Divergent - 23.kapitola

TUHLE NOC už zpátky do ložnice nejdu. Spát ve stejné místnosti jako lidé, kteří mě napadli, jenom abych vypadala statečně, by bylo hloupé. Čtyřka spí na podlaze a já v jeho posteli, na dece, vdechuju vůni povlaku polštáře. Voní to jako prací prostředek a něco těžkého, sladkého a výrazně mužského.

            Rytmus jeho dechu se zpomaluje a já se nahnu, abych se podívala, jestli spí. Leží na břiše s jednou rukou kolem hlavy. Jeho oči jsou zavřené, ústa pootevřené. Poprvé, když vypadá tak mladě, jak je, bych ráda věděla, kdo to opravdu je. Kdo to je, když není Dauntless, není instruktor, není Čtyřka, není něco konkrétního?

            Kdokoliv je, mám ho ráda. Je to jednodušší si to přiznat, ve tmě, po to všem, co se stalo. Není sladký nebo něžný nebo laskavý. Ale je chytrý a statečný, a přestože mě zachránil, chová se ke mně, jako bych byla silná. A to je všechno, co potřebuju vědět.

            Dívám se na jeho svaly na zádech, jak se roztahují a smršťují, až usínám.

            Probouzím se do bolesti. Krčím se, když sedím, držím si žebra a jdu k malému zrcadlu na protější straně. Jsem příliš krátká na to, abych se v něm viděla, ale když se postavím na špičky, vidím svou tvář. Dalo se očekávat, že bude na tváři tmavě modrá modřina. Nenávidím myšlenku scházení dolů do jídelny, ale pokyny Čtyřky zůstávají se mnou. Musím napravit mé přátelství. Potřebuju ochranu ze zdánlivé slabosti.

            Svážu si vlasy do culíku na zadní části hlavy. Dveře se otevřou a vejde Čtyřka, ručník v ruce a jeho vlasy lesknoucí se od vody ze sprchy. Cítím vzrušení v břiše, když vidím řadu kůže, která se ukazuje od výšky pasu, jak zvedne ruku na usušení jeho vlasů a donutí mé oči dívat se na jeho obličej.

            „Ahoj,“ říkám. Můj hlas zněl napjatě. Přála bych si, kdyby ne.

            Dotkne se mé tváře pohmožděnými prsty. „Není to tak zlé,“ říká. „Jak je na tom tvá hlava?“

            „Dobře,“ říkám. Lžu – má hlava pulzuje. Otírám prsty přes boule, a bolest na hlavě píchá. Mohlo by to být horší. Mohla bych plavat v řece.

            Každý sval se v mém těle napíná, když jeho ruka klesne na stranu, kde jsem dostala zásah. Dělá to náhodně, ale nemůžu se pohnout.

            „A tvoje strana?“ ptá se tichým hlasem.

            „Jenom bolí, když dýchám.“

            Usměje se. „Nic moc toho nemůžeš udělat.“

            „Peter by pravděpodobně uspořádal večírek, kdybych přestala dýchat.“

            „No,“ říká. „Já bych tam šel jenom, kdyby tam byl dort.“

            Směju se a pak uskočím, když jeho ruka sáhne na můj hrudní koš. Zasune ruku pomalu zpátky, jeho prsty se lehce otřou o mou stranu. Když prsty zvedne, cítím bolest na hrudi. Jakmile tento okamžik skončí, vzpomenu si, co se stalo včera v noci. A chci tady zůstat s ním.

            Trochu přikývne a jde ven.

            „Půjdu napřed,“ říká, když stojíme venku před jídelnou. „Uvidíme se později, Tris.“

            Vejde do dveří a zůstala jsem sama. Včera mi řekl, že si myslel, že budu muset předstírat, že jsem slabá. Už jsem slabá. Opřela jsem se o zeď a přitiskla ruce o mé čelo. Je těžké zhluboka se nadechnout, takže dýchám krátce a mělce. Nemůžu si to dovolit. Napadli by mě, abych se cítila slabě. Nemůžu předstírat, že se jim povedlo ochránit sami sebe, ale nemůžu to nechat, aby se to stalo pravdou.

            Odtáhnu se od stěny a jdu do jídelny bez dalších myšlenek. Pár kroků, a vzpomínám si, že mám vypadat, jako bych se krčila, a tak zpomalím své tempo a držím se blízko podél zdi, držím hlavu dole. Uriah sedí u stolu vedle Willa a Christiny, zvedne ruku, aby na mě zamával. Pak ji spustí dolů.

            Sedám si vedle Willa.

            Al tady není – není nikde.

