http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 15.kapitola

NÁVŠTĚVNÍ DEN. Po chvíli otevřu oči, vzpomínám si. Mé srdce poskočí a pak klesne, když vidím Molly, jak kulhá přes ložnici, nos má fialový mezi proužky ošetřených ran. Jednou jsem z ní uhnula pohledem, a zkontrolovala Petera a Drewa. Ani jeden z nich není v ložnici, takže jsem se rychle změnila. Jak dlouho už tady nejsou, tak je mi jedno, kdo vidí mé spodní prádlo.
            Všichni ostatní se oblékají v tichosti. Ani Christina se neusmívá. Všichni víme, že bychom mohli vyjít z Jámy ven a hledat každý obličej a nikdy nenajít ten, který by patřil nám.
            Jsem v rohu postele, tak jak mě to učil táta. Když si zrovna přilehnu vlasy pod polštářem, vchází Erik.
„Pozor!“ oznamuje, střepává si tmavé vlasy z očí. „Chci vám dát nějaké rady ohledně dneška. Pokud vás nějakým zázrakem přijedou vaše rodiny navštívit…“ Kontroluje naše tváře a ušklíbne se. „…o čemž pochybuju, protože není nejlepší být příliš oddaný rodině. Bude to jednodušší pro vás, a jednodušší pro ně. Taky frázi „frakce v krvi“ bereme tady velmi vážně. Vztah k vaší rodině by vám nutil, že nejste příliš spokojení s frakcí, a to by bylo ostudné. Rozumíte?“
Rozumím. Slyším hrozbu v Erikově ostrém hlasu. Jediná část v Erikově řeči znamená: Jsme Dauntless a musíme se podle toho chovat.
Na cestě z ložnice se u mě zastaví Erik.
„Možná jsem tě podcenil, Stiffe,“ říká. „Včera jsi udělala dobře.“
Zírám nahoru na něj. Poprvé od doby, co jsem porazila Molly, se na mě tlačí pocit viny.
Jestli si Erik myslí, že jsem včera udělala dobře, musela jsem udělat špatně.
„Díky,“ říkám. Vyklouznu z ložnice.
Jakmile si mé oči zvyknou na tlumené světlo na chodbě, vidím před sebou smějící se Christinu a Willa, pravděpodobně kvůli vtipu Christiny. Nesnažím se je dohnat. Z nějakého důvodu mám pocit, že by byla chyba je vyrušovat.
Al chybí. Nevidím ho v ložnici, a ani nikde jinde, že by šel směrem k Jámě. Možná už je tam.
Přejela jsem si prsty po vlasech a svázala do drdolu. Podívám se na mé oblečení – jsem zakrytá? Kalhoty mám těsné a jde mi vidět klíční kost. Nechtějí to schvalovat.
Koho zajímá, jestli to schvalují? Semknu čelist. Tohle je teď má frakce. Tohle je oblečení, které nosí má frakce. Musím zastavit před končící chodbou.
Shluky rodin stojí na podlaze Jámy, z nichž je většina Dauntlesských rodin s rozenými Dauntlesskými. Pořád se na mě divně dívají – matka s piercingem v obočí, otec s potetovaným ramenem, rozený s fialovými vlasy, nezávislá rodinná skupina. Všimnu si Drewa a Molly, stojící o samotě v rohu místnosti a potlačím úsměv. Minimálně jejich rodiny nepřišly.
Ale Peterova ano. Stojí vedle vysokého muže s hustým obočím a malé, tiše vyhlížející ženy s červenými vlasy. Ani jeden z rodičů nevypadá jako on. Oba mají černé kalhoty a bílé košile, typické Candorskému oblečení, a jeho otec mluví tak hlasitě, že ho slyším z místa, kde teď stojím. Vědí, co za člověka je jejich syn?
