Forbidden - 3. kapitola

KAPITOLA TŘI

Lochan

Naše matka vypadá v šedém ostrém ranním světle vyčerpaně. V jedné ruce drží hrnek kávy a v druhé cigaretu. Její odbarvené vlasy jsou celé rozcuchané a její rozmazané linky stekly do černých kruhů pod, krví podlitýma, očima. Růžový hedvábný župan má oblečený na její skrovné noční košili – její rozcuchaný vzhled značí o tom, že Dave přes minulou noc nezůstal. Ve skutečnosti si ani nepamatuju, že bych je slyšel vejít dovnitř. Výjimečně se vrací domů, kde třísknou hlavními dveřmi, tlumeně se smějí, klíče hodí na podlahu, hlasité zasyčení a více úderů, následuje skřehotavý smích, jak se jí snaží odnést na zádech po schodech nahoru. Přesto všechno se už ostatní naučili tvrdě spát, ale já jsem spal vždycky lehce a jejich nesrozumitelné hlasy mě přinutily, abych je vzal na vědomí, i když jsem stisknul víčka a snažil se ignorovat vrčení, pištění a rytmické vrzání lůžka z hlavní ložnice.

     V úterý má máma den volna, což znamená, že pro jednou nachystá snídani a odvede děti do školy. Ale už je dávno tři čtvrtě na osm, Kit se zatím neobjevil, Tiffin snídá ve spodním prádle a Willa nemá žádné čisté ponožky a naříká tento fakt každému, kdo je ochotný ji poslouchat. Přinesu Tiffinovu uniformu a donutím ho, aby se oblékl u stolu, protože máma nevypadá, že by byla schopna udělat něco více, než jen popíjet kávu a z okna kouřit jednu cigaretu za druhou. Maya začne hledat Williny ponožky a přitom slyším její bušení na Kitovy dveře a křičení o důsledcích další omluvenky.

     Máma dokouří svou poslední cigaretu a přijde si sednout k nám ke stolu, a začne mluvit o plánech na víkend, které vím, že se nikdy neuskuteční. Willa a Tiffin začnou mluvit přes sebe, potěšeni pozorností, jejich snídaně zapomenuty, a já cítím, jak jsou mé svaly napjaté.

     „Do pěti minut musíte odejít z domu a do té doby je třeba ještě sníst snídani.“

     Máma mě chytne za zápěstí, když kolem ní procházím. „Lochie. Lochu, posaď se na chvilku. Nikdy jsem s tebou neměla šanci mluvit. Nikdy jsme neseděli takhle – jako rodina.“

     S obrovským úsilím polykám mou frustraci.

     „Mami, musíme se do školy dostat během patnácti minut a já mám první hodinu test z matematiky.“

     „Och, tak to je vážné!“ stáhne mě na židli vedle sebe a k bradě si dává šálek, který má v ruce.

     „Podívej se na sebe, tak bledý a vystresovaný – pořád studující. Když jsem byla v tvém věku, byla jsem ta nejhezčí holka na škole – všichni kluci se mnou chtěli jít na rande. Šla jsem za školu a celý den strávila v parku s jedním z mých milenců!“ spiklenecky mrkne na Tiffina a Willu, kteří propuknou v záchvat smíchu.

     „Políbila jsi svého kluka na pusu?“ ptá se Tiffin s ďábelským hihňáním.

     „Och ano, a ne jenom na pusu.“ Mrkne na mě, přejíždí si prsty jejími rozcuchanými vlasy a na tváři dívčí úsměv.

     „Fuj!“ Willa houpe nohama pod stolem, vrtí znechuceně hlavou.

     „Olizovala jsi jeho jazyk,“ Tiffin nepolevuje, „jako to dělají v televizi?“

     „Tiffine!“ vyštěknu. „Přestaň být nechutný a dojez tu snídani.“

     Tiffin neochotně zvedne svou lžíci, ale na tváři se mu objeví úsměv, když máma rychle kývne hlavou s uličnickým úsměvem.

     „Aargh, to je příšerné!“ začne dělat dávicí zvuky, když Maya přijde, snažící se Kita přemluvit projít dveřmi.

     „Co je příšerné?“ zeptá se, když Kit mrzutě dopadne na svou židli a jeho hlava dopadne s žuchnutím na stůl.

     „To nechceš vědět,“ začnu rychle, ale Tiffin ji v každém případě zasvětí.

     Maya protáhne obličej. „Máma!“

     „Jo, no, takový krátký příběh, který opravdu odstartoval mou chuť k jídlu,“ odsekne podrážděně Kit.

     „Musíš něco sníst,“ trvá na svém Maya. „Pořád rosteš.“

     „Ne, on neroste, on se zmenšuje!“ propukne Tiffin v hurónský smích.

