http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 14.kapitola

DNES JE DEN před Návštěvním Dnem. Myslím, že Návštěvní Den je něco jako konec světa: Nic na tom nezáleží. Všechno co dělám, se staví na tom. Mohla bych znovu vidět své rodiče. Nebo ne. Co je horší? Nevím.
            Snažím se vytáhnout nohavici nad stehno a udržet těsně nad kolenem. Zamračila jsem se, zírám na mou nohu. Vyboulení svalů zastavuje tkaninu. Nechala jsem nohavici spadnout a dívám s dozadu na zadní stranu stehna. Další svaly jsou venku.
            Udělám krok do strany, takže stojím před zrcadlem. Vidím svaly, které jsem předtím neviděla, jen mé ruce, nohy a břicho. Štípnu se do boku, kde se vrstva tuku mění v křivky. Nic. Rození Dauntlesští ukradli cokoliv měkkého, co mé tělo mělo. To je dobře nebo špatně?
            Alespoň jsem silnější, než jsem byla. Obtáčím si ručník kolem těla a odcházím z dívčí koupelny. Doufám, že nikdo není v ložnici, aby mě viděl v ručníku, ale nemůžu nosit tyhle kalhoty. Když otevírám dveře ložnice, všechna váha klesne do mého žaludku. Peter, Molly, Drew a nějaký další nováček stojí v rohu a směje se. Podívají se, když vcházím a rozhihňají se. Mollyin pohrdavý smích je hlasitější, než ostatních.
            Jdu k mé posteli, snažím se předstírat, že tam nejsou, a hrabu se v šuplíku nad postelí pro oblečení Christiny, které jsem od ní dostala. Jednou rukou popadnu ručník, druhou šaty, vstanu a za mnou je Peter.
            Odskočím zpátky, skoro se praštím hlavou o Christininu postel. Snažím se proklouznout kolem něj, ale zkříží mi cestu, když natáhne ruku na rám postele od Christiny. Mělo mě napadnout, že mě nenechá odejít tak snadno.
            „Copak, že jsi tak hubený, Stiffe?“
            „Nech mě na pokoji.“ Můj hlas je poněkud vyrovnaný.
            „Tohle není Hub, víš. Nikdo nebude následovat Stiffovy rozkazy.“ Jeho oči cestují po mém těle, ale ne chamtivě, jak se muž dívá na ženu, ale krutě, zkoumá všechny vady. Slyším tlukot mého srdce v uších, jak se ostatní přiblíží, tvoří skupinu za Peterem.
            To bude špatné.
            Musím odtud vypadnout.
            Koutkem oka vidím jasnou cestu ke dveřím. Pokud se dokážu rychle skrčit pod Peterovou paží a sprintovat ke dveřím, mohla bych být schopná to udělat.
            „Podívej se na ni,“ říká Molly, zkříží si paže. Ušklíbne se na mě. „Je prakticky dítě,“
            „No, já nevím,“ říká Drew. „Mohla by něco skrývat pod ručníkem. Proč se nepodíváme a uvidíme?“
            Teď. Proklouznu pod Peterovou paží a směřuju ke dveřím. Něco mě štípne a stahuje můj ručník, jak jdu pryč a potom ostře škubne – Peterova ruka, jak shromažďuje ručník do pěsti. Ručník mi vyklouzne z ruky a vzduch je na mé nahé tělo chladný, až vlasy na mém zátylku jsou naježené.
            Vypukne smích a já běžím tak rychle, jak jen můžu, ke dveřím, a držím si šaty blízko těla, abych ho co nejvíce zakryla. Běžím rychle do koupelny, opřu se o dveře a těžce dýchám. Zavřela jsem oči.
            Nezáleží na tom. Je mi to jedno.
            Vzlykání se dere z mých úst, přikryju si ústa rukou a zadržuju to. Nezáleží na tom, co viděli. Zavrtěla jsem hlavou, jako by pohyb naznačoval, že je to pravda.
            S třesoucími se ruky se oblékám. Šaty jsou čistě černé, s výstřihem do véčka, který ukazuje mé tetování na klíční kosti, a sahají až ke kolenům.
            Jakmile jsem se oblékla, nutkání k pláči je pryč, a cítím něco horkého a svíjejícího se v mém žaludku. Chci jim ublížit.
            Zírám na své oči v zrcadle. Chci, tak to udělám.

