http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 17.kapitola

*pro zobrazení celé kapitoly klikněte na název článku

JE POLEDNE. ČAS OBĚDA.
Sedím v hale a nevnímám. Šla jsem tady, protože jsem se potřebovala dostat z ložnice. Možná, že pokud bych si vzala postel tady, už nikdy bych se tam nemusela vrátit. Může to být moje představivost, ale pořád tam cítím krev, i když jsem drhla podlahu, až mě bolely ruce a dneska ráno na to někdo nalil bělidlo.
Chytnu se za kořen nosu. Drhnutí podlahy když to nikdo jiný nechtěl udělat. Má máma by to udělala. Nemůžu být s ní, tak to nejmenší, co můžu udělat, je jednat jako ona.
           Slyším, že se blíží lidé, slyším jejich kroky na kamenné podlaze, a podívám se dolů na boty. Před týdnem jsem vyměnila šedé tenisky za černé, ale ty šedé jsou stále pohřbené v jedné z mých zásuvek. Nesnesla bych, kdyby je musela vyhodit, i když vím, že je hloupé být citově vázána k teniskám, jako by mi mohly přinést domov.
„Tris?“
Vzhlédnu. Uriah se přede mnou zastaví. Zamává rozeným Dauntlesským, se kterými chodí. Jejich pohledy ale pokračují.
            „Jsi v pohodě?“ říká.
            „Měla jsem těžkou noc.“
            „Jo, slyšel jsem o tom chlápkovi, Edwardovi.“ Uriah se porozhlédne po hale. Rození Dauntlesští mizí za rohem. Trochu se ušklíbne. „Chceš odsud vypadnout?“
            „Co?“ ptám se. „Kam jdeš?“
            „Na malý zahajovací rituál,“ říká. „Pojď, máme naspěch.“
            Zvažuju své možnosti. Můžu tady zůstat. Nebo můžu opustit Dauntlesský areál.
            Postrčím nohy a vydávám se vedle Uriaha dohnat rozené Dauntlesské.
            „Jedině nováčci obvykle přijdou se staršími sourozenci z Dauntlessu,“ říká. „Ale možná si jich ani nevšimneš. Jsou členem jako ty.“
            „Co přesně budeme dělat?“
            „Něco nebezpečného,“ říká. Pohled můžu popsat jedině tak, že v jeho očích je  Dauntlesská mánie, ale spíš, než bych se toho děsila, jak bych to udělala před několika týdny, tak mě to pohltí, je to nakažlivé. Vzrušení uvnitř mě nahradí úzkostné pocity. Zpomalíme, když se dostaneme k rozeným Dauntlesským.
            „Co tady dělá Stiff?“ ptá se kluk s kovovým kroužkem mezi nosními dírkami.
            „Prostě viděla člověka s nožem v oku, Gabe,“ říká Uriah. „Dej jí pauzu, jo?“
            Gabe pokrčí rameny a otočí se pryč. Nikdo jiný nic neříká, ale někteří z nich se na mě dívají postraními pohledy, jako by mě třídili. Rození Dauntlesští jsou jako smečka psů. Kdybych udělala něco špatně, nedovolili by mi, abych běžela s nimi. Ale prozatím jsem v bezpečí.
            Zabočíme za další roh a skupina členů už stojí na konci chodby. S rozenými Dauntlesskými je strašně moc sourozenců, ale mezi tvářemi vidím nějakou podobu.
            „Pojďme,“ říká jeden z členů. Otáčí se a vrhá se do temného průchodu. Ostatní členové jej následují a my následujeme je. Jdu hned za Uriahem, a jak procházím tmou, můj prst narazí na žebřík. Zachytím se ho před pádem dopředu a začnu stoupat.
            „Zpátky schodiště,“ říká Uriah, téměř zamumlá. „Obvykle zamčené.“
            Přikývnu, i když mě nemůže vidět a stoupám, dokud nejsou všechny příčky pryč. Pak, dveře v horní části schodiště jsou otevřeny a propouští sem denní světlo. Vynořili jsme se ze země několik set metrů ze skleněné budovy nad Jámou, v blízkosti kolejí.
            Mám pocit, jako bych to dělala už tisíckrát před tím. Slyším za rohem vlak. Cítím chvění podlahy. Vidím světlo na předku vlaku. Křupu si prsty na rukou a pohupuju se na prstech na nohou.
            Běžíme v jedné skupině vedle vagónu, členi a nováčci naskakují do vozu. Uriah se dostane přede mě a lidé se tisknou za mnou. Nemůžu udělat žádnou chybu; vrhám se do strany, chytám se za rukojeť a vyzvedávám se do vagonu. Uriah mě chytne za ruku, abych dostala rovnováhu.
            Vlak zvyšuje rychlost. Uriah a já sedíme na jedné straně vozu u stěny.
            Křičím přes vítr, „Kam jedeme?“
            Uriah pokrčí rameny. „Zeke mi to nikdy neřekl.“
            „Zeke?“
            „Můj starší bratr,“ říká. Ukáže na druhou stranu vagonu na kluka sedícího ve dveřích s visícíma nohama ven z vlaku.
            „To nemůžeš vědět. To by nebylo překvapení!“ křičí dívka po mé levé ruce. Natahuje ruku. „Já jsem Shauna.“
            Potřesu jí rukou, ale je dost těžké ji uchopit a pouštím ji příliš rychle. Pochybuju, že bych se v tom někdy zlepšila. Je to nepřirozené, abych si podávala ruce s jinými lidmi.
            „Já jsem - “ začínám mluvit.
            „Já vím, kdo jsi,“ říká. „Jsi Stiff. Čtyřka mi o tobě říkala.“