            Uriah sklouzne na židli vedle mě, pokládá napůl snězený muffin a napůl vypitou sklenici vody na jiný stůl. Na chvíli na mě všichni tři z nich civí.

            „Co se stalo?“ říká Will, jeho hlas tichne.

            Dívám se přes rameno na stůl za naším. Peter tam sedí, jí topinku a něco šeptá Molly. Ruka se mi zatíná o okraj stolu. Chci mu ublížit. Ale teď na to není čas.

            Drew chybí, což znamená, že je stále na ošetřovně. Zlomyslné potěšení se prožene skrz mnou, když na to pomyslím.

            „Peter, Drew…,“ říkám tiše. Držím se mé strany, když se natahuju přes stůl pro toast. Bolí to natáhnout ruku, tak jsem si dovolila svraštit obličej a dokončím tušení. „A…“ polknu. „A Al.“

            „Ach Bože,“ říká Christina, oči se jí rozšíří.

            „Jsi v pořádku?“ ptá se Uriah.

            Peterovy oči najdou mé přes jídelnu a já se musím donutit, abych je odtrhla. To přináší k mým ústům hořkou chuť, abych mu ukázala, že mě děsí, ale musím. Čtyřka má pravdu. Musím udělat všechno proto, aby se ujistil, že jsem si jistá, že nezaútočí znovu.

            „Ani ne,“ říkám.

            Mé oči hoří, ale to není rafinovanost, na rozdíl od škubnutí. Pokrčím rameny. Teď věřím v Toriino varování. Peter, Drew a Al mě byli připraveni shodit do propasti ze žárlivosti – co je tak neuvěřitelného na spáchání vražd Dauntlesskými vůdci?

            Cítím se nesvá, jako bych na sobě měla kůži někoho jiného. Pokud nebudu opatrná, mohla bych zemřít. Nemůžu ani věřit vůdcům mé frakce. Mojí nové rodiny.

            „Ale ty jsi jenom…“ Uriah sevře rty. „To není fér. Tři na jednoho?“

            „A Peter je jediný, kdo je fér. Proto popadl Edwarda ve spánku a probodl mu oko.“ Christina odfrkne a zavrtí hlavou. „Al, taky? Jsi si jistá, Tris?“

            Zírám na můj talíř. Jsem další po Edwardovi. Ale na rozdíl od něj, nehodlám odejít.

            „Jo,“ říkám. „Jsem si jistá.“

            „To musí být zoufalství,“ říká Will. „On se choval…já nevím. Jako někdo jiný. Od chvíle, kdy začala druhá fáze.“

            Pak do jídelny vejde Drew. Poklesnu toastem, a má ústa zůstanou otevřená.

            Nazývat jeho „modřiny“ je slabé slovo. Jeho tvář je oteklá a fialová. Má popraskaný ret a řez se rozbíhá přes jeho obočí. Na cestě k jeho stolu udržuje oči pokleslé, ani se na mě nepodívá. Podívám se přes místnost na Čtyřku. Na tváři má spokojený úsměv, který bych si přála mít i já.

            „To jsi udělala ty?“ zasyčí Will.

            Zavrtím hlavou. „Ne. Někdo – koho jsem neviděla – mě našel těsně předtím, než…“ polknu. Říkat nahlas je to horší, než se zdá. „…mě hodili do propasti.“

            „Oni se tě chystali zabít?“ říká Christina tichým hlasem.

            „Možná. Možná si jen visení nad propastí naplánovali proto, aby mě vyděsili.“ Pokrčím ramenem. „Fungovalo to.“

            Christina se na mě dívá smutným pohledem. Will se jen dívá zlobně na stůl.

            „Musíme něco udělat,“ říká Uriah tichým hlasem.

            „Co? Jako zbít je?“ Christina se zašklebí. „Vypadá to, že o to už bylo postaráno?“

            „Ne. Bolest, která s nimi skoncuje,“ odpoví Uriah. „Musíme je postrkovat dolů po žebříčku. Tak, že dojde k poškození jejich budoucnosti. Trvale.“

            Čtyřka vstává a stojí mezi stoly. Konverzace náhle ustane.

            „Přeměnění. Dneska budeme dělat něco jiného,“ říká.“ „Následujte mě.“

            Vstáváme a Uriah má na čele vrásky. „Buď opatrná,“ říká mi.

            „Neboj se,“ říká Will. „Ochráníme ji.“

            Čtyřka nás vede pryč z jídelny a podél cesty, která obklopuje Jámu. Will je po mé levici, Christina po mé pravici.

