http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 3.kapitola

PROBUDILA JSEM SE, se zpocenými dlaněmi a pocitem viny v hrudi. Zase sedím na židli v místnosti se zrcadly. Když zakloním hlavu, vidím za sebou Tori. Sevře rty a odstraňuje elektrody z našich hlav. Čekám na ni, až mi něco řekne o testu - že to skončilo nebo že jsem si vedla dobře, i když, jak bych mohla udělat tento test ještě hůř? - ale ona nic neříká, jen mi sundává dráty z čela.
Sedím rovně a otírám si dlaně o kalhoty. Musela jsem udělat něco špatně, i když se to stalo pouze v mé mysli. Je to zvláštní pohled na Toriinu tvář. Neví, jak mi říct, jak hrozný člověk jsem? Přeju si, aby s tím prostě vyšla ven.
"Tohle," říká, "bylo matoucí. Omluv mě, hned jsem zpátky."
Matoucí?
Tisknu si kolena k hrudníku a schovávám tvář. Ráda bych se dala do pláče, protože mi slzy přináší pocit uvolnění, ale nemůžu. Jak se vám nemůže podařit test, když se na něj nesmíte připravit?
Jak minuty ubíhají, cítím se více nervózní. Musím si otřít ruce každých pár sekund, jak se shromažďuje pot, nebo to dělám možná proto, že jsem více klidnější. Co když mi řeknou, že nejsem určena pro žádnou frakci? Musela bych žít na ulici s méněcennými frakcionáři. To nemůžu udělat. Žít s méněcennými není jen žít v bídě a nepohodlí; je to i žít odloučeně od společnosti, odděleně od nejdůležitější věci v životě komunity.
Moje máma mi jednou řekla, že nemůžeme přežít sami, ale i kdybychom mohli, tak bychom to nechtěli. Bez frakce nemáme žádný účel a ani důvod k životu.
Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu takhle myslet. Musím zůstat v klidu.
Konečně se dveře otevřou a Tori vejde do místnosti. Pevně svírám opěrky židle.
"Omlouvám se ti za starosti," říká. Stojí u mých nohou s rukama v kapsách. Vypadá napjatá a bledá.
"Beatrice, tvé výsledky byly nerozhodné," říká. "Většinou každá fáze simulace vyřazuje jednu nebo více frakcí, ale ve tvém případě byly pouze vyloučeny pouze dvě."
Dívám se na ni. "Dvě?" Ptám se. Mé hrdlo je tak pevně sevřené, že sotva můžu mluvit.
"Už jen proto, že jsi ukázala automatickou nechuť pro nůž a vybrané sýry, by tě simulace vedla k odlišné možnosti, že by potvrdila tvé nadání do frakce Amity - mírumilovnost. To se nestalo, což je důvod, proč je Amity venku." Tori se škrábe zezadu na krku. "Normálně simulace postupuje v přímém stylu, takže vyčleňuje jednu frakci od ostatních. Volby, které jsi vytvořila, nepotvrzuje ani Candor - poctivost, která měla být další vyloučenou frakcí a tak jsem musela změnit simulaci na jízdu v autobuse. A tam při naléhání na nepoctivost jsem musela vyloučit Candor." Napůl se usměje. "Nedělej si s tím starosti. Jedině Candor říká pravdu o jediném."
Jeden z uzlů v mé hrudi se uvolní. Možná nejsem hrozný člověk.
"Myslím, že to není tak docela pravda. Lidé, kteří říkají pravdu, patří do Candorské frakce…a Abnegationské," říká. "Což nám přináší problém."
Mé ústa se otevřela dokořán.
"Na jedné straně ses sama vrhla na psa, než aby zaútočil na malou holčičku, což potvrzuje Abnegation…ale na straně druhé, když muž řekl, že pravda ho může zachránit, stále jsi mu to odmítala říct. A to Abnegation nepotvrzuje." Vzdychne. "To, že jsi neběžela od psa, naznačuje Dauntlesskou frakci - odvážnost, ale zase sis nevzala nůž."