            Modlím se, aby teplo v mých tvářích nešlo vidět. „Oh? Co říkal?“
            Zakření se na mě. „Říkal, že jsi Stiff. Proč se ptáš?“
            „Pokud o mně mluví můj instruktor,“ říkám, tak pevně, jak to jde, „Chci vědět, co o mně říká.“ Doufám, že lžu přesvědčivě. „On ale nepřijde, ne?“
            „Ne, on na tohle nikdy nechodí,“ říká. „Je to pravděpodobně ztráta jeho výzvy. Nic ho nevyděsí, víš.“
            Nepřijde. Něco se ve mně vyfoukne jako balón. Ignoruju to a přikývnu. Vím, že Čtyřka není zbabělec. Ale taky vím, že existuje alespoň jedna věc, která ho děsí: výšky. Ať děláme všechno, kde se musí jít vysoko, vždycky se tomu vyhne. Nemůže to vědět, když o něm mluví s takovou úctou v hlase.
            „Znáš ho dobře?“ ptám se. Jsem moc zvědavá; vždycky jsem byla.
            „Každý zná Čtyřku,“ říká. „Byli jsme spolu na zahájení. Špatně jsem bojovala, tak mě to učil každý večer poté, co všichni spali.“ Škrábe se na zadní straně krku, její hlas je najednou vážný. „O něm jenom pěkně.“
            Vstává a za ní se zvedají i ostatní členové sedící u dveří. Na chvíli, její vážný výraz je pryč, ale stále cítím pobouření nad tím, co řekla. Polovina zmatené představy, o Čtyřce „pěkně“, a druhá polovina ji chce bez zjevného důvodu praštit.
            „Tady jdeme!“ zakřičí Shauna. Vlak nezpomaluje, ale ona se vrhá ven z vagonu. Ostatní členové ji následují, proud černého oblečení, lidí s piercingem, kteří nejsou starší, než já. Stojím u otvoru vedle Uriaha. Vlak jede mnohem rychleji, než ze kterých jsem kdy skákala, ale dnes nemůžu přijít o nervy, ne před všemi členy. Takže skáču, dopadám tvrdě na zem a klopýtám pár kroků, než získám rovnováhu.
            Uriah a já běžíme, abychom dohnali členy, spolu s dalšími nováčky, kteří stěží následují můj směr.
            Jak jdu, dívám se kolem. Hub je za námi, tmavý oproti mrakům, ale budovy kolem mě jsou černé a tiché. To znamená, že musíme být na sever od mostu, kde je opuštěné město.
            Odbočíme za roh a rozprostřeme se tak, že procházíme po Michigan Avenue. Jižně od mostu, Michigan Avenue je rušnou ulicí, která se hemží lidmi, ale tady je prázdná.
            Jakmile odtrhnu oči od prohlížení budov, vím, kde jdeme: prázdné budovy Hancocku, černý pilíř se zkříženými nosníky, nejvyšší stavba na sever od mostu.
            Ale co budeme dělat? Šplhat?
            Jak jsme blíž, členové začínají běžet a my s Uriahem se taky dáváme do běhu. Navzájem se strkají lokty, když se snaží dostat do dveří základny budovy. Sklo v jednom ze dveří je rozbité, takže je to jen trám. Raději vejdu otevřenými dveřmi a následuji členy do tajuplné, temné předsíně, pod nohama mi křupe rozbité sklo.
            Očekávám, že půjdeme nahoru po schodech, ale místo toho se zastavíme u výtahu banky.
            „Výtahy fungují?“ ptám se Uriaha, jak nejtišeji můžu.
            „Samozřejmě, že fungují,“ říká Zeke, protáčí oči. „Myslíš, že jsem tak hloupý, abych nezapnul nouzový generátor?“
            „Jo,“ říká Uriah. „Tak trochu si to myslím.“
            Zeke se zuřivě podívá na svého bratra, pak dá ruku v pěst a udeří ji do Uriahovy lebky. Zeke je možná menší, než Uriah, ale musí být silnější. Nebo alespoň rychlejší. Uriah ho bouchne do boku a nechá ho jít.
            Usměju se při pohledu na Uriahovy rozcuchané vlasy a otevírám dveře výtahu. Nahromadíme se v něm, členové v jednom a nováčci v druhém. Dívka s vyholenou hlavou mi šlápne na prsty, když jde do výtahu a ani se neomluví. Natahuju nohu, napřáhnu ji a vší silou ji kopnu do holeně. Uriah se dívá na svůj odraz ve výtahových dveřích a upravuje si vlasy dolů.
            „Jaké patro?“ říká dívka s vyholenou hlavou.
            „Sto,“ říkám.
            „Jak to ty můžeš vědět?“
            „Lynn, no tak,“ říká Uriah. „Buď milá.“
            „Jsme v budově se sto patry v nějakém Dauntlessu,“ odseknu. „Proč to ty nevíš?“
            Nereaguje. Jen zasekne palec do konkrétního tlačítka.
            Výtah se přibližuje nahoru tak rychle, že můj žaludek poklesává a uši zalehávají. Chytám se zábradlí na stěně výtahu a sleduju čísla pater, jak stoupáme. Míjíme dvacet, třicet, a Uriahovy vlasy jsou konečně hladké. Padesát, šedesát,  mé prsty začínají pulzovat. Devadesát osm, devadesát devět, a výtah se zastavuje na stovce. Jsem ráda, že jsme nešli po schodech.
            „Zajímalo by mě, jak se dostaneme na střechu z…“ Uriahův hlas se pomalu vytrácí.