            „Nikdy jsem neřekla, že mi to je líto,“ říká Christina tiše. „Za braní vlajky, když jsi ji získala ty. Nevím, co se to se mnou děje.“

            Nevím, jestli je to chytré, abych jí odpustila, nebo není – potom, co mi řekli, když jsem na žebříku vzrostla. Ale máma by mi řekla, že lidé chybují a měla bych k nim být shovívavá. A Čtyřka mi řekla, že bych měla spoléhat na své přátele.

            Nevím, na koho bych měla spoléhat víc, protože si nejsem jistá, kdo jsou mí opravdoví přátelé. Uriah a Marlene, kteří byli na mé straně, když jsem se zdála silná, nebo Christina a Will, kteří mě vždy chránili, když jsem se jevila jako slabá?

            Když se její velké hnědé oči setkají s mými, přikývnu. „Prostě na to zapomeň.“

            Pořád chci být naštvaná, ale musím nechat můj hněv odejít.

            Stoupáme výš, než jsem šla předtím, dokud Willův obličej zeslábne na bílou, kdykoli se podívá dolů. Většinou mám ráda výšky, tak chytnu Willovu paži pokaždé, když potřebuju podporu – ale ve skutečnosti, já mu půjčuju mou. Vděčně se na mě usměje.

            Čtyřka se otočí a jde pár kroků zpět – dozadu, na úzkou cestu bez zábradlí. Jak dobře ví, že je to tohle místo?

            Spočine očima na Drewovi, který jde těžce v zadní části skupiny, a říká, „Zvedni tempo, Drewe!“

            Je to krutý vtip, ale je pro mě těžké bojovat s úsměvem. Až dokud se oči Čtyřky přesunou k mým pažím kolem Willovým a všechen humor z nich ustane. Jeho výraz posílá skrze mrazení v zádech. On snad…žárlí?

            Dostáváme se blíž a blíž ke skleněnému stropu, a poprvé, po několika dnech, vidím slunce. Čtyřka jde po kovových schodech vedoucích k díře ve stropě. Vrzají pod mýma nohama, a já se dívám dolů k Jámě a propasti.

            Jdeme napříč sklem, které je nyní podlaha než strop, přes válcovou místnost se skleněnými stěnami. Okolní budovy jsou napůl popraskané a zdají se být opuštěné, což je pravděpodobně důvod, proč jsem si nikdy předtím nevšimla Dauntlesského areálu. Abnegationský sektor je také daleko.

            Dauntlesský zvuk je kolem skleněné místnosti, mluvící ve skupinách. Na kraji místnosti, dva Dauntlesští bojují s tyčemi a smějí se, když jeden z nich chybuje a zasáhne pouze vzduch. Nade mnou, dvě lana se táhnou přes celou místnost, jedno o pár metrů delší než druhé. Pravděpodobně mají co dočinění s Dauntlesskými odvážnými kousky, které jsou pro něj slavné.

            Čtyřka nás vede přes další dveře. Za nimi je obrovský, vlhký prostor s malbami na stěnách a vystaveným potrubím. Místnost je osvětlena řadou starodávných zářivek s plastovými kryty – musí být staré.

            „Tohle,“ říká Čtyřka, jeho oči jsou jasné v bledém světle, „je jiný druh simulace, známý jako strach z krajiny. Zakázáno pro naše účely, takže to nebude to, co příště uvidíte.“

            Za ním, slovo „Dauntless“ je nasprejováno červeným uměleckým písmem na betonové zdi.

            „Prostřednictvím vašich simulací jsme zde uložili údaje o vašich nejhorších představách. Strach krajiny zpřístupní data a přinese vám řadu virtuálních překážek. Některé překážky budou obavy, kterým jste předtím čelili ve svých simulacích. Některé obavy mohou být nové. Rozdíl je v tom, že jste si vědomi v krajině strachu, že je to simulace, takže všechny své smysly budete mít při sobě, jak si tím budete procházet.“

            To znamená, že v krajině obav bude každý jako Odlišný. Nevím, jestli je to úleva, protože nemůžu být prozrazena, nebo problém, protože nebudu mít výhodu.

            Čtyřka pokračuje, „Počet obav, které v krajině máte, se liší podle toho, kolik si jich uvědomujete.“

            Kolik obav budu mít? Myslím na čelící vrány a znovu se otřesu, i když je vzduch teplý.

            „Předtím jsem vám říkal, že třetí fáze se zaměřuje na mentální přípravu,“ říká. Pamatuju si, kdy to řekl. První den. Těsně předtím přiložil pistoli k Peterově hlavě. Přeju si, aby stisknul spoušť.

