http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 18.kapitola

Pokud můžu říct, tak druhá etapa zahájení zahrnuje sezení v tmavé hale s ostatními nováčky s přemýšlením, co se bude dít za zavřenými dveřmi. 
            Uriah sedí napříč mně, s Marlene levé straně a Lynn po pravé. Rození Dauntlesští a nováčci byli během první etapy od sebe odděleni, ale od nynějška budeme trénovat spolu. To je to, co nám řekla Čtyřka, než zmizela za dveřmi.
            „Takže,“ říká Lynn a šoupe botou o podlahu. „Který z vás skončil na prvním místě, co?“
            Její otázku první následuje ticho a pak si Peter odkašle.
            „Já,“ říká.
            „Vsadila bych si na tebe.“ Říká nenuceně a konečky prstů otáčí kroužek ve svém obočí. „Já jsem skončila druhá, ale vsadím se, že každý z nás mohl být lepší.“
            Téměř se zasměju. Pokud jsem byla pořád Abnegation, její otázka byla hrubá a nemístná, ale uprostřed Dauntlessu, výzvy se zdají být obyčejné. Prakticky je začínám očekávat.
            „Já bych si tím tak jistý nebyl, kdybych byl tebou,“ říká Peter, jeho oči se lesknou. „Kdo je první u vás?“
            „Uriah,“ říká. „A jsem si tím jistá. Víš, kolik let jsme strávili přípravou na tohle?“
            V případě, že nás chce zastrašit, tak se jí to daří. Cítím se chladněji.
            Předtím, než Peter stačí reagovat, Čtyřka otevírá dveře a říká, „Lynn.“ Pokyne jí a ona kráčí chodbou, modré světlo na konci jí dělá svatozář nad hlavou.
            „Takže, ty jsi první,“ říká Will Uriahovi.
            Uriah pokrčí rameny. „Jo. A?“
            „A nemyslíš, že je to trochu nespravedlivé, že vy jste strávili celý svůj život přípravou na to a my se to máme naučit za pár týdnů?“
            „Ne tak docela. První fáze byla o dovednostech, jasně, ale na druhou se nemůže připravit nikdo,“ říká. „Alespoň tak mi to bylo řečeno.“
            Nikdo na to nereaguje. Sedíme v tichosti po dvacet minut. Počítám každou minutu na hodinkách. Pak se dveře opět otevřou a Čtyřka volá jiné jméno.
             „Peter,“ říká.
            Každá uběhlá minuta se do mě zařezává jako šmirgl papír. Postupně se náš počet začíná zmenšovat a jsem tu jen já, Uriah a Drew. Drewova noha se odráží a Uriahovy prsty klepou o koleno, já se snažím sedět bez hnutí. Slyším mumlání na konci chodby a mám podezření, že to je další část hry, kterou s námi hrají. Děsí nás při každé příležitosti.
            Dveře se otevřou a Čtyřka kývne na mě. „Pojď, Tris.“
            Vstávám, záda mě bolí od dlouhého opírání o zeď, a jdu kolem ostatních nováčků. Drew mi natáhne svou nohu do cesty, ale já přes ni na poslední chvíli přeskočím.
            Čtyřka se dotkne mého ramene, vyvádí mě z místnosti a zavírá za mnou dveře.
            Když vidím, co je uvnitř, okamžitě sebou cuknu a má ramena narazí do jeho prsou.
            V místnosti je sklopená kovová židle, podobná té, na které jsem seděla v talentovém testu.  Kromě toho jsou tam známé přístroje. Tato místnost nemá žádná zrcadla a skoro žádné světlo. Je tu obrazovka počítače na stole v rohu.
            „Posaď se,“ říká Čtyřka. Stiskne mé ruce a tlačí mě dopředu.
            „Jaká je to simulace?“ říkám, snažím se udržet hlas, aby se netřásl. Neuspěla jsem.
            „Už jsi slyšela frázi „čelit novým obavám“?“ říká. „Bereme to doslova. Simulace tě naučí ovládat své emoce uprostřed děsivé situace.“
            Váhavě se dotknu rukou na čelo. Simulace nejsou reálné; nepředstavuju si pro mě žádnou reálnou hrozbu, takže bych se jich neměla bát, ale má reakce je instinktivní. Vyžaduje to všechnu silnou vůli, kterou mám, abych se nasměrovala k židli a posadila se do ní, opět tisknu lebku do opěrky hlavy. Chlad z kovu prosakuje skrz mé oblečení.
