Meg Cabot - Nenasytná

Autor: Meg Cabot

Název: Nenasytná

Série: Nenasytná

Díl: První

Počet stran: 542

Nakladatelství: Knižní klub,

Anotace:

Nikdy neříkejte nikdy, a o upírech to platí dvojnásob… Mína Harperová, samostatná, talentovaná, ale zároveň i smutná a díky svému prazvláštnímu daru okamžitě odhalit, jakým způsobem a kdy člověk, který před ní stojí, zemře, dost osamělá, se podílí na vytváření scénáře pro nesmírně úspěšný seriál Nenasytná u jedné newyorské televizní stanice. Jednoho dne jí její neschopná, avšak velmi průbojná a bezohledná kolegyně sdělí, že vedení se rozhodlo seriál obohatit postavou upíra, podobně jako u konkurence. Mína je zděšena, protože její vztah k upírům je mírně řečeno odtažitý. Zanedlouho se však na večírku setkává s naprosto neodolatelným profesorem literatury Lucienem Antonescuem, vysokým, tajuplným brunetem, a od tohoto okamžiku si na nedostatek inspirace, co se upírů týče, rozhodně stěžovat nemůže!

   ******

Všechno to začne tím, kdy Mínu Haperovou zachrání Lucien Antonesciu před netopýry u kostela Sv.Jiří,

když zrovna venčí psa. Do té doby byla Mína zcela obyčejný občan New Yorku, s podivuhodným nadáním - umí poznat, kdy člověk, kterému se podívá do očí, kdy, kde a jak zemře. Píše scénáře pro seriál Nenasytná, a aby se vyrovnali konkurujícímu seriálu, chce po Míně její nová nepříjemná šéfová to, aby do příběhu zapracovala upíry.

Bohužel Mínu nemůže nic připravit na to, co se stane, když se do Luciena tak nějak zamiluje. Lucien ale není jen učitel historie východní Evropy, ale taky upíří Vládce temnot, po jehož hlavě jde ne jeden upír z jeho vlastního druhu, ale taky přísně tajná organizace lovců upírů.

Když se nad tím zamyslím, tak mi připadá, jako bych přidávala recenze pouze upířích knih a ne těch ostatních. Ale když se podívám do své knihovny, tak vidím, že právě většina knih je o upírech.  Nemůžu si ale pomoct, jejich příběhy mě baví.

Překvapilo mě, když jsem zjistila, že Nenasytnou napsala Meg Cabot. Nějak mi přišlo divné, aby psala o upírech, ale abych řekla pravdu, celkem se jí to povedlo. Kniha sice nepatří podle mého názoru k jejím nejlepším dílům, ale rozhodně stojí za povšimnutí. Překvapivé je, že má pouze dva díly, a to mě taky celkem překvapilo, protože autorka má většinou mnohodílné série.

Děj vypráví více postav z příběhu, takže máme možnost nahlédnout každému do hlavy a ujasnit si věci, které nám dříve nebyly jasné, nebo se dozvědět něco nového o postavě. Mně se to tak zdá mnohem lepší, než kdyby příběh vyprávěla pouze Mína. Taky se mi hodně líbí, že začátek každé kapitoly je označen přesným časem, datem a místem, kde se zrovna postava nachází, protože pro mě bylo jednoduší udržet krok s příbehěm.

Mína Harperová mi jako hrdinka k srdci zrovna nepřirostla, protože její chování mě někdy vážné dost vytáčelo, ale když se nad tím zamyslím, možná bych já sama udělala stejná rozhodnutí, jako dělala ona. Míně v životě rozhodně nepomáhá fakt, že ví, jak kdokoli zemře, a to z jediného pohledu do očí. A tato schopnost jí mnohdy přivádí do problémů - jakoby jich už tak neměla dost.

Lucien Antonescu je Kníže temnot, nebo, jestli chcete, Vládce upírů. Jeho chování mé srdce rozhodně nepřimělo zastavovat se nebo bít jako splašené. Neměla jsem ho ráda, i když v příběhu má důležitou roli. Na rozdíl od svého bratra Dimitrije, patří k těm „hodným“, neuznává násilí a upírům zakazuje při krmení zabíjet. A protože tato pravidla v New Yorku někdo porušuje, vydává se to vyřešit a jednou provždy ukončit.

Sexy nelítostný lovec upírů Alaric Wulf je moje nejoblíbenější postava v knize. Milovala jsem scény, ve kterých se objevoval, a kapitoly, které byly vyprávěny z jeho pohledu, jsem měla nejradši. V knize tuto postavu nemůže nikdo jiný překonat. Nejvíce se mi líbilo jeho první setkání s Mínou a jejím bratrem Jonem, protože jsem si dokázala živě představit, jak šíleně to celé muselo vypadat. Ale i ostatní scény, kde byl on, mě nesmírně bavily.

 Holtzman sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl odtamtud jedinou věc, která Alarica děsila víc, než smečka upíru v rauši, vyvolaném pachem čerstvé lidské krve.

Byla to Příručka Palatinské gardy.

                                                                             str. 174

Knížka  se mi líbila, ale když jsem si četla ostatní názory, tak jsem buhužel jedna z mála. I když u mě platí, že ať už čtu jakoukoliv knihu od Meg Cabot, tak se mi zpravidla líbí. Série se nebude líbit každému, ale za přečtení určitě stojí.

Konec knihy mě vážně zaujal, líbilo se mi, jak to dopadlo, a o to více se těším na druhý (závěrečný) díl, který nese název Příliš velké sousto.

Mnoha lidem se nelíbí česká obálka knihy a mají radši ty zahraniční. Mně ale vyhovuje a jsem s ní spokojená. Pro porovnání přidávám  americkou a slovenskou obálku knihy, a sami můžete posoudit, která se vám líbí nejvíce.