Nebo znovu…co za člověka jsem já?
Na druhé straně místnosti stojí Will s ženou v modrých šatech. Nevypadá dost staře na to, aby byla jeho matka, ale má stejnou vrásku mezi obočím, jakou má on a stejně zlaté vlasy. Jednou mluvil a sestře; možná je to ona.
Vedle něj, Christina objímá ženu v Candorské černé a bílé. Za Christinou stojí mladá dívka, také z Candoru. Její mladší sestra.
Měla bych se obtěžovat hledat v davu mé rodiče? Mohla bych se otočit a jít zpátky do ložnice.
Pak ji uvidím. Máma stojí osamoceně u zábradlí, s rukama sevřenýma před ní. Nikdy nevypadala venku jinak, se svými šedými kalhoty a šedým sakem zapnutým ke krku, vlasy v jednoduchém zkroucení a její klidnou tváří. Vydávám se k ní, slzy se mi derou do očí. Přišla. Přišla za mnou.
Jdu rychleji. Vidí mě, a na chvíli je její výraz prázdný, když neví, kdo jsem. Pak se její oči rozzáří a rozpřáhne ruce. Voní jako mýdlo a prací prostředek.
„Beatrice,“ šeptá. Hladí rukou mé vlasy.
Nebreč, říkám samo sobě. Držím ji, dokud mrkám a snažím se odehnat vlhkost z mých očí, pak se odtáhnu a znovu se na ni podívám. Usmála jsem se se zavřenými rty, stejně jako ona. Pohladí mě po tvářích.
„No, když se na tebe tak dívám,“ říká. „našla ses.“ Pokládá mi ruce na ramena. „Řekni mi, jak se máš.“
„Ty první.“ Staré návyky jsou zpět. Měla bych ji nechat mluvit jako první. Neměla bych nechat konverzaci, aby byla soustředěná na mě příliš dlouho. Měla bych se ujistit, že nic nepotřebuje.
„Dnes je zvláštní příležitost,“ říká. „Přišla jsem za tebou, takže se pojďme bavit hlavně o tobě. Je to můj dárek pro tebe.“
Má nesobecká máma. Neměla by mi dávat dárky, ne po tom, co jsem opustila ji a mého otce. Jdu s ní, směrem k zábradlí s výhledem na propast, s radostí být blízko ní. Minulý týden a půl to bylo více, co jsem si uvědomila lásku. Doma jsme se vzájemně nedotýkali moc často, a někdy jsem viděla držet se za ruce u stolu rodiče, ale to bylo víc než tohle, víc než tady.
„Jen jedna otázka.“ Cítím svůj tep v krku. „Kde je táta? Navštívil Caleba?“
„Aha.“ Zavrtěla hlavou. „Táta musel být v práci.“
Podívám se dolů. „Můžeš mi říct, jestli nechtěl přijít.“
Její oči sledují mou tvář. „Tvůj otec byl v poslední době sobecký. To ale neznamená, že tě nemiluje, slibuju.“
Zírám na ni jako omráčená. Můj táta – sobecký? Více zarážející než jeho označení je to, že to svedla na něj. Nemůžu při pohledu na ni zjistit, jestli je naštvaná. Neočekávám, že se mi to podaří. Ale musí být; pokud ho nazývá sobeckým, musí se zlobit.
„Co Caleb?“ říkám. „Navštívíš ho později?“
„Kéž bych mohla,“ říká, „ale Eruditská frakce zakázala Abnegationským vstupovat do jejich areálu. Jestli bych to zkusila, byla bych z něj vyvedena.“
„Cože?“ říkám. „To je hrozné. Proč by to dělali?“
„Napětí mezi našimi frakcemi jsou větší, než kdy jindy,“ říká. „Přála bych si, aby to tak nebylo, ale je toho velmi málo, co bych mohla udělat.“