            „Dělal jsi někdy talentové zkoušky?“ říkám. Vypadá, že je kvalifikovaný.
            „Ne,“ odpoví. „Stiffům se vyhýbám co nejvíce.“
            Nevím, proč by se mě někdo vyhýbat Abnegationu. Dauntless nebo Candor, možná, protože statečnost a poctivost dělají lidem divné věci, ale Abnegation?
            „Proč?“
            „Ptáš se mě, protože si myslíš, že ti vlastně odpovím?“
            „Proč říkáš neurčité věci, pokud o ně nechceš být požádán?“
            Jeho prsty potírají krk. Mé tělo je napjaté. Citlivé gesto? Ne – přesouvá mi vlasy na stranu. Něčím klepe a já nakloním hlavu zpět, abych viděla, co to je. Čtyřka drží stříkačku v jedné ruce, jeho palec proti pístu. Tekutina ve stříkačce je zbarvena oranžově.
            „Injekce?“ Má ústa jsou suchá. Obvykle mi jehly nevadí, ale tahle je obrovská.
            „Tady používáme pokročilou verzi simulace,“ říká, „jiné sérum, žádné dráty nebo elektrody pro tebe.“
            „Jak to funguje bez drátů?“
            „No, mám dráty, takže můžu vidět, co se děje,“ říká. „Ale pro tebe je v séru malý vysílač, který odesílá data do počítače.“
            Otáčí mou ruku a zjednodušuje špičce jehly najít měkkou kůži na boku krku. Hluboká bolest se šíří krkem. Ucuknu a snažím se zaměřit na jeho klidnou tvář.   
            „Sérum začne účinkovat během šedesáti sekund. Tahle simulace se liší od té v talentových zkouškách,“ říká. „Kromě toho obsahuje vysílač, sérum stimuluje amygdalu, což je část mozku, která se účastní zpracování negativních emocí – jako strach – a pak vyvolává halucinace. Mozková elektrická aktivita je pak předána do počítače, který pak překládá tvé halucinace do simulovaného obrazu, který můžu vidět a sledovat. Pak předám záznamy Dauntlesským administrátorům. Zůstaneš v halucinaci, dokud se neuklidníš – to je, snížit tepovou frekvenci a kontrolovat svůj dech.“
            Snažím se sledovat jeho slova, ale mé myšlenky jsou naprosto zmatené. Cítím ochrannou známku příznaku strachu: zpocené dlaně, závodní srdce, tlak v prsou, sucho v ústech, knedlík v krku, potíže s dýcháním. Pokládá ruce na obě strany mé hlavy a nakloní se nade mě.
            „Buď statečná, Tris,“ šeptá. „Poprvé je to vždy nejtěžší.“
            Jeho oči je poslední věc, kterou vidím.


            Stojím v poli suché trávy, která mi sahá do pasu. Vzduch jde cítit jako kouř a pálí mé nozdry. Nade mnou je nebe žlutě zbarvené a pohled na něj mě naplňuje úzkostí, mé tělo se od něj hrbí pryč.
            Slyším chvění, jako rozfouknuté stránky knihy větrem, ale není tam žádný vítr. Vzduch je stále tichý a kromě lehkého pofukování, ani horký, ani studený – vzduch se mi vůbec nelíbí, ale můžu dýchat. Nad hlavou se snáší stín.
            Něco přistane na mém rameni. Cítím jeho váhu a bodnutí drápů, vrhám ruku vpřed a setřásávám to, má ruka to odpaluje. Cítím něco hladkého a křehkého. Peří. Kousnu se do rtu a podívám se na stranu. Černý pták o velikosti mého předloktí otočí hlavu a soustředí na mě jedno korálkové oko.
            Zatnu zuby a opět zasáhnu vránu napřaženou rukou. Zaryje to své pařáty a nehýbe se. Křičím, víc frustrovaně než bolestivě, a udeřím vránu oběma rukama, ale zůstává na svém místě, rozhodně, jedno oko na mém, peří zářící ve žlutém světle. Hrom zahřmí a na zemi slyším pleskání deště, ale žádný déšť nepadá.