            Silný vítr mě zasáhne a rozfoukne mi vlasy po celé tváři. Ve stopě stého patra je díra. Zeke opře hliníkový žebřík o okraj a začne stoupat. Žebřík skřípe a houpe se mu pod nohama, ale leze dál a píská si u toho. Když se dostane na střechu, otočí se a drží žebřík pro další osobu.
            Část mě zajímá, jestli je to sebevražedná mise převlečená za hru.
            Není to poprvé od Výběrového obřadu, co jsem o tom přemýšlela.
            Lezu po žebříku po Uriahovi. Připomíná mi to lezení po příčkách ruského kola se Čtyřkou v patách. Znovu vzpomínám na jeho prsty na mém boku, když mě držel před pádem a málem zapomínám udělat další krok po žebříku. Hloupost.
            Koušu se do rtu, když se dostanu až na vrchol a stojím na střeše budovy Hancocku.
            Vítr je tak silný, že necítím a neslyším nic jiného. Musím se opřít o Uriaha, aby nespadla. Zpočátku všechno, co vidím, je bažina, široká a hnědá všude kolem, dotýká se horizontu, postrádající život. Na druhé straně je město, v mnoha směrech úplně stejné, bez života a s omezením nevím.
            Uriah na něco ukazuje. K jedné z tyčí na vrcholu je připevněn ocelový kabel, tlustý jako zápěstí. Na zemi je hromada černých popruhů z pevného materiálu, velké dost na to, aby udržely člověka. Zeke vezme jeden a připojí ho ke kladce na ocelovém laně.
            Sleduju kabel dolů, přes shluk budov a podél Lake Shore Drive*. Nevím, kde to končí. Jedna věc je ale jistá: Pokud se tím spustím, zjistím to.
            Budeme sjíždět po ocelovém laně v černých popruzích od tisíce metrů a výš.
            „Můj Bože,“ říká Uriah.
            Všechno, co můžu udělat, je přikývnout.
            Shauna je první osoba, která si obléká popruh. Protahuje se dopředu na břicho, dokud většina jejího těla není obmotána černou látkou. Pak ji Zeke táhne pás přes ramena, málo na jejích zádech a horních částech stehen. Vytáhne ji v popruhu na okraj budovy a počítá do pěti. Shauna dává palec nahoru, když ji strčí dopředu, do prázdnoty.
            Lynn vzdychne, když se Shauna řítí dolů k zemi v prudkém svahu po hlavě. Tlačím se kolem ní, abych lépe viděla. Shauna je schovaná v černém popruhu, jak ji vidím, a pak je příliš daleko, jen černá skvrna podél Lake Shore Drive*.
            Členové křičí a strkají pěstmi a tvoří řadu, někdy strkají jeden do druhého, aby zaujali lepší místo. Nějak jsem se vynořila v první řadě, hned vedle Uriaha. Pouze sedm lidí stojí mezi mnou a začátkem řady.
            Přesto část mě zaúpí, Musím čekat na sedm lidí? Je to zvláštní směsice hrůzy a dychtivosti, dosud neznámé.
            Další člen, mladý pohledný chlapec s vlasy až po ramena, navléká si popruh na záda místo břicha. Široce rozpřahuje ruce, jak Zeke strčí do ocelového lana.
            Žádný z členů nevypadá, že má strach. Chovají se, jako by to už dělali tisíckrát předtím, a možná dělali. Ale když se podívám přes rameno, většina nováčků je bledá nebo vystrašená, i když mezi sebou vzrušeně mluví. Co se stalo mezi nováčky a členy, že mění paniku v potěšení? Nebo lidé takhle lépe skrývají svůj strach?
            Tři lidé v řadě přede mnou. Další popruh; člen dostává na nohy – poprvé a kříží ruce na prsou. Dva lidé. Vysoký, tlustý chlapec skáče nahoru a dolů jako dítě před vstupem do popruhu, a nahlas vykřikne, když zmizí, takže dívka přede mnou se směje. Jedna osoba.
            Skáče do popruhu obličejem – první, a drží ruce před sebou, jak Zeke napíná popruhy. A pak je řada na mně.
            Chvěju se, když Zeke zavěšuje můj popruh na kabel. Snažím se do něj vlézt, ale mám potíže; mé ruce se třesou příliš silně.
            „Neboj se,“ říká Zeke přímo u mého ucha. Vezme mě za ruku a pomáhá mi se dostat do popruhu, lícem dolů.
            Popruh utahuje kolem mého břicha, a Zeke mě posouvá vpřed, ke kraji střechy. Zírám dolů na ocelové nosníky budov a černé okna, cestou k popraskanému chodníku. Jsem hlupák, že tohle dělám. A hlupák pro potěšení bouchnutí mého srdce proti mé hrudní kosti a shromáždění potu na mých dlaních.
            „Připravena, Stiffe?“ Zeke se na mě dolů zakření. „Musím říct, že mám dojem, že nebudeš křičet a brčet právě teď.“
            „Říkal jsem ti,“ říká Uriah. „ že je Dauntless skrz naskrz. Teď se do toho pusť.“
            „Opatrně, brácho, nebo nemusím utáhnout popruhy dost dobře,“ říká Zeke. Plácne se přes koleno. „A pak, plesk!“
            „Jo, jo,“ říká Uriah. „A pak by tě naše máma uvařila zaživa.“
            Poslouchám ho mluvit a jeho matce, a o jeho neporušené rodině, hrudník mě za sekundu bolí, jak by do něj někdo bodl jehlou.
