Forbidden - 4.kapitola (1/3)

KAPITOLA ČTYŘI

Maya

„Kdy se chystáš mě představi?“ ptá se mě Francie žalostně. Z naší obvyklé pozice na nízké cihlové zdi daleko na opačném konci hřiště, následuje můj pohled na osamělou postavu, která sedí shrbená na schodech mimo vědeckou budovu. „Je pořád volný?“

     „Říkala jsem ti milionkrát: nemá rád lidi,“ odpovídám stručně. Podívám se na ni. Vyzařuje z ní jakýsi druh neklidné energie, chuť do života, který přichází přirozeně s tím, že je extrovert. Zkouším si ji představit, jak jde ven s mým bratrem, což je naprosto nemožné. „Jak můžeš vědět, že se ti bude líbit?“

     „Protože je kurevsky sexy!“ vykřikne Francie procítěně.

     S úsměvem zavrtím hlavou. „Ale vy dva nemáte nic společného.“

     „Co to znamená?“ najednou vypadá ublíženě.

     „S nikým nemá nic společného,“ rychle ji uklidním. „Je prostě jiný. On – on vážně s lidmi nemluví.“

     Francie pohodí vlasy dozadu. „Jo, to jsem slyšela. Zamlklý jak peklo. Je to deprese?“

     „Ne.“ Hraju si s pramínkem vlasů. „V loňském roce navštěvoval školního poradce, ale byla to jenom ztráta času. Doma mluví. Jenom ne s lidmi, které nezná, ne s lidmi mimo rodinu.“

     „Tak co? Jenom se stydí.“

     Pochybovačně povzdychnu. „To je slabé slovo.“

     „On se má za co stydět?“ ptá se Francie. „Myslím tím, podíval se na sebe v poslední době do zrcadla?“

     „Nechová se takhle jenom mezi holkami,“ snažím se vysvětlit. „Takhle se chová s každým. Ani neodpovídá na žádné otázky ve třídě – je to jako fobie.“ Francie nevěřícně vypískne. „Bože, byl vždycky takový?“

     „Nevím.“ Přestanu si na chvíli hrát s vlasy a zamyslím se. „Když jsme byli malí, byli jsme jako dvojčata. Jsme od sebe jenom třináct měsíců, takže si stejně všichni mysleli, že dvojčata jsme. Dělali jsme všechno spolu. Tím myslím, vážně všechno. Jednou jsem měla angínu a nemohla jít do školy. Táta mě tam poslal a já celý den brečela. Měli jsme svůj vlastní tajný jazyk. Někdy, když si šli máma s tátou navzájem po krku, předstírali jsme, že neumíme mluvit anglicky, tak jsme s nikým nemluvili, jenom spolu. Ve škole jsme se dostávat do problémů. Říkali, že jsme odmítli navazovat kontakt, že nemáme žádné přátele. Ale mýlili se. Měli jsme sebe. Byl to můj nejlepší přítel na světě. A pořád jím je.“

 ***

     Přicházím do domu plného ticha. V předsíni nejsou žádné batohy ani saka. Možná je vzala do parku, doufám. Málem se začnu smát. Kdy se tohle naposledy stalo? Jdu do kuchyně –netknuté hrnky, přetékající popelníky a scvrklé cereálie na dně misky. Mléko, chleba a máslo stále ležící na stole, Kitův nedotčený toast mě pozoruje vyčítavým pohledem. Na zemi Tiffinův zapomenutý batoh. Willina opuštěná kravata…Zvuk z obýváku mě vyzve k tomu, abych se otočila na patě. Jdu zpátky do chodby a všímám si, že sluneční paprsky upozorňují na zaprášené povrchy. Najdu mamku smutně se na mě dívající zpod Williny peřiny na gauči, navlhčeným hadříkem chladící si čelo.

     Zírám na ni. „Co se stalo?“

     „Myslím, že mám střevní chřipku, zlatíčko. Hrozně mi buší v hlavě a celý den jsem zvracela.“

     „Děti…“ začnu.

     Její tvář je nejasná, ale pak se znovu rozsvítí, jako třepotající zápalka ve tmě. „Jsou ve škole, zlato, neboj se. Odvedla jsem je tam ráno – to mi bylo dobře. Teprve po obědě mi začalo být – “

     „Mami…“ cítím, jak můj hlas začíná stoupat. „Je půl páté!“

     „Já vím, zlato. Za minutu vstanu.“

     „Měla jsi je vyzvednout!“ Teď už křičím. „Skončili o půl čtvrté, pamatuješ?“

     Máma se na mě podívá příšerným, nekončícím pohledem. „Nemělas to být ty nebo Lochan?“

     „Dnes je úterý! Máš volno! Když máš volno, vždycky pro ně jdeš!“

     Máma zavře oči a trochu zasténá, snažící se vyvolat soucit. Chci ji udeřit. Místo toho sáhnu po telefonu. Vypnula vyzvánění, ale na záznamníku je malé červené světlo, které vyčítavě bliká. Čtyři zprávy ze St Luke‘s, poslední strohý a rozzlobený, což naznačuje, že to není poprvé, co se paní Whitelová velmi opozdila. Okamžitě mačkám tlačítko zpětného volání, vztek buší proti mým žebrům.

     Tiffin a Willa budou vyděšení. Budou si myslet, že je opustila, že odešla, jako takhle stále vyhrožuje, když pije.

     Když se dovolám k sekretářce, začnu ze sebe vyhrkávat omluvy. Rychle mě přeruší, „Drahoušku, neměla by to být vaše máma, co bude volat?“

     „Naší mámě není dobře,“ říkám rychle. „Ale teď odcházím a budu tam do deseti minut. Prosím, řekněte Wille a Tiffinovi, že přijdu. Prosím, prosím, jen jim řekněte, že máma je v pořádku a že pro ně přijde Maya.