            Obloha ztmavne, když mrak přejíždí přes slunce. Stále se hrbím pryč od vrány, když se podívám nahoru. Hejno vran na mě útočí, postupující armáda s roztaženými drápy a otevřenými zobáky, každá z nich křičí, naplňuje vzduch hlukem. Vrány sestupují do jedné hromady, potápí se k zemi, stovky korálků zářících černých očí.
            Zkouším utíkat, ale mé nohy jsou pevně zasazeny a odmítají se pohybovat, když je vrána na mém rameni. Křičím, když mě obklopují, pleskání křídel v uších, zobáky klovou do mých ramen, drápy se drží oblečení. Křičím, až z mých očí tečou slzy a mlátím kolem sebe rukama. Moje ruce udeřují do pevných těles, ale nic se nestane; je jich příliš mnoho. Jsem sama. Odskakují z mé ruky a tisknou se na mé tělo, křídla se posouvají po celé části mého krku, nohama mi rvou vlasy.
            Točím se a škubnu a spadnu na zem, schovávám si hlavu v náručí. Křičí na mě. Mám pocit vrtění v trávě, vrána si vynutila svou cestu pod mou paži. Otevřu oči a klove mě to do obličeje, její zobák mě bije do nosu. Krev kape do trávy a já vzlykám, udeřím ji mou dlaní, ale další vrána sedá na mou druhou ruku a její drápy drží předek košile.
            Křičím; Vzlykám.
            „Pomoc!“ naříkám. „Pomoc!“
            Vrány mávají ještě víc, řev je v mých uších. Mé tělo hoří, a ony jsou všude, nemůžu myslet, nemůžu dýchat. Lapám po dechu a má ústa se naplní peřím, peří putuje v mém krku, je v mých plicích, nahrazuje mou krev s mrtvou váhou.
            „Pomoc,“ vzlykám a křičím, nesmyslně, nelogicky. Umírám, umírám, umírám.
            Má kůže je spálená a krvácím, a křičím tak hlasitě, že mé uši zvoní, ale já neumírám, a vzpomínám si, že to není reálné, ale je to cítit opravdově, tak opravdově. Buď odvážná. Hlas Čtyřky vyřvává v mé paměti. Volám na něj, vdechuju peří a vydechuju „Pomoc!“, ale žádná pomoc tady není; jsem sama.
            Zůstaneš v halucinaci, dokud se neuklidníš, jeho hlas pokračuje, já kašlu a můj obličej je mokrý od slz, další vrána se kroutí v mém náručí, a cítím její ostrý zobák proti mým ústům. Její zobák klovl mé rty a poškrábal zuby. Vrána tlačí její hlavu do mé pusy a já tvrdě kousnu, ochutnávám něco nechutného. Plivnu a zatnu zuby, aby vytvořily bariéru, ale teď se čtvrtá vrána tlačí u mých nohou a pátá klove mé žebra.
            Uklidni se. Nemůžu, nemůžu. Hlava mi pulzuje.
            Dýchej. Udržuju mou pusu zavřenou a vzduch nasávám nosem. Jsou to už hodiny, co jsem sama v téhle oblasti; možná i dny. Vydechuju vzduch nosem. Mé srdce tvrdě buší v mé hrudi. Musím ho zpomalit. Znovu dýchám, můj obličej je mokrý od slz.
            Vzlykám znovu a donutím se jít dopředu, táhnu se po trávě, trny trávy proti mé kůži. Natáhnu ruce a dýchám. Vrány zatlačím na stranu, odklízím si cestu pode mnou, a nechám je. Nechám mávání křídel a křičení a klování a pokračování dloubání, relaxování svalů v době, odstupuju sama k vyklované mrtvole.
            Bolest mě zaplavuje.
            Otevírám oči a sedím v kovové židli.
            Křičím a házím rukama a hlavou a nohama a snažím se vrány odehnat, ale jsou pryč, i když mám stále pocit, že mám peří vzadu na krku a pařáty na mém rameni, pálení mé kůže. Zasténám, vytáhnu si kolena k hrudi a zabořím do nich hlavu.
            Ruka se dotkne mého ramene a já vrhnu pěstí, udeřím něco pevného a zároveň měkkého. „Nedotýkej se mě!“ Vzlyknu.