Vzpomenu si na Caleba, jak stojí mezi Erudovanými, v davu hledá svou matku, a cítím bodnutí v břiše. Část mě je stále naštvaná s jeho držením tolik tajemství, ale nechci mu ublížit.
„To je hrozné,“ opakuji, Dívám se směrem k propasti.
U zábradlí stojí osamoceně Čtyřka. Ačkoli už není nováček, většina Dauntlesských používá tento den k setkání s jejich rodinami. Buď ho jeho rodina nemá ráda, aby přišla, nebo nebyl původně z Dauntlessu. Z které frakce mohl přijít?
„To je jeden z mých trenérů.“ Přikláním se k ní blíž a říkám, „Trochu nahání strach.“
„Je pěkný,“ říká.
Zjistím, že jsem bez přemýšlení přikývla. Zasměje se a zvedá ruku z mých ramen. Chci jít raději pryč od něj, ale když chci navrhnout, že bychom šly někam jinam, podívá se přes rameno.
Jeho oči se rozšíří při pohledu na mou matku. Podává mu ruku.
„Zdravím. Mé jméno je Natalie,“ říká. „Jsem matka Beatrice.“
Nikdy jsem neviděla mou mámu, aby si s někým podala ruku. Čtyřka podává svou ruku do její, vypadá ztuhle, a dvakrát si s ní potřese. Gesto vypadá nepřirozeně pro oba z nich. Ne, Čtyřka se nenarodil v Dauntlessu, pokud nepotřese rukou snadno.
„Čtyřka,“ říká. „Je hezké, že vás poznávám.“
„Čtyřka,“ zopakuje máma a usměje se. „To je přezdívka?“
„Ano.“ Nerozvádí to dál. Jaké je jeho opravdové jméno? „Vaše dcera je na tom dobře. Dohlížel jsem na její trénink.“
Odkdy „dohled“ zahrnuje vrhání nožů a seřvání mě při každé příležitosti?
„To ráda slyším,“ říká. „Vím pár věcí o Dauntlesském zahájení a bála jsem se o ni.“
Dívá se na mě, jeho oči směřují od nosu, přes ústa až k bradě. Pak říká, „Neměla byste si dělat starosti.“
Nemůžu udržet teplo, které se řítí do mých tváří. Doufám, že to nejde vidět.
Uklidňuje ji jenom, protože je to má máma nebo opravdu věří, že jsem schopna to udělat? A co znamenal ten pohled?
Nakloní hlavu. „Připadáte mi z nějakého důvodu povědomý, Čtyřko.“
„Nedovedu si představit, proč,“ odpoví, jeho hlas zní najednou chladně. „Nemám ve zvyku se stýkat s Abnegationem.“
Máma se zasměje. Má lehký smích, napůl vzduch a napůl zvuk. „Pár lidí to v těchto dnech dělá. Neberte si to osobně.“
Zdá se, že se trochu uklidnil. „No, nechám vás pokračovat ve vašem setkání.“
Máma a já sledujeme, jak odchází. Řev řeky naplňuje mé uši. Možná, že Čtyřka byl jedním z Erudovaných, což by vysvětlovalo, proč nesnáší Abnegation. Nebo možná věří řečem Erudovaných o nás – nich, připomínám si. Ale bylo docela uklidňující říct jí o něm, že dělám dobře, když vím, že on tomu nevěří.
„Je vždycky takový?“ říká.
„Horší.“
„Máš už nějaké přátele?“ ptá se.
„Pár,“ říkám. Podívám se přes rameno k Willovi, Christině a jejich rodinám. Když Christina zachytí můj pohled, pokyne mi s úsměvem, takže se s mámou vydáváme k ní.
Než se dostaneme k Willovi a Christině, krátká, kulatá žena s černo – bílou pruhovanou košilí se dotkne mé ruky. Škubnu, odolám nutkání odehnat ruku pryč.
„Promiňte,“ říká. „Znáte mého syna? Alberta?“
„Alberta?“ zopakuju. „Oh – vy myslíte Ala? Ano, znám ho.“