            „Pokud to zjistí.“ Zeke táhne kladkou připevněnou na ocelovém kabelu. Drží to, což je štěstí, protože pokud se to zlomí, bude moje smrt rychlá a jistá. Podívá se na mě dolů a říká, „Připravit, pozor,t 
            Ale předtím, než dořekne „teď“, pustí popruh a já zapomenu na něj, zapomínám na Uriaha, a na rodinu, a na všechny ty věci, které by mohly vést k mému selhání a mé smrti. Slyším, jak se kov proti kovu posouvá a cítím vítr, tak intenzivní, že mi vhání slzy do očí, jak se řítím k zemi.
            Cítím, jako bych byla bez látky, bet jakékoliv hmotnosti. Přede mnou vypadá bahno obrovsky, jeho hnědé skvrny se šíří dál, než můžu vidět, dokonce i z takové výšky. Vzduch je tak studený a tak rychlý, že mě bolí obličej. Rychlost se zvyšuje a výkřik potěšení ve mně roste, zastavil pouze vítr, který vyplňuje má ústa a část mých rtů.
            Držím v ruce bezpečné popruhy, odhodím paže do stran a představuju si, že lítám. Vrhám se do ulice, která je popraskaná a skvrnitá a dokonale sleduje křivku močálu. Dovedu si představit, jak bažina vypadala, když byla plná vody, stejně jako tekuté oceli, protože odráží barvu oblohy.
            Mé srdce bije tak silně, až to bolí, nemůžu křičet, nemůžu dýchat, ale mám pocit, že každá žíla, každá tkáň, každá kost, každý nerv, všichni jsou vzhůru a hučí v mém těle, jako by v nich byla elektřina. Je to čistý adrenalin.
            Země roste a vyboulí se pode mnou, a já vidím nepatrné lidi stojící na chodníku dole. Měla bych křičet, jako každý rozumný člověk, ale když otevřu ústa, prostě výskám radostí. Křičím hlasitěji, a postavy na zemi strkají pěsti a křičí zpátky, ale jsou tak daleko, že je můžu sotva slyšet.
            Podívám se dolů a zemní skvrny pode mnou, celá šedá a bílá a černá, sklo a dlažba a ocel. Chapadla větru, jemné jako vlasy, zabalí kolem mých prstů a tlačí mé paže zpět. Snažím se vytáhnout mé paže před hruď znovu, ale nejsem dost silná. Země je větší a větší.
            Nechci zpomalit pro další minutu nejméně, ale plout rovnoměrně se zemí, jako pták.
            Když zpomalím, prsty se rozběhnou po vlasech. Vítr je zapletl do uzlů. Pověsím se asi dvacet metrů nad zemí, ale ta se teď jeví jako nic. Dosáhnu za sebe a pracuju na vrácení popruhů, které mě drží dovnitř. Prsty se mi třesou, ale já si stále vedu dobře, abych je uvolnila. Dav členů stojí níže. Uchopili si navzájem ruce a z nich vytvořili pode mnou síť.
            Pokud se chci dostat dolů, musím jim věřit, že mě chytí. Musím přijmout, že tito lidé jsou mí a já jsem jejich. Je to statečnější čin, než sjet z okraje budovy.
            Nakloním se dopředu a padám. Těžce jsem dopadla na jejich paže. Kosti na zápěstí a předloktí tlačí na má záda, pak mě dlaně ovinou do náručí a postaví na nohy. Nevím, které ruce mě drží a které ne; vidím jen úsměvy a slyším smích.
            „Co myslíš?“ říká Shauna, poplácá mě po zádech.
            „Um…“ všichni členové zírají na mě. Jejich pohledy vypadají rozevlátě, přesně tak, jak se cítím, šílenství adrenalinu v jejich očích a našikmo vlasy. Vím, proč můj otec říkal, že Dauntless je skupina šílenců. Nechápal – nemohl pochopit – jaký je to druh kamarádství, které se vytvoří až poté, co dohromady riskujete život.
            „Co když chci jít znovu?“ říkám. Můj úsměv se táhne dost široce, až ukazuju zuby, a když se začnou smát, začnu se smát taky. Myslím, že lezení po schodech s Abnegationem, naše nohy hledaly stejný rytmus, všichni z nás ten samý. To není tak. Nejsme stejní. Ale my jsme, nějak, jeden.
            Dívám se směrem k budově Hancock, která je daleko od místa, kde stojím, že nemůžu vidět lidi na střeše.
            „Podívejte, tady je!“ řekne někdo, ukáže za mé rameno. Následuju vztyčený prst směrem k malému temnému stínu, sjíždějícího z ocelového drátu. O pár vteřin později zaslechnu hrůzostrašný výkřik.
            „Vsadím se, že brečel.“
            „Zekův bratr brečel? V žádném případě. On by udeřil tak tvrdě.“
            „Jeho paže kolem sebe mlátí!“
            „Zní jako přiškrcená kočka,“ říkám. Každý se znovu zasměje. Cítím záchvěv pocitu viny pro utahování si z Uriaha, když mě neslyší, ale řekla bych totéž, kdyby tady stál. Doufám.
            Když Uriah konečně přijde a zastaví se, následuju členy k němu. Postavíme se pod něj a vystrčíme ruce do prostoru mezi námi. Shauna sevře mou ruku kolem lokte. Popadnu další rameno – nejsem si jistá, kdo to je, existuje příliš mnoho propletených ramen – a podívám se na ni.
            „Docela určitě ti už nikdy nemůžeme říkat „Stiff““ říká Shauna. Přikývne. „Tris.“


