Divergent - 20.kapitola

NADECHUJU SE nosem. Nádech, výdech. Nádech.

„Je to jenom simulace, Tris,“ říká tiše Čtyřka.

            Mýlí se. Poslední simulace se promíchala do mého života, při probouzení a usínání. Noční můry nejsou jen představování vran, ale i ten pocit, který jsem měla v simulaci – děs a bezmoc, když se domnívám, že to je to, z čeho mám opravdu strach. Náhlé záchvaty děsu ve sprše, u snídaně, na cestě sem. Nehty rozkousané do nehtového lůžka přináší bolest. A nejsem jediná, kdo to cítí takhle; to můžu říct.

            Přesto přikývnu a zavřu oči.

            Jsem v temnotě. Poslední věc, kterou si pamatuju, je kovová židle a jehla v mé ruce. Teď tady není žádné pole; nejsou tu vrány. Srdce mi tluče v očekávání. Jaké monstra se vyplíží ze tmy a ukradnou mi rozum? Jak dlouho na ně budu čekat?

            Modrá koule svítí pár metrů přede mnou, a pak další, zaplňují pokoj světlem. Jsem na podlaze Jámy, vedle propasti, a nováčci stojí kolem mě, jejich paže překřížené a výrazy prázdné. Hledám Christinu a najdu ji, jak stojí mezi nimi. Nikdo z nich se nehýbe. Jejich nehybnost dělá mé hrdlo sevřenějším.

            Něco před sebou vidím – můj slabý odraz. Dotknu se, a mé prsty naleznou sklo, chladné a hladké. Podívám se nahoru. Nade mnou je skleněná výplň; jsem ve skleněné krabici. Stisknu ho nad mou hlavou, jestli nemůžu krabici otevřít. Ani se nehne. Jsem vevnitř zavřena.

            Srdce mi bije rychleji. Nechci být chycená. Někdo zaklepe na stěnu přede mnou. Čtyřka. Ukazuje na mé nohy, uculuje se.

            Pár sekund předtím byly nohy suché, teď ale stojím půl palce ve vodě a mám mokré ponožky. Když se přikrčím, vidím, že voda přichází, ale zdá se odnikud, stoupá z krabice se skleněným dnem. Dívám se na Čtyřku, ale ten jenom pokrčí rameny. Připojuje se k davu nováčků.

            Voda stoupá rychleji. Teď mi sahá po kotníky. Buším pěstí na sklo.

            „Hej!“ říkám. „Pusťte mě!“

            Voda klouže po mých holých lýtkách, jak stoupá, chladně a mírně. Narazím víc do zdi.

            „Dostaňte mě odsud pryč!“

            Zírám na Christinu. Nakloní se k Peterovi, který stojí vedle ní, a pošeptá mu něco do ucha. Oba se zasmějí.

            Voda pokrývá mé stehna. Znovu buším pěstmi na sklo. Už se nesnažím získat jejich pozornost; snažím se dostat ven. Zběsile třískám na sklo, jak to jde. Udělám krok zpět a udeřím do něj ramenem, jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Narazím do zdi, rameno mě zabolí a zakřičím o pomoc, sleduju vodu, jak postupuje k mému pasu, k hrudnímu koši, k prsům.

            „Pomoc!“ křičím. „Prosím! Prosím pomoc!“

            Opřu se o sklo. Zemřu v téhle nádrži. Prohrábnu si třesoucíma rukama hlavu.

            Vidím stát Willa mezi nováčky a něco mě polechtá v zadní části mysli. Něco řekl. No tak, mysli. Přestávám se snažit rozbít sklo. Je těžké dýchat, ale musím to zkusit. Potřebuju tolik vzduchu, kolik můžu získat během pár sekund.

            Mé tělo se zvedne beztížně na vodě. Vznáším se ke stropu a zakláním hlavu, když se voda dotýká brady. Zalapám po dechu, když tisknu obličej na sklo nade mnou, saju tolik vzduchu, kolik můžu. Voda mě pokrývá a utěsňuje do krabice.

            Nepanikař. Nemá to cenu – srdce mi buší a myšlenky se rozptylují. Mlátím s sebou ve vodě a třískám do zdi. Kopnu do zdi tak silně, jak můžu, ale voda ji zpomaluje. Simulace je celá ve tvé hlavě.

            Zakřičím a voda naplňuje mou pusu. Pokud je to v mé hlavě, ovládám to. Voda mi pálí oči. Nováčci s nezúčastněnou tváří na mě zírají. Nezajímá je to.