            „Je konec,“ říká Čtyřka. Ruka se posune nešikovně na vlasy a vzpomínám si, jak mě takhle hladil můj otec, když mě políbil na dobrou noc a jak se máma dotýkala mých vlasů, když je stříhala. Vedu své dlaně podél paží, ještě smetávám peří, i když vím, že už tam žádné není.
            „Tris.“
            Houpu se tam a zpět v kovové židli.
            „Tris, odvedu tě zpátky do ložnice, dobře?“
            „Ne!“ vyštěknu. Zvednu hlavu a zamračím se na něj, i když ho nevidím přes slzy. „Nemůžou mě vidět…ne takhle…“       
            „Ale, uklidni se,“ říká. Překulí oči. „Vezmu tě ven zadními dveřmi.“
            „Nepotřebuju tě k…“ zavrtím hlavou. Mé tělo se třese a já se cítím tak slabá, že si nejsem jistá, jestli se budu moct postavit, ale musím to zkusit. Nemůžu být jediná, kdo se potřebuje vrátit do ložnice. I když mě neuvidí, najdou si mě, budou o mně mluvit –
            „Nesmysl.“
            Chytne mě za ruku a spustí z židle. Mrkám přes slzy v mých očích, otřu si je patou ruky a nechám ho, aby mě nasměroval ke dveřím, za obrazovkou počítače.
            Chodbou jdeme v tichosti. Když jsme několik set metrů od pokoje, škubnu rukou pryč a zastavím se.
            „Proč jsi mi to udělal?“ říkám. „Co to má za smysl, hm? Nebyla jsem si vědoma, že když si vyberu Dauntless, podepíšu si tak několik týdnů mučení!“
            „To si myslíš, že překonávání zbabělosti by bylo snadné?“ říká klidně.
            „To není překonávání zbabělosti! Zbabělost je, jak se rozhodneš v reálném životě, a v reálném životě nedostanu naklonované vrány, aby mě zabily, Čtyřko!“ Stisknu si dlaně do obličeje a začnu vzlykat.
            Neříká nic, prostě tam jen tak stojí, když brečím. Trvá mi několik sekund, než přestanu a otřu si znovu tváře. „Chci domů,“ říkám tiše.
            Ale domov už není možnost. Mé možnosti jsou tady nebo méněcennost na ulici.
            Nedívá se na mě s pochopením. Prostě se na mě dívá. Jeho oči jsou v šeru chodby černé, jeho ústa semknutá v tvrdé přímce.
            „Učení, jak myslet uprostřed strachu,“ říká, „je poučení, že každý, i tvá Stiffova rodina, se to potřebuje učit. To je to, co se vás snažíme naučit. Pokud se to nemůžeš naučit, musíš odsud vypadnout, protože my tě tady nechceme.“
            „Já se snažím.“ Můj horní ret se chvěje. „Ale selhala jsem. Selhávám.“
            Povzdechne si. „Jak dlouho si myslíš, že jsi strávila v halucinaci, Tris?“
            „Nevím.“ Zavrtím hlavou. „Půl hodiny?“
            „Tři minuty,“ odpoví. „Vystoupila jsi třikrát rychleji, než ostatní nováčci. Ať už jsi cokoliv, neselhala jsi.“
            Tři minuty?
            Trochu se usměje. „Zítra to bude lepší. Uvidíš.“
            „Zítra?“
            Dotkne se mých zad a vede mě k ložnici. Cítím jeho konečky prstů na košili. Jejich jemný tlak mě nechá na chvíli zapomenout na vrány.
            „Co byla tvá první halucinace?“ říkám a podívám se na něj.
            „Nebylo to „co“ tak jako „kdo“.“ Pokrčil rameny. „To není důležité.“
            „A opravdu jsi teď strach překonal?“
            „Ještě ne.“ Dojdeme ke dveřím ložnice a on se opře o stěnu, strčí ruce do kapes. „Možná nikdy.“
            „Takže neodcházejí pryč?“
            „Někdy jo. A někdy nahrazují nové obavy.“ Zahákne prstem o poutko na svých kalhotách. „Ale nebojácnost není ten smysl. To není možné. Je to učení, jak ovládat svůj strach, a jak být bez něj, to je ten smysl.“
            Přikývnu. Myslela jsem si, že Dauntless je nebojácný. To je, jak jsem je viděla. Ale možná, že to, co jsem viděla jako nebojácnost, byl vlastně strach pod kontrolou.