„Víš, kde bychom ho mohli najít?“ říká, ukazuje na muže za ní. Je vysoký a tlustý jako balvan. Alův otec, zjevně.
„Omlouvám se, neviděla jsem ho už ráno. Možná byste ho měli hledat nahoře?“ Ukážu na skleněný strop nad námi.
„Ach,“ vydechne Alova matka, ovívá si tvář rukou. „Raději bych se znovu o výstup nepokoušela. Málem jsem dostala záchvat paniky, na cestě sem. Proč nejsou podél cest žádné zábradlí? Jste všichni šílení?“
Trochu se pousměju. Před několika týdny jsem brala otázku jako útok, ale teď trávím příliš mnoho času s Candorskými, kteří jsou překvapeni z neohleduplnosti.
„Šílení, ne,“ říkám. „Dauntlesští ano. Pokud ho uvidím, řeknu mu, že ho hledáte.“
Vidím, že má máma se usmívá stejně, jako já. Nereaguje tak, jako ostatní rodiče přeměněných – ohnula krk a dívá se všude kolem sebe na zdi Jámy, strop, na propast. Samozřejmě, že není zvědavá – je z Abnegationu. Zvědavost je jí cizí.
Představuju mámu Willovi, Christině, a Christina mě představuje její mámě a sestře. Ale když mě Will představuje Caře, jeho starší sestře, posílá mi druh zlostného pohledu, který dává jasně najevo a nevztahuje ruku, abych si s ní mohla potřást. Zlostně hledí na mou mámu.
„Nemůžu uvěřit, že se stýkáš s některým z nich, Wille,“ říká.
Moje máma našpulí rty, ale samozřejmě nic neříká.
„Caro,“ říká Will a mračí se. „není třeba být hrubý.“
„Ach, to určitě ne. Víš, kdo je ona?“ ukazuje na mou mámu. „Je manželka člena rady, to je. Nazývá se „dobrovolníkem agentury“, který pomáhá méněcenným. Myslíte si, že nevím, že jen shromažďujete zboží rozesílané vaší vlastní frakci, když jsme nedostali čerstvé jídlo na měsíc, co? Jídlo pro méněcenné, zjistila jsem.“
„Je mi líto,“ říká máma jemně. „Věřím, že se mýlíte.“
„Mýlit se. Ha,“ Cara vyštěkne. „Jsem si jistá, že jste přesně to, co se vám zdá. Frakce „z radosti jde štěstí a dělá dobráky, bez čehokoliv sobeckého v kosti“. Přesně tak.“
„ Takhle s mou mámou mluvit nebudeš,“ říkám, v obličeji jsem rozpálená. Zatnu ruce v pěst. „Neříkej jí další slovo, nebo přísahám, že ti zpřelámu nos.“
„Ustup, Tris,“ říká Will. „Nepraštíš mou sestru.“
„Jo?“ říkám, zvednu obě dvě obočí. „To si myslíš?“
„Ne, to neuděláš.“ Máma se dotkne mého ramene. „No tak, Beatrice. Nechceme obtěžovat kamarádovu sestru.“
Zní to jemně, ale její ruka tiskne mé rameno tak pevně, že skoro křičím bolestí, když mě táhne pryč. Jde se mnou rychle, směrem k jídelně. Těsně před ní zahne ostře doleva, do jedné z temných chodeb, které jsem ještě neprozkoumala.
„Mami,“ říkám. „Mami, jak víš, kde máš jít?“
Zastaví se u zamčených dveří a stojí na špičkách, dívá se na spodní část modré lampy visící ze stropu. O pár vteřin později přikývne a znovu se ke mně otočí.
„Řekla jsem žádné otázky o mně. Myslím to vážně. Jak se máš opravdu, Beatrice? Jaké byly boje? Jak ses umístila?“
„Umístila?“ říkám. „Víš, že jsem bojovala? Víš, že jsem se umístila?“
„Není to přísně tajná informace, jak funguje Dauntlesský zahajovací proces.“