            Pořád cítím vítr, když jdu večer do jídelny. Po chvíli, co jsem přišla, stojím mezi davem Dauntlesských a mám pocit, že jsem jedna z nich. Pak mi Shauna zamává a dav se rozpadá, a jdu ke stolu, kde sedí Christina, Al, a Will a civí na mě.
            Nemyslela jsem na ně, když jsem přijala Uriahovo pozvání. Svým způsobem je uspokojující vidět jejich omráčené pohledy na jejich tvářích. Ale nechci, aby na mě byli naštvaní.
            „Kde jsi byla?“ ptá se Christina. „Co jsi s nimi dělala?“ 
            „Uriah…víš, pamatuješ na rozené Dauntlesské, kdo byli v našem týmu v boji o vlajku?“ říkám.
„Odjížděl s nějakými členy a prosil je, abych mohla jet s nimi. Oni mě tam ale ve skutečnosti nechtěli. Nějaká holka Lynn, mi šlápla na nohu.“
            „Možná tě tam nechtěli,“ říká Will tiše, „ale zdálo se mi to jako ty teď.“
            „Jo,“ říkám. To nemůžu popřít. „Však jsem ráda, že jsem zpátky.“  
            Doufám, že nemůžou říct, že lžu, ale mám podezření, že můžou. Zahlédla jsem se v okně na cestě do areálu a mé tváře a obě oči byly jasné a vlasy zamotané. Vypadám, jako bych zažila něco výkonného.
            „No, zmeškala jsi Christinino téměř dání pěstí Erudovanému,“ říká Al. Jeho hlas zní horlivě. Mohu se spolehnout na Ala, aby se pokusil prolomit napětí. „Byl tady, aby žádal o názory na vedení Abnegationu a Christina mu řekla, že jsou mnohem důležitější věci, které by mohl dělat.“
            „Což měla úplnou pravdu,“ dodává Will. „A dostal s ní testy. Velká chyba.“
            „Obrovská,“ říkám, přikyvuju. Pokud se dost usmívám, možná bych zapomněla na žárlivost nebo zranitelnost, nebo co je to za Christininýma očima.
            „Jo,“ říká Christina. „Zatímco jsi byla pryč a bavila se, já jsem dělala špinavou práci a bránila tvou starou frakci, což vylučuje mezi frakční konflikt.“
            „No tak, víš, že sis to užila,“ říká Will a pošťuchuje ji loktem. „Pokud nebudeš vyprávět celý příběh, udělám to já. On stál…“
            Will uvádí svůj příběh a já přikyvuju, jako bych poslouchala, ale vše, na co můžu myslet, je jak jsem se dívala dolů ze střechy Hancocku a vidím močál plný vody, jak se vrátil do své bývalé slávy. Podívám se přes Willovo rameno na členy, kteří teď po sobě házejí jídlo pomocí vidliček.
            Je to poprvé, co bych opravdu toužila být jedním z nich.
            Což znamená, že musím přežít další fázi zahájení.