Odkašlává si a pokračuje. "Tvé inteligentní chování u psa znamená těsné spojenectví s Eruditskou frakcí. Nemám tušení, co udělat s tvou nerozhodností v první fázi, ale - "
"Počkejte," přerušuju ji. "Takže nemáte ponětí, jaké jsou mé vlohy?"
"Ano a ne. Můj závěr," vysvětluje, "je ten, že jsou to stejné schopnosti pro frakci Abnegationskou, Dauntlesskou a Eruditskou. Lidé, kteří mají tento druh výsledku…" Podívá se přes rameno, jako by očekávala, že se někdo objeví za ní. "…se nazývají…Odlišní." Řekla to poslední slovo tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet a za chvílí se jí vrací ustaraný výraz. Chodí po boku židle a naklání se blízko mě.
"Beatrice," říká, "za žádných okolností bys tyto informace neměla s nikým sdílet. Je to velmi důležité."
"Neměli bychom sdělovat své výsledky," přikývla jsem. "Vím to."
"Ne." Tori klečí vedle židle a ruce pokládá na opěrku. Naše obličeje jsou pár centimetrů od sebe. "Tohle je jiné. Nechci tím říct, že by ses o ně neměla podělit teď. Myslím tím, že by ses o tom neměla podělit s nikým, nikdy, bez ohledu na to, co se stane. Odlišnost je velmi nebezpečná. Rozumíš mi?"
Nerozumím - jak by mohly být nejednoznačné výsledky testů nebezpečné? - ale stále přikyvuju. Stejně se s nikým o výsledcích testů nechci dělit.
"Dobře." Dávám pryč ruce z opěrek a vstávám. Cítím se nestabilní.
"Navrhuji," říká Tori, "že půjdeš domů. Máš hodně co přemýšlet a čekání s ostatními využít nemůžeš."
"Musím říct mému bratrovi, kam jdu."
"Půjdu mu to říct."
Dotýkám se mého čela a divám se na podlahu, když odcházím z místnosti. Nemůžu se podívat do jejích očí. Nesnesu, že mám přemýšlet o zítřejším Výběrovém Obřadu.
Nyní je to moje volba, bez ohledu na to, co říká test.
Abnegation. Dauntless. Erudite.
Odlišná.
Rozhodla jsem se nejet autobusem. Když se dostanu domů dřív, můj otec si toho všimne, když přijde domů, a já mu budu muset vysvětlit, co se stalo. Místo toho jdu pěšky. Měla bych ještě zajít za Calebem, před tím, než se o něčem zmíní před rodiči, ale Caleb to dokáže udržet v tajnosti.
Jdu ve středu cesty. Autobusy mají tendenci jet blízko chodníku, takže je to bezpečnější. Někdy na ulici nedaleko svého domu můžu vidět místa, kde dřív bývaly žluté čáry. Teď pro ně nemáme žádné využití, když je tak málo aut. Nepotřebujeme semafory, které navíc visí v některých místech nebezpečně nad silnicí tak, že by se mohly zřítit každou chvíli. Rekonstrukce se pomalu přesouvají po celém městě, které je poskládáno z nových, čistých budov a starých, rozpadajících se. Většina nových budov je u bažiny, kde bývala jezera. Agentura Abnegationských dobrovolníků, kde pracuje moje matka, je zodpovědná za většinu těchto rekonstrukcí.
Když se podívám na Abnegationský životní styl jako outsider, myslím, že je krásný. Když jsem viděla mou rodinu pohybující se v harmonii; když jdeme všichni společně na večeři a všichni pak společně uklízíme, aniž bychom o to byli požádáni; když vidím Caleba, jak pomáhá cizinci v obchodě s potravinami, dopadám v lásce s tímto životem začít od znovu. Je to pouze, když se snažím žít sama, a vím, že mám problém. Nikdy se necítím skutečně.