Nevím, jak snadné je zjistit, co dělá jiná frakce při zahájení, ale mám podezření, že to není tak snadné. Pomalu, říkám, „Jsem někde dole, mami.“
„Dobře,“ přikyvuje. „Nikdo se nedívá na příliš dolní části. Nyní, je to velmi důležité, Beatrice: Jaké byly tvé výsledky talentového testu?“
Toriino varování pulzuje v mé hlavě. Nikomu to neříkej. Měla bych ji říct, že můj výsledek byl Abnegation, protože to je to, co Tori zaznamenala v systému.
Dívám se do matčiných očí, které jsou světle zelené a tmavě orámované šmouhou řas. Má linku kolem úst, ale jinak nevypadá na svůj věk. Tyhle linky se dostanou hlouběji, když si brouká. Měla ve zvyku si pobrukovat, když umývala nádobí.
Tohle je má máma.
Můžu jí věřit.
„Byly nerozhodné,“ řekla jsem tiše.
„Myslela jsem si to.“ Povzdechne si. „Mnoho dětí, které byly vychovávány v Abnegationu, obdrží tento druh výsledku. Nevíme proč. Ale musíš být velmi opatrná při další fázi zahájení, Beatrice. Zůstaň uprostřed skupiny, bez ohledu na to, co děláš. Neupozorňuj na sebe. Rozumíš mi?“
„Mami, o co tady jde?“
„Nezajímá mě, jakou frakci sis vybrala,“ říká a pohladí mé tváře. „Jsem tvá matka a chci, abys byla v bezpečí.“
„Je to proto, že jsem –“ začnu říkat, ale tiskne mi ruku k ústům.
„Neříkej to slovo,“ sykne. „Nikdy.“
Takže Tori měla pravdu. Je nebezpečná věc být Odlišná. Nevím stále proč, ani co to znamená.
„Proč?“
Zavrtí hlavou. „To ti nemůžu říct.“
Podívá se přes rameno, kde je světlo z Jámy sotva vidět. Slyším výkřiky a rozhovory, smích a šoupavé kroky. Vůně z jídelny se vznáší před mým nosem, sladká vůně droždí: pečený chleba. Když se otočí ke mně, její čelist je semknutá.
„Je tady něco, co chci, abys udělala,“ říká. „Nemůžu jet navštívit tvého bratra, ale ty můžeš, když je zahájení u konce. Takže chci, abys ho našla a řekla mu o výzkumu simulačního séra. Dobře? Můžeš to pro mě udělat?“
„Ne, pokud mi něco z toho nevysvětlíš, mami!“ Zkřížím ruce. „Chceš, abych se šla na den oběsit do Eruditského areálu, měla bys mi dát lepší důvod!“
„Nemůžu. Omlouvám se.“ Políbí mě na tvář a založí mi pramen vlasů za ucho, který se uvolnil z mého drdolu.
„Je mi jedno, jak před nimi vypadám,“ říkám.
„Nemělo by,“ říká. „Tuším, že jsou připraveni tě sledovat.“
Odchází pryč a já jsem příliš ohromená, než abych ji následovala. Na konci chodby se otočí a řekne, „Dej si kousek dortu za mě, ano? Čokoládový. Je vynikající.“ Usměje se podivným pokřiveným úsměvem a dodává, „Miluju tě, víš.“
A pak je pryč.
Stojím sama v modrém světle vycházející z modré lampy nade mnou, a chápu:
Předtím byla v areálu. Vzpomněla si na tuto chodbu. Ví o zahajovacím procesu.
Moje matka pochází z Dauntlessu.

3 komentářů:

síma řekl(a)...

tak to sem nečekala :D její matka a z dauntlessu?? O_o taky by mě zajímalo odkud je čtyřka-podle mě z Abnegationu :) a díky moc za překlad si rychlík :)

Anonymní řekl(a)...

Rilik
Tuhle knížku prostě zbožňuju :-D Díky za překlad.

Anonymní řekl(a)...

taky miluju tuhle knížku :) ta její máma je super :) díky :)

Okomentovat