            „To je proto, že to vyžaduje, abyste ovládali své emoce a své tělo – kombinovat fyzické vlastnosti, které jste se naučili v první fázi, s emočním ovládáním, které jste se naučili ve fázi druhé. Udržet chladnou hlavu.“ Jedna ze zářivek se nad hlavou Čtyřky zatřese a zabliká. Čtyřka přestává pozorovat dav nováčků a jeho pohled se zaměří na mě.

            „Příští týden budete procházet krajinou svého strachu tak rychle, jak je to možné před porotou Dauntlesských vůdců. To bude váš poslední test, který určí vaší pozici pro třetí fázi. Stejně jako ve druhé části, zahájení mělo větší váhu než v první fázi, takže třetí fáze je nejtěžší ze všech. Rozuměli jste?“

            Všichni přikývneme. Dokonce i Drew, jehož pohled vypadá bolestivě.

            Pokud udělám dobře v závěrečném testu, mám dobrou šanci na to, dostat se do první desítky a poté dobré vyhlídky na to, se stát členem. Stát se Dauntlesským. Myšlenka mi dělá téměř závrať s úlevou.

            „Můžete se dostat přes každou překážku jedním ze dvou způsobů. Buď najdete způsob, jak se uklidnit natolik, že simulace zaregistruje normální, stabilní srdeční tep, nebo si najdete způsob, jak čelit strachu a simulace může běžet dál. Například, jeden ze způsobů, jak čelit ze strachu z utonutí je plavat hlouběji.“ Čtyřka pokrčí rameny. „Takže tím naznačuji, že budete mít příští týden na to, abyste zvážili své obavy a rozvíjeli strategie, jak jim čelit.“

            „To nezní fér,“ říká Peter. „Co když někdo má obav pouze sedm a někdo jich má třeba dvacet?  To není jejich vina.“

            Čtyřka na něj civí po dobu několika sekund a pak se zasměje. „Opravdu chceš se mnou mluvit o tom, co je fér?“

            Dav nováčku pro něj upravuje cestu a kráčí směrem k Peterovi, složí ruce a říká, smrtelným hlasem, „Chápu, proč si děláš starosti, Petere. Události z poslední noci jen dokázaly, že jsi ubohý zbabělec.“

            Peter zírá zpět, bez výrazu.

            „Takže teď už všichni víme,“ říká tiše Čtyřka, „že máš strach z malé a hubené dívky z Abnegationu.“ Ústa se mu kroutí do úsměvu.

            Will na mě dá ruku. Christinina ramena se otřásají potlačovaným smíchem. A někde ve mně taky nalézám úsměv.

            Když se odpoledne vrátíme do ložnice, Al je tam.

            Will stojí za mnou a drží mě za ramena – jemně, jakoby mi připomínal, že je tam. Christina stojí blízko mě.

            Al má pod očima stíny a jeho tvář je oteklá od pláče. Bolest, když ho vidím, bodne do mého žaludku. Nemůžu se pohnout. Vůně lemongrassu a šalvěji, kdysi příjemná, nyní kyselá, je teď v mém nose.

            „Tris,“ říká Al, jeho hlas se zlomí. „Můžu s tebou mluvit?“

            „Děláš si srandu?“ Will tiskne má ramena. „Už se k ní nikdy nepřibližuj.“

            „Nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl…“ Al si zakryje svou tvář oběma rukama. „Chci jen říct, že mi to je líto, je mi to líto, já nevím…já nevím, co špatného se se mnou stalo, já…prosím, odpust mi, prosím…“

            Sáhne ke mně, jako kdyby se chtěl dotknout mého ramena, mé ruky, jeho obličej mokrý od slz.

            Někde uvnitř mě je milosrdný, shovívavý člověk. Někde tam je dívka, která se snaží pochopit, čím si lidé procházejí, která připouští, že lidé dělají zlé věci, a že zoufalství vede k tmavšímu místu, než si kdy lidé dokázali představit. Přísahám, že existuje, a že jí bolí vidět před sebou litujícího se člověka.

            Ale když ji vidím teď, nepoznávám ji.

            „Drž se ode mě dál,“ říkám tiše. Mé tělo cítím tuhé a studené, a já nejsem naštvaná, nejsem zraněná, nejsem nic. Říkám, můj hlas je nízký, „Už se ke mně nikdy znovu nepřibližuj.“

            Naše oči se setkají. Jeho jsou tmavé a skelné. Já jsem nic.

            „Pokud to uděláš, přísahám Bohu, že tě zabiju,“ říkám. „Zbabělče.“