            Křičím znovu a strkám dlaněmi do zdi. Něco slyším. Rozbíjející zvuk. Když sudám ruku pryč, je na skle čára. Udeřím druhou rukou vedle první, a šířím další trhlinu přes sklo, tentokrát se šíří ven od mé dlaně, v dlouhých, křivých páscích. Má hruď pálí, jako bych spolkla oheň. Kopnu do zdi. Prsty mě z úderu bolí a zaslechnu dlouhý, nízký sten.

            Tabule se rozbije a síla vody v zádech mě vyhodí dopředu. Znovu tu je vzduch.

            Dýchám a posadím se. Jsem v křesle. Polknu a protřepu si ruce. Čtyřka stojí po mé pravici a místo, aby mi pomohl, se na mě jen dívá.

            „Co je?“ ptám se.

            „Jak jsi to udělala?“

            „Udělala co?“

            „Rozbila sklo.“

            „Nevím.“ Čtyřka mi konečně nabízí ruku. Houpu nohama přes okraj křesla, a když stojím, cítím se stabilně. Klid.

            Povzdechne si a chytne mě za loket, napůl volně a napůl přetažením z místnosti.

            Jdeme v tichosti dolů do haly a pak se zastavím, ruka se zatáhne dozadu. Tiše na mě zírá. Nechce mi dát informace bez zeptání.

            „Co je?“ zeptám se.

            „Ty jsi Odlišná,“ odpoví.

            Zírám na něj a strach pulzuje skrz mě jako elektřina. On to ví. Jak to, že to ví? Musím utéct nahoru. Řekla jsem něco špatného.

            Měla bych jednat přirozeně. Opřu se, tisknu ramena o stěnu a říkám, „Co to je Odlišná?“

            „Nehraj si na hloupou,“ říká. „Tušil jsem to už minule, ale teď je to jasné. Zmanipulovala jsi simulaci; ty jsi Odlišná; odstraním záznam, ale pokud chceš skončit mrtvá na dně propasti, budeš muset zjistit, jak se skrýt v průběhu simulace! Teď, když mě omluvíš.“

            Jde zpátky do simulační místnosti a zabouchne za sebou dveře. Cítím, jak mi srdce tluče v krku. Zmanipulovala jsem simulaci; rozbila jsem sklo. Nevěděla jsem, že to bylo kvůli Odlišnosti.

            Jak to zjistil?

            Tlačím se pryč od zdi a jdu dolů do haly. Potřebuju odpovědi a vím, kdo je má.

            Jdu rovnou k tetovacímu místu, kde jsem naposledy viděla Tori.

            Není tu mnoho lidí, protože je poledne a většina jsou v práci nebo ve škole. Jsou tu tři lidi; ostatní tatéři, kteří kreslí lva na mužskou paži a Tori, která se probírá na pultě hromadou papírů. Vzhlédne, když přicházím.

            „Ahoj, Tris,“ říká. Podívá se na dalšího tatéra, který je příliš zaměřen na to, co dělá a nevšímá si nás. „Pojďme dozadu.“

            Následuju ji za závěs, který odděluje dva pokoje. Další místnost obsahuje několik židlí, náhradní tetovací jehly, inkoust, podložky z papíru a zarámovanou grafiku. Tori zatáhne závěs a sedá si do jednoho z křesel. Sedám si vedle ní a klepu nohama, abych mohla něco dělat.

            „Co se děje?“ říká. „Jak proběhly simulace?“

            „Opravdu dobře.“ Přikývnu několikrát. „Trochu moc dobře, myslím.“

            „Ah.“

            „Prosím, pomož mi pochopit,“ říkám tiše. „Co znamená být…“ váhám. Neměla bych tady říkat slovo „Odlišná“. „Co sakra jsem? Co to má co dočinění se simulací?“

            Toryino chování se změní. Nakloní se zpátky a zkříží ruce. Její výraz je obezřetný.

