Forbidden - 4.kapitola (2/3)

Další část 4. kapitoly. Předchozí naleznete tady.

„Chtěl bys, abych šla já?“ zeptám se tiše.

     Jeho tváře okamžitě zčervenají. „Samozřejmě že ne! Nemůžu – nemůžu to vyřešit takhle – “

     „Já vím,“ zařadím rychle zpátečku. „Vím, že nemůžeš.“

     Projde kolem mě, překročí práh kanceláře a mluví sotva slyšitelně. „Pořád – pořád žádné štěstí?“

     „Ne. Předpokládám, že mohla uvíznout v zácpě. Může být kdekoliv, opravdu.“

     Slyším, jak Lochan podrážděně vydechne. „Podívejte, jsem si jistý, že by je učitelka nenechala odejít s někým cizím. A-ale musíte pochopit, že v tuto chvíli jsou ty děti pohřešované. Takže si myslím, že nejlepší by bylo, kdybyste zavolala řediteli nebo jeho zástupci nebo – nebo někomu, kdo může pomoci. Chystáme se informovat policii, a oni budou chtít pravděpodobně mluvit s lidmi, kteří tuto školu řídí.“

     Na chodbě, z dohledu platinové blondýny, se zničeně opřu o zeď a hřbetem ruky si přitisknu ústa. Policie znamená úřady. Úřady znamenají sociální služby. Lochan si opravdu musí myslet, že byl Tiffin a Willa uneseni, když je ochotný riskovat jejich zapojení.

     Začínám se cítit čím dál více roztřeseně, takže jdu a sednu si na schody. Nechápu, jak se může Lochan vydržet ovládat a být rozumný, dokud si nevšimnu vlhké skvrny potu na zadní straně košile a rostoucího třesu v rukou. Chci vstát a chytit je, říct mu, že všechno bude v pořádku. I když nevím, jestli bude.

     Ředitel, statný, prošedivělý muž, dorazí ve stejnou dobu jako slečna Piercová – Willina učitelka. Ukázalo se, že čekala přes půl hodiny s oběma dětmi na nějakou dámu, Sandru, která měla příkaz děti odvézt.

      „Ale nepochybně jste dostali příjmení, ne?“ ptá se Lochan podruhé.

      „Samozřejmě že máme záznamy o rodičích nebo zákonných zástupcích nebo chůvách. Ale jediný kontakt, který byl vždy uveden u Tiffina a Willy, bylo matčino jméno a telefon domů,“ říká slečna Pierceová, vyzáblá žena s narůžovělými tvářemi. „A i přes všechny naše snahy jsme se nemohli spojit. Takže když ta dáma přišla a řekla, že je rodinný přítel a že byla požádána, aby děti vyzvedla, nebyl důvod jí nevěřit.“

     Vidím, jak jsou Lochanovy ruce za zády sevřené v pěst. „Bez pochyby, kontrolování, s kým chodí děti domů, je součástí vaší práce!“ začíná ztrácet nervy: jeho vztek už začíná pomalu vyplouvat na povrch.

     „Myslela jsem si, že součástí rodičovské práce je vyzvedávat své děti včas,“ odsekne šlečna Pierceová, dotčená, a já chci najednou vzít její hlavu a praštit s ní proti hlavě platinové blondýny a začít křičet, že si neuvědomují, že zatímco oni tam stojí a jednají nesebekriticky a hádají se, kdo za to může, může být nějaký pedofil rychle pryč s mým malým bráškou a sestřičkou.

     „Zatímco se tady všechno tohle děje, kde jsou rodiče?“ přerušuje ředitel všechny. „Proč tady máme jenom sourozence?“

     Dech se mi zasekne v krku.

     „Naše máma je teď nemocná,“ říká Lochan, a i když přichází s touhle dobře nacvičenou replikou, jde vidět, že jen těžce udržuje svůj klidný hlas.

     „Příliš nemocná na to, aby sešla cestu dolů a přišla na to, co se stalo s jejími dětmi?“ ptá se slečna Pierceová.

     Nastupuje ticho. Lochan zírá na učitelku, jeho ramena rychle stoupají a klesají. Nereaguj, žádám ho tiše, tisknu klouby prstů ke svým rtům.

     „No, podívejte se, myslím, že bychom měli upozornit příslušné orgány,“ říká teď ředitel. „Jsem si jistý, že se jedná o planý poplach, ale samozřejmě se musíme ubezpečit.“

     Lochan se vzdaluje a zatahá se za vlasy v charakteristickém gestu krajní nouze.

     „Dobře. Ano, samozřejmě. Ale můžete nám dát vteřinku?“

     Oddaluje se od dveří kanceláře a zrychluje.

     „Mayo, chtějí zavolat policii – “ Jeho hlas se třese a obličej se mu leskne potem. „Přijdou k nám domů. Máma – bude muset být zapojena… byla střízlivá?“

     „Nevím. Ale určitě má kocovinu!“

     „Možná – možná bych měl zůstat tady a počkat na policii, zatímco ty půjdeš domů a pokusíš se ji dát dohromady. Schovej všechny flašky a otevři všechna okna.“ Svírá mi rameno, až to bolí. „Dělej, co můžeš, aby ses zbavila toho zápachu. Řekni, aby brečela, nebo – nebo něco, třeba aby vypadala hystericky, místo – “

     „Lochane, chápu, udělám to. Jdi a zavolej policii. Já se ujistím, že se nikdy nedozví – “

     „Vezmou je pryč a oddělí nás – “ jeho hlas se zlomí.

     „Ne, nevezmou. Lochie, zavolej policii – to je teď důležitější.“

     Ustupuje, dlaněmi si otře nos a ústa, oči vytřeštěné a přikývne. Nikdy jsem ho neviděla takhle vyděšeného. Pak se otočí a chodbou jde zpátky do kanceláře.

