“ odpoví někdo. Ženský hlas; chladný a známý, ale známý jako sen, ne reálná osoba. „Bojový trénink ti nic neukáže. Simulace ovšem ukazují, kdo Odlišní povstalci jsou, jestli tady nějací jsou, takže budeme muset prozkoumat záběry ještě několikrát, pro jistotu.“

Slovo „Odlišný“ mě udělá chladnou. Nakloním se dopředu, má záda přitisknuté ke kameni, abych zjistila, komu známý hlas patří.

„Nezapomeň na důvod, proč tě Max jmenoval,“ říká hlas. „Tvou první prioritou je je vždy najít. Vždy.“

„Nezapomenu.“

Posouvám se o pár centimetrů dopředu, doufajíc, že jsem stále skrytá. Komukoliv hlas patří, tak tahá za provázky; je zodpovědná za vedoucí pozici Erika; ona je, kdo chce, abych skončila mrtvá.

Nakloním hlavu dopředu, snažím se je vidět předtím, než zahnou za roh.

Pak mě někdo chytí zezadu.

Začínám křičet, ale ruka rychle přitiskne má ústa. Voní jako mýdlo a je dost velká, aby zakryla dolní polovinu mého obličeje. Mlátím sebou, ale ruce jsou příliš silné a já se zakousnu do jednoho z prstů.

„Au!“ hrubý hlas vykřikne.

„Drž hubu a udrž svou pusu zavřenou.“ Hlas je vyšší než průměrný mužský a jasný. Peter.

Pruh tmavé látky pokrývá mé oči a nový pár rukou ji zavazuje na zadní straně hlavy. Snažím se dýchat. Jsou tu nejméně dvoje ruce na těch mých, které mě táhnou dopředu, jedny na zádech, udržují směr a jedny na mých ústech, udržující můj křik uvnitř. Můj hrudník bolí. Nemůžu odolat třem lidem na vlastní pěst.

„Zajímalo by mě, jak to zní, když Stiff prosí o milost,“ říká Peter se smíchem. „Pospěš si.“

Snažím se soustředit na ruku na mých ústech. Musí tady být nějaká odlišnost, která ji snadněji identifikuje. Jeho identita je problém, který můžu vyřešit. Potřebuju vyřešit problém právě teď, nebo zpanikařím.

Dlaň je zpocená a mýdlová. Zatnu zuby a dýchám nosem. Vůně mýdla je známá. Lemongrass a šalvěj. Stejná vůně obklopuje i Alovu postel. Tíha klesne do mého žaludku.

Slyším pád vody proti skále. Jsme blízko propasti - musíme být nad ní, vzhledem k hlasitosti zvuku. Stisknu rty k sobě, abych zadržela křik. Pokud jsme nad propastí, vím, co mi hodlají udělat.

„Zvedněte ji, no tak.“

Mlátím sebou proti jejich hrubé pokožce, ale vím, že je to k ničemu. Křičím taky s vědomím, že mě nikdo nemůže slyšet.

Přežiju do zítřka. Přežiju.

Ruce se na mě tlačí kolem a nahoru a na páteř se mi tlačí něco tvrdého a chladného. Soudě podle šířky a zakřivení, je to kovové zábradlí. Je to to kovové zábradlí, přes které je výhled nad propast. Můj dech je sípavý a pára se dotýká zadní strany krku. Ruce přinutí má záda, aby se ohnula přes zábradlí. Moje nohy opouští nohy, a jediná věc, která mě drží od pádu do vody, jsou mí útočníci.

Těžká ruka sahá podél mé hrudi. „Jsi si jistá, že ti je šestnáct, Stiffe? Nemám pocit, že by ti bylo více než dvanáct.“ Ostatní kluci se zasmějí.

Žluč se objeví v mém krku a polykám hořkou chuť.

„Počkat, myslím, že jsem něco našel!“ Jeho ruka mě stiskne. Kousnu se do jazyka, abych zadržela křik. Více smíchu.

Alova ruka sklouzne z mých úst. „Nechte toho.“ Uznávám jeho nízký, zřetelný hlas. Když mě Al pustí, znovu sebou mlátím a sklouznu na zem. Teď kousnu tak silně, jak jen můžu, když najdu první paži. Slyším křik a pevně sevřu čelist, když ochutnávám krev. Něco mě tvrdě udeří do tváře. Bílý žár se žene přes mou hlavu. Měla by to být bolest, pokud by se adrenalin nehnal skrze mě jako kyselina.

Kluk odtáhne jeho ruku a hodí mě na zem. Udeřím loktem o kámen a nechám své ruce, aby odstranily pásku z očí. Noha vrazí do mého boku, nutí vyjít vzduch z mých plic. Lapám po dechu, kašlu a drápu se na zadní stranu hlavy. Někdo vezme hrst mých vlasů a praští mi hlavou o něco tvrdého. Výkřik se vydere z mých úst, a dostávám závrať.

Neohrabaně se tápu po straně hlavy a nalézám hranu pásky. Přetáhnu těžkou ruku, strhnu pásku a zamrkám. Scéna přede mnou je na boku a třepající. Vidím někoho, kdo běží směrem k nám a někoho utíkajícího směrem pryč – někoho velkého, Ala. Popadnu zábradlí vedle mě a vytahuju se sama na nohy.

Peter obalí ruce kolem mého krku a zvedne mě, palce zaklíněné pod bradou. Jeho vlasy, obvykle hladké a hebké, jsou teď rozcuchané a přilepené na čele. Jeho bledá tvář je zkřivená, zuby zatnuté, drží mě nad propastí a flíčky se objevují na okrajích mého vidění, tlačí se kolem jeho tváře, zelené, růžové a modré. Neříká nic. Snažím se ho kopnout, ale mé nohy jsou příliš krátké. Mé plíce sahají po vzduchu.

Slyším výkřik a on mě pouští.

Natahuju ruce, když padám, lapám po dechu, mé podpaží bouchne o zábradlí. Zaháknu se o mé lokty a zasténám. Pára se dotýká mých kotníků. Svět se potápí a houpe se kolem mě a někdo na podlaze Jámy – Drew – křičí. Slyším údery. Kopy. Sténání.

Párkrát mrknu a zaměřím se tak tvrdě, že najednou vidím jen jedinou tvář. Je zkřivená hněvem. Jeho oči jsou tmavě modré.

„Čtyřko,“ zaskřehotám.

Zavřu oči a ruce se ovinou kolem paží, právě tam, kde se pojí s lopatkou. Táhne mě přes zábradlí, proti jeho hrudi, shromažďuje mě do náruče, což mu usnadňuje dát paži pod kolena. Tisknu obličej do jeho ramene a je tam náhlé, duté ticho.