            „Mimo jiné, ty…ty jsi někdo, kdo si uvědomuje, když je v simulaci, že není reálná,“ říká. „Někdo, kdo může manipulovat simulace nebo je dokonce vypnout. A taky…“ Předkloní se a dívá se mi do očí. „Někdo, protože jsi taky Dauntless…kdo má sklon k smrti.“

            Hmotnost se usadí v mé hrudi, jako každá věta, kterou řekne. Napětí se uvnitř mě vytváří, dokud ho nesnesu, abych ho udržela – mám brečet nebo křičet nebo…

            Nechala jsem drsný smích, který odešel stejně tak, jak přišel a říkám, „Takže jdu pak na smrt, ne?“

           Ne nutně,“ říká. „V Dauntlessu o tobě vedení zatím neví. Okamžitě jsem vymazala tvé talentové výsledky ze systému a ručně zadala tvůj výsledek jako Abnegation. Ale tím se nenechme zmýlit – pokud zjistí, co jsi zač, tak tě zabijí.“

            Tiše na ni zírám. Nevypadá šíleně. Zní vyrovnaně, ne-li naléhavě, ale nikdy jsem ji nepodezřívala, že je narušená, ale musí být. Nebyla tu vražda od té doby, co jsem naživu. I když jednotlivci toho schopní jsou, vedoucí frakcí to být nemůžou.

            „Jsi paranoidní,“ říkám. „Vůdci Dauntlessu by mě nezabili. To lidé nedělají. Už ne. Tohle místo je pro všechno…všechny frakce.“

            „Myslíš?“ opře se rukama o kolena a zírá přímo na mě, její rysy jsou napjaté náhlou zuřivostí. „Dostali mého bratra, tak proč ne tebe, hm? Co tě dělá zvláštní?“

            „Tvůj bratr?“ říkám, zúžím oči.

            „Jo. Můj bratr. On a já jsme oba byli přeměnění z Erudite, ale jeho zkouška byla nerozhodná. Poslední den simulací našli jeho tělo na dně propasti. Říkali, že to byla sebevražda. Pouze můj bratr byl dobrý v trénování, byl jiný nováček, byl šťastný.“ Zavrtí hlavou. „Ty máš bratra, že? Nemyslíš, že bys věděla, kdyby měl sebevražedné úmysly?“

            Zkouším si představit, jak se Caleb zabíjí. Dokonce i ta myšlenka mi připadá směšná. I když by byl Caleb nešťastný, tohle by nebylo možné.

            Její rukávy jsou vyhrnuté, takže můžu vidět na její pravé paži tetování řeky. Nechala si to udělat potom, co zemřel její bratr? Byla řeka jiným strachem, který překonala?

            Sníží hlas. „Ve druhé fázi výcviku byl Georgie opravdu dobrý, vážně rychlý. Říkal, že mu ani simulace nepřišla strašidelná…že to bere jako hru. Takže se o něj instruktoři začali zajímat. Zakázali mu vstoupit do místnosti, když šel dolů, místo toho mu jen instruktor nechal zprávu o jeho výsledcích. Celou dobu se o něm šeptalo. Poslední den simulací se na něj přišli podívat samotní vůdci Dauntlessu. A další den byl Georgie pryč.“

            Mohla bych být v simulacích dobrá, pokud jsem ovládla jakoukoliv sílu, která mi pomohla rozbít sklo. Mohla bych být tak dobrá, že by mi všichni instruktoři věnovali pozornost. Mohla bych, ale budu?

            „To je všechno?“ říkám. „Jenom kvůli změny simulací?“

            „O tom pochybuju,“ říká. „ale to je všechno, co vím.“

            „Kolik lidí o tom ví?“ říkám a myslím na Čtyřku. „O manipulování simulací?“

            „Dva druhy lidí,“ říká. „Lidé, kteří tě chtějí zabít. Nebo lidé, kteří si to sami zažili. Z první ruky. Nebo z druhé, jako já.“

            Čtyřka řekla, že vymaže záznam o rozbití skla. Nechce mě zabít. Je on Odlišný? Byla jeho rodina? Kamarád? Přítelkyně?

            Vytlačím tuhle myšlenku stranou. Nemůžu ho nechat, aby odvedl mou pozornost.

            „Nerozumím,“ říkám pomalu, „proč se Dauntlesské vedení stará o manipulování simulací.“

            „Pokud bych to věděla, hned ti to řeknu.“ Stiskne rty. „Jediná věc, na kterou jsem přišla s měněním simulace, není to, o co se starají; je to příznak něčeho jiného. Dělají něco, na čem jim záleží.“

            Tori vezme mou ruku a stiskne ji mezi svými dlaněmi.

            „Přemýšlej o tom,“ říká. „Tihle lidé tě naučili, jak používat zbraň. Učí tě, jak bojovat. Myslíš si, že ti chtějí především ublížit? Nebo snad zabít?“

            Pouští mou ruku a vstává.

            „Musím jít, nebo bude Bud klást otázky. Buď opatrná, Tris.“