            „V každém případě, tvé obavy jsou vzácné, jak vypadají v simulaci,“ dodává.
            „Co tím myslíš?“
            „No, opravdu se bojíš vran?“ říká, a napůl se na mě usmívá. Výraz ohřívá jeho oči natolik, že jsem zapomněla, že je to můj instruktor. Je to prostě kluk, nedbale mluvící, vedoucí mě k mým dveřím. „Když vidíš jednu, začínáš utíkat s křikem?“
            „Ne, myslím, že ne.“ Myslím na přiblížení blíž k němu, ne z nějakého praktického důvodu, ale jen proto, že chci vidět, jaké by to bylo stát blízko něj; jenom proto, že chci.
            Pošetilé, ozve se hlas v mé hlavě.
            Jdu o krok blíž, opřu se o stěnu, nakláním hlavu do strany a dívám se na něj. Jak jsem byla na ruském kole, vím, kolik prostoru je přesně mezi námi. Šest palců. Opírám se. Méně, než šest palců. Cítím pocit tepla, jako by vydával nějaký nový druh energie, že jsem teprve teď dost blízko, abych ho cítila.
            „Tak z čeho mám opravdu strach?“ říkám.
            „Nevím,“ říká. „To můžeš vědět jenom ty.“
            Pomalu přikývnu. Existuje tucet věcí, které by to mohly být, a já nevím, která z nich je ta správná, nebo jestli je i ta jedna správná.
            „Nevěděla jsem, že stát se Dauntlesským je tak těžké,“ říkám, a o vteřinu později jsem překvapená, že jsem to řekla; překvapena, že jsem se k tomu přiznala. Skousnu si vnitřek mé tváře a opatrně pozoruju Čtyřku. Byla chyba, že jsem mu to řekla?
            „Bylo mi řečeno, že to nebylo vždycky takové,“ říká, pokrčí ramenem. Mé přiznání se nezdá, že by ho obtěžovalo. „Být Dauntlesským, myslím.“
            „Co se změnilo?“
            „Vedení,“ říká. „Osoba, která kontroluje trénink a úroveň Dauntlesského chování. Šest let před Maxem a dalšími vůdci změnil tréninkové metody, aby byly konkurenceschopnější a brutálnější, říkal, že to mělo vyzkoušet sílu lidí. A to změnilo prioritu Dauntlessu jako celek. Vsadím se, že neodhadl, kteří vůdci nových chráněnců to jsou.“
            Odpověď je zřejmá: Erik. Trénovali ho, aby byl zlý, a teď on bude trénovat nás, abychom byli zlí taky.
            Podívám se na Čtyřku. Jejich výcvik na něm nezapracoval.
            „Takže pokud jsi byl na prvním místě ve tvé nováčkovské třídě,“ říkám, „ který skončil Erik?“
            „Druhý.“
            „Takže on byl jejich druhou volbou pro vedení.“ Přikývla jsem pomalu. „A ty jsi byl jejich první.“
            „Co tím chceš říct?“
            „Způsob, jakým se Erik choval při první večeři. Žárlí, i když má všechno, co chce.“
            Čtyřka to nepopírá. Musím mít pravdu. Chci se ho zeptat, proč mu nabídl vedoucí pozici; proč je tak odolný vůči vedení, když se zdá být přirozeným vůdcem. Ale vím, že Čtyřka cítí osobní otázky.
            Popotáhnu, otřu si můj obličej ještě jednou a uhladím si vlasy.
            „Vypadám, že jsem brečela?“ říkám.
            „Hmm.“ Nakloní hlavu do těsné blízkosti, přimhouří oči a jakoby kontroluje mou tvář. Úsměv se rozbíhá do koutků jeho úst. Ještě blíž, tak bychom dýchali stejný vzduch – jestli bych nezapomněla dýchat.
            „Ne, Tris,“ říká. Vážnější pohled nahradí jeho úsměv, když dodává, „Vypadáš tvrdě jako hřebíky.“

2 komentářů:

síma řekl(a)...

jůůů! Čtyřka :D já ho táák zbožnuju ;D díky :)

Anonymní řekl(a)...

Evča
děkuju moc za překlad :-)

Okomentovat