Nemůžu bojovat v šatech a tak jsem si zašla pro nějaké oblečení do Jámy, předtím, než jsem přišla do tréninkové místnosti na můj poslední zápas. Doufám, že bude s Peterem.
„Hej, kde jsi byla ráno?“ ptá se Christina, když vejdu dovnitř. Šilhám, abych viděla na tabuli přes celou místnost. Prostor vedle mého jména je ještě prázdný – zatím jsem nedostala soupeře.
„Zpozdila jsem se,“ říkám.
Čtyřka stojí před tabulí a zapisuje jméno vedle toho mého. Prosím, nech mě být s Peterem, prosím, prosím…
„Jsi v pohodě, Tris? Vypadáš trochu…,“ říká Al.
„Trochu co?“
Čtyřka se vzdálí od tabule. Jméno vedle jméno je Molly. Není to sice Peter, ale taky dost dobrý.
„Na kraj,“ říká Al.
Můj boj je poslední na seznamu, což znamená, že musím čekat tři zápasy, než se k ní postavím tváří v tvář. Edward a Peter budou bojovat do poslední sekundy – dobře. Edward je jediný, kdo může Petera porazit. Christina bude bojovat s Alem, což znamená, že Al bude ztracen rychle, jako by dělal celý týden.
„Jen klidně na mě, dobře?“ žádá Al Christinu.
„Nic neslibuju,“ odpovídá.
První pár – Will a Myra – stojí proti sobě v aréně. Na chvíli se oba šourají tam a zpět, jeden trhne rukou dopředu a pak zpátky, pak nastane kopání. Na druhé straně místnosti, Čtyřka se opírá o zeď a zívá.
Dívám se na tabuli a snažím se předpovědět výsledek každého zápasu. Už to nebude trvat dlouho. Začnu si kousat nehty a přemýšlím o Molly. Christina s ní prohrála, což znamená, že je dobrá. Má silný úder, ale nepohybuje nohama. Jestli mě nemůže uhodit, nemůže mi ublížit.
Jak se dalo očekávat, další boj mezi Christinou a Alem je rychlý a bezbolestný. Al padá po několika tvrdých úderech do obličeje na zem, a už nevstává, takže Erik kroutí hlavou.
Edward a Peter trvá déle. Ačkoli jsou oba nejlepší bojovníci, rozdíl je mezi nimi patrný. Edward bouchne pěstí do Peterovy čelisti a vzpomínám si, co o něm Will řekl – když mu bylo deset, studoval bojové umění. To je zřejmé. Je rychlejší a chytřejší než Peter.
V době, kdy jsou tři zápasy u konce, jsou mé nehty okousané do kůže a mám hlad na oběd. Jdu do arény, aniž bych se na někoho nebo na něco podívala, s výjimkou středu arény. Některý můj hněv už vyprchal, ale není těžké ho zavolat zpět. Všechno, co musíte udělat, je přemýšlet o tom, jak studený byl vzduch a jak hlasitý byl smích. Podívej se na ni. Je to dítě.
Molly stojí naproti mně.
„Bylo to mateřské znaménko, co jsem viděla na levé půlce tvého zadku?“ říká a culí se. „Bože, jsi bledý, Stiffe.“
Udělá první krok. Jako vždycky.
Molly začíná naproti mně a její váha na mě udeří. Jak se její tělo posune vpřed, vyrazím pěst dopředu, do žaludku, přímo nad její pupek. Předtím, než na mě může dosáhnout svýma rukama, proklouznu kolem ní s rukama nahoru a jsem připravena na její další pokus.
Už se neuculuje. Běží ke mně, jako by se chtěla se mnou poprat, a já uhnu z cesty. Slyším v hlavě hlas Čtyřky, jak mi říká, že nejsilnější zbraní je můj loket. Jen musím najít způsob, jak ho používat.
Zablokuju její další úder mým předloktím. Rána mě píchne, ale sotva si všimnu, že nějaká byla. Drtí zuby a vyjde z ní frustrovaný povzdech, více patřící zvířatům, než lidem. Snaží se nedbale kopnout do mého boku, ale uhnu, a zatímco je její rovnováha ztracená, vrhnu se na ni a všechnu sílu v loktu využiju na její obličej. Hlavou se vrátí zpátky právě včas, a loktem jí odírám bradu.
Udeří mě do žeber a já narážím na stranu, snažím se nadechnout. Je tu něco, co nemá chráněno, vím to. Chci ji udeřit do tváře, ale to možná není chytrý tah. Na chvíli ji pozoruju. Její ruce jsou příliš vysoké; hlídají nos a tváře, takže břicho a žebra jsou vystavena. Molly a já děláme v boji stejnou chybu.
Naše oči se na vteřinu pozorují.
Mým cílem je nízký hák, pod pupík. Má pěst klesá do jejího břicha, rychlý a těžký dech se jí dere z úst, že ho cítím u mého ucha. Jak vzdychne, táhnu nohama pod ní a padá tvrdě k zemi, rozvíří prach do vzduchu. Vytahuju nohu zpět a udeřím ji do žeber, jak jen můžu.
Má máma a táta by nekopali do někoho, kdo by byl na zemi.
Nezajímá mě to.
Kroutí se do klubíčka, aby se ubránila, ale já kopu znovu, a tentokrát do žaludku. Jako dítě. Kopu znovu, tentokrát do obličeje. Krev jí teče z nosu a roztéká se po obličeji. Podívej se na ni. Další kop ji udeří do hrudi. Napřahuju nohu zpět, ale ruce Čtyřky pevně sevřou mé paže a táhnou mě drtivou silou pryč od ní. Dýchám skrz zaťaté zuby a zírám na krev, která barví Mollyinu tvář, barva hluboká a krásná, svým způsobem.
Sténá, a slyším bublání v krku, když jí krev stéká ze rtů.
„Vyhrála jsi,“ zamumlá Čtyřka. „Stačí.“
Utírám si pot z těla. Zírá na mě. Jeho oči jsou příliš široké; vypadají znepokojeně.
„Myslím, že bys měla odejít,“ říká. „Projdi se.“
„Je mi fajn,“ říkám. „Teď jsem v pohodě,“ říkám znovu, tentokrát pro sebe.
Kéž bych mohla říct, že se cítím provinile za to, co jsem udělala.
Necítím.