Ale výběr různé frakce znamená, že opustím mou rodinu. Natrvalo.
Hned za Abnegationem je úsek stavby, kde jsou rozbité chodníky a tudy nyní procházím. Jsou místa, kde jsou silnice zcela zničené a odhalují kanalizace a prázdné podchody, takže musím být opatrná, abych se vyhnula místům, která páchnou od odpadních vod a smetí, ale když na ně narazím, musím si zacpat nos.
To je místo, kde žijí méněcenní frakcionáři. Protože se jim nepodařilo dokončit Výběrový Obřad bez ohledu na frakci, rozhodli se žít v chudobě a dělají práci, kterou nikdo nechce dělat. Jsou údržbáři, stavební dělníci, popeláři, vyrábějí látky, spravují vlaky a řídí autobusy. Na oplátku, za jejich práci, dostávají jídlo a oblečení, ale moje matka říká, že stěží vystačí na jednoho.
Vidím jednoho méněcenného muže, který stojí na rohu přede mnou. Má na sobě otrhané hnědé oblečení a povislou kůži na čelisti. Upírá na mě pohled a já od něj taky nemůžu odtrhnout oči.
"Promiň," říká. Jeho hlas je ochraptělý. "Máš něco, co bych mohl sníst?"
Cítím knedlík v krku. Přísný hlas v mé hlavě říká, Uhni pohledem a jdi pryč.
Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla bych mít strach z toho muže. On potřebuje pomoct a já jsem mu měla pomoct.
"Ehm…ano," řekla jsem. Sahám do tašky. Můj otec říká, že jídlo v tašce tam je vždy přesně z tohoto důvodu. Nabízím mu malý sáček sušených plátků jablek.
Sáhne pro sáček, ale místo toho, aby si ho vzal, sevře ruku kolem mého zápěstí. Usměje se na mě. Má mezeru mezi předními zuby.
"Srdíčko, nemáš hezké oči," říká. "Je to škoda, zbytek z tebe je tak krásná."
Srdce mi buší. Chci dát ruku zpět, ale sevření ještě zesílí. Cítím něco ostrého a nepříjemného na jeho dechu.
"Vypadáš trochu mladě na to, abys chodila sama, drahá," říká.
Přestávám škubat rukou a stavím se rovně. Vím, že vypadám mladší, než jsem, to mi nikdo nemusí připomínat.
"Jsem starší, než vypadám," odpovídám. "Je mi šestnáct."
Roztáhl rty a odhalil šedou stoličku s tmavou dírou na straně. Nemůžu posoudit, jestli se usmívá nebo šklebí. "Není pro vás dnes zvláštní den? Den předtím, než si vybereš?"
"Pusť mě," říkám. V uších slyším, jak mi píská. Můj hlas zní jasně a tvrdě - neočekávala jsem, že to uslyším. Mám pocit, že nepatří ke mně.
Jsem připravena. Vím, co mám udělat. Vidím obrázek v mé mysli. Přenáším loket dozadu a udeřím ho. Vidím, jak sáček jablek dopadá na zem. Slyším, jak běžím. Jsem připravena jednat.
Ale pak se mi uvolní zápěstí, vezme jablka a říká, "Vyber si moudře, holčičko."

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

ajooo ty jsi tady :-D ale blogspot je na houby, v tom se nevyznám :D jen tak mimochodem, to píšeš ty? protože jestli jo, tak si to přečtu, ale jestli je to jenom úryvek z nějaký knížky tak na to kašlu :D

Tvoje parádně šílenéé aff Barušeee :D

Monii řekl(a)...

To není žádný úryvek z knížky, překládám ji :D... Od mého psaní jsem upustila, hned potom, co přestal být čas.. :D V blogspotu se vyznáš hned.. :D Je to hlavně lepší pro mě, protože je tady víc možností v nastavení atd.. :D

Okomentovat