     Dám se do běhu, směrem k těžkým dvojitým dveřím na konci chodby. Černé a bílé pruhy lina mi rytmicky mizí pod nohama. Světlé barvy na stěnách se vlní…Náhlý výkřik za mnou je jako by kulka vnikla do mé hrudi.

     „Našli Sandřino číslo!“

     Zastavím se s jednou rukou na dveřích. Lochanova tvář se rozzáří úlevou.

     Když konečně prošli dveřmi školy po trýznivém, desetiminutovém čekání, Tiffin vytváří růžové bubliny, jeho ústa plná žvýkačky a Willa mává lízátkem. „Podívej, co jsem dostala!“

     Obejmu Willu tak pevně, že cítím, jak bije její srdce proti tomu mému. Její vlasy vonící po citrónech mám v obličeji, a jediné, co můžu udělat, je pevně ji sevřít a políbit ji a pokusit se jí držet v náručí. Lochan má jednu ruku kolem Tiffina, zatímco on se kroutí a chichotá v jeho sevření.

     Je jasné, že ani jeden z nich neměl tušení, že něco není v pořádku, a tak jsem se kousla do jazyka, abych se nerozbrečela. Sandra se neukázala jako nic horšího, než starší dáma, chůva jednoho z chlapců z vedlejší třídy. Podle jejích slov, Lily Whitelyová těsně po čtvrté odpoledne, s vysvětlením, že je příliš nemocná na to, jí zavolala, aby vyzvedla děti a zeptala se jí, jestli by nemohla být tak laskavá a vyzvednout je ona. Sandra se ochotně vrátila do školy, vzala Willu a Tiffina a snažila se je odvést zpátky domů. Nedostala se žádné odpovědi, když zazvonila u dveří, a tak nechala vzkaz za dveřmi a odvedla je zpátky do svého domu, čekající na Lilin telefonát.

     Když procházíme dětským hřištěm, držím Tiffina a Willu pevně, každého jednou rukou a snažím se co nejlépe zapojit do žvatlání o jejich nečekaném výletu. Zaslechnu Lochana, jak děkuje Sandře, a vidím ho čmárat jeho telefonní číslo, a říká jí, aby mu zavolala, kdyby ji Lily znovu požádala o „laskavost“ tohoto druhu. Jakmile opustíme školu, Tiffin se snaží z mého sevření uvolnit, hledá něco v bahně na kopnutí a chce s tím kličkovat s tím dolů ulicí. Říkám mu, že s ním budu půlhodiny hrát lodě, když se mě bude držet celou cestu domů. Překvapivě souhlasí, pověsí se mi na ruku, takže hrozí, že budu mít vykloubené rameno, ale je mi to jedno. Dokud se bude držet mé ruky, nezajímá mě to.

     Celou cestu domů následujeme Lochana. Rychle kráčí dopředu a něco mi brání v tom, abych se ho pokusila dohnat. Tiffin a Willa nevypadají, že by proti tomu něco měli; mají stále plno historek o PlayStationu, který dostali k vyzkoušení. Začnu mluvit o nebezpečí cizího člověka, ale dozvím se, že je třeba Calumova chůva vyzvedla už několikrát.

     Jakmile přijdeme domů, Tiffin a Willa si všimnou mámy, která je pořád napůl v bezvědomí na gauči. Se zavýsknutím běží k ní, velmi potěšeni tím, že ji pro změnu našli doma a jejich vtípky ze sebe můžou chrlit znovu. Máma se odkryje, posadí a zasměje se, pevně je obejme. „Moji malí králíčci,“ říká.

     „Bavili jste se? Celý den se mi po vás stýskalo.“

     Stojím ve dveřích, jejich ostrý okraj se mi zařezává do ramena, sleduju tuto malou scénu, která se jinak odvíjí v tichu. Tiffin předvádí své dovednosti v žonglování s nějakými starými tenisovými míčky a Willa se pokouší zaujmout mámu ve hře Hádej kdo?. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že Lochan zmizel nahoře v okamžiku, kdy jsme vstoupili do domu. Odcházím z obýváku, naprosto vyčerpaná, a pomalu vyjdu schody. Hudba ječící z podkroví mě ujišťuje, že alespoň třetí dítě je doma bez problémů. Jdu do svého pokoje, shodím ze sebe sako a kravatu, z nohou skopnu boty a vyčerpaně padnu na postel.

     Musela jsem usnout, protože když slyším Tiffina křičet „Večeře!“, sedím na posteli a zjišťuju, že do malé místnosti dopadá soumrak. Shrábnu si z očí vlasy a pomalu jdu dolů.

     Atmosféra v kuchyni je nepříjemná. Máma je přeměněná v motýla – jemná sukně, volné rukávy a světlé, vzorkované barvy. Osprchovala se a umyla si vlasy – zřejmě se vzpamatovala z dřívějšího záchvatu chřipky. Její těžký make-up jasně dává najevo, že dnes večer nebude sledovat *EastEnders. Uvařila nějaké fazole a salám, do kterých Kit pohrdavě rýpá vidličkou. Tiffin a Willa sedí vedle sebe, kývají nohama a snaží se kopat pod stolem, mají čokoládu kolem úst a ignorují nechutnou směs, která je položena před nimi.

     „Tohle není jídlo.“ Kit má hlavu opřenou o ruku, mračí se na svůj talíř, honí po něm kousky salámu. „Můžu jít ven?“

     „Prostě zmlkni a jez,“ vyštěkne Lochan neobvykle, sáhne do skříňky pro sklenice.

*EastEnders - britský televizní seriál na BBC. Zkoumá domácí i profesní život lidí ve smyšlené londýnské čtvrti.