     „Sklapni, ty malý hovno.“

     „Lochu! Kit mi říká malé hovno!“

     „Posaď se, Mayo,“ říká máma s přeslazeným úsměvem. „Och, podívejme se na vás všechny, tak chytří v těch vašich uniformách. A teď tady máme všichni společně snídani jako rodina!“

     Maya se na ní usměje s pevně sevřenými rty, když maže Kitův toast máslem a dává mu ho na talíř. Nemůžu odejít, dokud nejsou všichni připraveni, protože je tu velká šance, že Kit půjde znovu za školu a máma nechá doma Tiffina a Willu až do pozdního odpoledne. A já se nemůžu zpozdit. Ne kvůli testu…kvůli tomu, že nemůžu být poslední, kdo vejde do třídy.

     „Musíme jít,“ informuju Mayu, která se stále snaží přesvědčit Kita, aby snědl snídani, a on si jen položí hlavu do jeho náručí.

     „Ach jo, proč jsou dnes mí králíčci v takovém spěchu!“ zvolá máma. „Mayo, uvolni trochu svého bratra. Podívej se na něj…“ tře mé rameno, jako by její ruka přes látku mé košile hořela. „Tak napjatý.“

     „Loch má dneska test a my opravdu přijdeme pozdě, pokud se nehneme,“ informuje ji Maya jemně.

     Máma má její druhou ruku stále pevně sevřenou kolem mého zápěstí, což mi brání dostat se ke svému obvyklému šálku kávy.

     „Upřímně, ty nejsi nervózní z toho hloupého testu, co, Lochu? Protože v životě jsou mnohem důležitější věci v životě, víš. Poslední věc, kterou chceš udělat, je stát se pitomcem jako tvůj otec, nos pořád pohřebený v knize, žít jako vandrák, jenom aby dostal ty zbytečné věcičky, jako jsou PhD. A podívejme se, kde ho jeho noblesní vzdělání Cambridge dostalo – mizerný básník, pro Boha! Vydělal by si více peněz zametáním ulic.“ Opovržlivě si odfrkne.

     Kit najednou zvedne hlavu a zeptá se posměšně, „Už někdy Lochan v nějakém testu selhal? Má jenom strach z toho, že přijde pozdě a – “

     Maya vyhrožuje nacpáním toastu do jeho krku. Vyprostím se z máminino sevření, a zmizím z obýváku, sbírám sako, peněženku, klíče, batoh. V předsíni narazím do Mayy a ta mi říká, abych šel napřed, že se ujistí, aby máma vyšla včas s Tiffinem a Willou a Kit že se dostane do školy. Ve vděku ji stisknu paži a pak jdu pryč, běžím dolů prázdnou ulicí.

     Do školy dorazím ještě s pár vteřinovým předstihem. Přede mnou stoupá obrovská betonová budova, její chapadla rozprostřena venku. Do matematiky doběhnu dříve, než učitel promíchá papíry a začne je rozdávat. Po mém půl-mílovém sprintu málem vidím červené skvrny pulzující před mýma očima. Pan Morris se zastaví před mou lavicí a mně se v hrdle zasekne dech.

     „Jsi v pořádku, Lochane? Vypadáš, jako bys právě běžel maraton.“

     Rychle přikývnu a vezmu si od něj papír, aniž bych vzhlédl.

     Test začíná a nastupuje ticho. Miluju testy. Vždycky jsem miloval testy, zkoušky jakéhokoli druhu.

     Tak dlouho, jak píšou. Tak dlouho, jak se věnují celé lekci. Tak dlouho, jak nemusím mluvit nebo vzhlédnout od mé práce, dokud nezazvoní.

     Nevím, kdy to začalo – tohle – ale roste to, dusí se to ve mně, dusí mě to jako jedovatý břečťan. Vyrostl jsem v tom. Vyrostlo to ve mně. My zamlžení na okrajích, stala se beztvará, prosakující, plazící se věc. Někdy se mi podaří rozptýlit sám sebe, přimět se ven z obydlí, přesvědčit sám sebe, že jsem v pořádku. Například doma, s rodinou, můžu být sám sebou, být zase normální. Až do minulé noci. Až do toho nevyhnutelného, co se stalo; až konečně novinky šuškáním pronikly dolů Belmontem, byl Lochan Whitely společensky nešikovný podivín. I když Kit a já jsme spolu doopravdy nikdy nezůstali o samotě, uvědomění, že se za mě stydí, znamená: hrozný, svíravý, skličující pocit v mé hrudi. Jen pomyšlení na to stačí k tomu, aby se podlaha začala pod mou židlí naklánět. Mám pocit, jako bych byl na šikmé ploše, a všechno, co můžu udělat, je spadnout. Vím všechno o tom, jaké to je, být člen rodiny, za kterého se všichni stydí – kolikrát jsem si přál, aby se má matka chovala jinak ve svém věku na veřejnosti, když už ne v soukromí. Je otřesné, stydět se za někoho, na kom vám záleží; užírá vás to. A pokud to necháte, aby vás to užíralo, jestli se vzdáte boje a kapitulujete, nakonec se stud obrátí na nenávist.