5 komentářů:

síma řekl(a)...

si super, že to takhle překládáš!! :) tedka jsem si přečetla všechny kapitoly a je to úplně úžasný :D a máš dobrej překlad :) už se nemůžu dočkat další kapitolky :D díky mooc :)

Anonymní řekl(a)...

prosím prosím,prosím, kdy bude další kapitolka? :)

Anonymní řekl(a)...

a mohla bych se zeptat kolik to má kapitol? :) nevím jestli už se na to někdo ptal tak se dyžak předem omlouvám... a eště bych se chtěla zeptat jestli to nemá třeba víc dílů...? :) já vim sem strašně zvědavá :D díky za odpověd :)

Monii řekl(a)...

Teď moc nestíhám, takže se překlad trochu zpozdí. Snažím se učit do školy a zvládat překlad, ale někdy to prostě skloubit dohromady nejde. Kniha má okolo 40 kapitol a ano, další díl vyjde co nevidět - každopádně, uvidím, jak to bude s časem, jestli se pak do dalšího dílu pustím. Nicméně, žádný strach, i když další díl vyjde co nevidět, doba hájení je asi půl roku (než se od vydání knihy objeví na internetu) a to se mezitím pokusím dopřekládat ten díl první. Fakt se omlouvám, ale absolutně nestíhám...

síma řekl(a)...

aha :( to nevadí, dělej jak můžeš ;))

Okomentovat