     „No, obávám se, že už tady nejsou.“ Sekretářka zní zaraženě. „Před půl hodinou je vyzvedla paní na hlídání.“

     Podlomí se mi kolena. Klesnu dolů na opěradlo křesla. Moje tělo je ochablé, že jsem málem upustila telefon. „Nemáme paní na hlídání.“

     „Oh – “

     „Kdo to byl? Jak vypadala? Musela vám dát jméno!“

     „Slečna Pierceová ví, kdo to byl. Učitelé nenechají děti jít jen tak s kdekým.“ Znovu vyrovnaný hlas, spojený s obranou v něm.

     „Musím mluvit se slečnou Pierceovou.“ Můj hlas se třese s obtížně kontrolovaným klidem.

     „Obávám se, že slečna Piercová odešla, když byly všechny děti vyzvednuty. Můžu se jí pokusit dovolat na telefon…“

     Můžu jen těžce dýchat. „Prosím, zeptejte se jí, jestli by se nemohla okamžitě vrátit zpátky do školy. Setkám se s ní tam.“

     Zavěsím a doslova se třesu. Máma odkryje hadr z jejího obličeje a říká, „Drahoušku, zníš rozrušeně. Je všechno v pořádku?“

     Proběhnu chodbou, nazuju si boty, popadnu klíče, mobil a stisknu tlačítko rychlého vytáčení, jak se vyřítím z domu. Odpoví na třetí zvonění.

     „Co se stalo?“

     V pozadí slyším smích a posmívání, ztrácející se, jak odchází z jeho mimoškolního zasedání třídy. Celou dobu máme oba své mobily zapnuté. Ví, že během školy bych mu volala pouze v případě nouze.

     Vyhrknu události posledních pěti minut. „Teď jsem na cestě do školy.“ Kamion na mě zatroubí, když pádím přes hlavní cestu.

     „Sejdeme se tam,“ říká.

 ***

Když dorazím do St Luke‘s, brány jsou zavřené. Začnu vrážet a kopat do nich, dokud se nade mnou správce neslituje a nepřijde je otevřít. „Klídek,“ říká. „Co všechna ta panika?“ Ignoruju ho, běžím ke školním dveřím a bouchnu do nich. Pobíhám a kymácím se podél zářivek osvětlující chodbu, která je zbavena chaosu plného dětí, vypadá děsivě a bizarně. Na druhém konci spatřím Lochana, mluvící se sekretářkou. Taky musel celou cestu běžet. Díky Bohu, díky Bohu. Lochan bude vědět, co dělat.

     Nezaznamenal můj příchod, a tak zpomalím do důstojné chůze, narovnám si oblečení, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Tvrdě jsem se tohle učila, prostřednictvím různých jednání s úřady, že pokud se začnete rozčilovat nebo vztekat, jednají s vámi jako s dítětem a žádají si mluvit s vašimi rodiči. Lochan pracoval tvrdě na umění objevit klid a být schopný řeči v těchto situacích, ale já si příliš dobře uvědomuju, jaký to je pro něj boj. Když se blížím, všímám si, že se jeho ruce nezvladatelně třesou po stranách.

     „Slečna P-Pierceová byla jediná, kdo je viděl odcházet?“ ptá se. Vidím, jak má sílu přinutit se dívat se do očí sekretářky.

     „Správně,“ říká děsně platinová blondýna, kterou jsem vždycky opovrhovala. „A slečna Pierceová by nikdy – “

     „Ale rozhodně – rozhodně tu není nějaké další číslo, na kterém byste ji mohla zastihnout?“ jeho hlas je jasný a pevný.

    Nikdo kromě mě nemůže zaznamenat jeho jemný třes.

    „Říkala jsem vám – pokoušela jsem se. Její mobil je vypnutý. Ale jak jsem řekla, nechala jsem jí zprávu u ní doma na záznamníku – “

     „Prosím, mohla byste zkoušet zastihnout ji na telefonu?“

     Sekretářka něco zamumlá a zmizí zpět do své kanceláře. Dotknu se Lochanovy ruky. Nadskočí, jako by ho postřelili, a pod klidným zevnějškem vidím, že se hroutí taky.

     „Pořád mluví o paní na hlídání,“ říká mi přerývavě, popadne mě za ruku a couvá na chodbu. „Říkala ti máma někdy o tom, že by platila někomu za to, že je bude přivádět?“

    „Ne!“

    „Kde teď je?“

    „Leží na gauči s hadrem přes obličej,“ zašeptám. „Když jsem se zeptala, kde je Tiffin a Willa, řekla, že byla řada na nás, abychom je vyzvedli!“

     Lochan ztěžka dýchá. Vidím rychlé zvedání a klesání jeho hrudi pod školní košilí. Nemá batoh ani sako a sundal si kravatu. Na chvíli si uvědomuju, že se snaží zakrýt fakt, že je školák.

     „Jsem si jistý, že je to nějaké nedorozumění,“ říká, optimismus zoufale se plazící do jeho hlasu. „Nějaký rodič musel přijít pozdě a vyzvedl je. Všechno je v pořádku. Vyřešíme to, Mayo. Dobře?“ zmáčkne mé ruce a napjatě se usměje.

     Přikývnu, přinutím se nadechnout. „Dobře.“

     „Raději bych šel zpátky a promluvil si – “

Omlouvám se za tu dobu, než zveřejním takovou krátkou část, ale teď toho mám vážně strašně hodně a vůbec nestíhám.