     Nechci, aby se za mě Kit styděl. Nechci, aby mě nenáviděl, i když cítím, že někdy já nenávidím jeho. Ale ten rozhozený kluk plný hněvu a rozhořčení je stále můj bratr; je to stále moje rodina.

     Rodina: ta nejdůležitější věc ze všeho. Mí sourozenci mě mohou přivádět k šílenství, ale pořád je to moje krev.

     Jsou všechno, co znám. Moje rodina je já. Jsou můj život. Bez nich bych chodil po zemi sám.

     Zbytek jsou všichni outsideři, cizinci. Nikdy se nezmění na mé kamarády. A i kdyby se jimi stali, jestli bych je našel, nějakým zázrakem, spojení s někým, kdo není má rodina – jak by se mohli vyrovnat těm, kteří mluví mým jazykem a ví, kdo jsem, aniž bych musel něco říct? I kdybych byl schopný potkat jejich oči, i když bych nebyl schopen říct jediné slovo, aniž by slova neprošla mým krkem, neschopna vyjít na povrch, i když by jejich pohled nevypálil díry do mé kůže a donutily by mě chtít běžet tisíce mil, jak bych byl schopný pečovat o ně způsobem, jakým se starám a mé bratry a sestry?

     Zazvoní zvonek, a já jsem první, kdo vstane ze židle. Jak míjím řady a řady žáků, všichni vypadají, že se dívají na mě. Vidím sám sebe už v jejich očích dávno vyobrazený: kluk, který se vždycky schová někde velmi vzadu v každé třídě, který nikdy nemluví, vždycky sedí sám během přestávky na jednom z venkovních schodišť, shrbený nad knihou. Ten kluk, který neví, jak mluvit s lidmi, který zavrtí hlavou, když ho někdo ve třídě vybere, aby mluvil, který chybí vždy, když je nějaký druh referátu. Po všech těch letech se naučili mě nechat být. Když jsem sem poprvé přijel, bylo tu spousta utahování, spousta tlačenice kolem, ale nakonec je to začalo nudit. Občas se nějaký nový žák pokouší navázat rozhovor. A já se snažím, opravdu. Ale když můžete vyslovit pouze jednoslovné odpovědi, když vás váš hlas naprosto zradí, co více můžete udělat? Co více můžou udělat oni? Holky jsou nejhorší, a to hlavně v těchto dnech. Více se snaží, jsou více vytrvalé. Někdy se mě dokonce zeptají, proč vůbec nemluvím – jako bych jim na to mohl odpovědět. Flirtují, pokoušejí se, abych se usmál. Myslí to dobře, ale nechápou to, že jejich pouhá přítomnost se mnou dělá to, že chci umřít.

     Ale dnes, naštěstí, jsem odcházel sám. Za celé dopoledne jsem s nikým nepromluvil. Zahlédnu Mayu na druhé straně jídelny, pohlédne na holky klábosící daleko od ní, a obrátí oči v sloup. Usměju se. Jak vidličkou nabírám má sousta rozbředlého pastýřského koláče, sleduju ji, jak předstírá, že poslouchá její kamarádku, Francii, ale stále udržuje svůj pohled na mě, kňourající obličej mě rozesměje. Její školní bílá košile, o několik velikostí větší, visí přes její šedou sukni, o několik centimetrů příliš krátká. Na nohou má své bílé, šněrovací boty, protože ztratila ty své na přezutí. Nemá ponožky a velká náplast obklopující hromadou modřin je nalepena na jejím odřeném koleně. Její kaštanové vlasy dosahující k jejímu pasu, dlouhé a rovné jako Williny. Pihy pokrývají její lícní kosti, zdůrazňující přirozenou bledost její pleti. I když je vážná, v jejich hluboce modrých očích je vždy záblesk, který nasvědčuje tomu, že se hodlá usmívat. Během loňského roku se změnila z pěkné na krásnou, neobyčejným, decentním, znervózňujícím způsobem.

     Po obědě si beru třídní kopii Romea a Julie, kterou jsem sice četl před lety, a uvelebil jsem se na čtvrtém schodu severního schodiště mimo vědecký blok, který je často používán. Takhle se hromadí mé prázdné hodiny, stejně jako má osamělost. Nechám knihu otevřenou pro případ, že by se někdo přiblížil, ale teď vážně nemám náladu na to, abych si to znovu četl. Místo toho, z místa, kde právě stojím, pozoruju trasu letadla, bílá čára přes hluboce modré nebe. Dívám se na malé letadlo, scvrknuté kvůli vzdálenosti, a obdivuju obrovskou vzdálenost, mezi všemi těmi lidmi na palubě, a mnou.