* Lake Shore Drive – Dálnice v Chicagu, které vede podél Michiganského jezera.

7 komentářů:

síma řekl(a)...

ááááh :D si nejlepší! :)) taky bych to chtěla skočit :DD ale kde je čtyřka? :'(( už se ho vááážně nemůžu dočkat :D a díky :)

Monii řekl(a)...

[1] Nebooj, kdo si počká, ten se dočká :D. Ale já jsem si ten překlad vážně užívala, když jsem překládala tu scénu s ním... :D (ne, už nebudu nic prozrazovat.. :D)

síma řekl(a)...

prozrad, prosím :D já už si ani nevzpomínám kdy naposled jsem byla tak závislá na knížce :D a na tom klukovi v tý knížce :DD počkat, počkat takže ty už to máš přeložený?? :D :)) že ty nás jenom schválně napínáš? :D :(

Monii řekl(a)...

[3] Ne, to fakt nemám, to bych tady vkládala každý den.. :D... Jsem tak jenom o kapitolu napřed, abych měla rezervu, kdyby se mi nechtělo překládat nebo tak.. Prozradit ti to nemůžu, o tom ta knížka je.. :D. Pokusím se s tím překladem pohnout, ale nic neslibuju.. :)

síma řekl(a)...

joo v pohodě :) jsem ráda že je to aspon obden :D já ty dva dny (snad) nějak vydržim :D takže to znamená že už v příští kapitolce bude něco se čtyřkou? :DD

Monii řekl(a)...

[5] No, myslí ti to.. :D Nemůžu ze sebe vymáčknout nic víc, ale bude ho tam až až.. :D

Anonymní řekl(a)...

díky za překlad

Okomentovat